Galaktické rekordy: Největší, nejjasnější a nejvzdálenější hvězdné ostrovy
Galaxie náležejí mezi základní stavební kameny vesmíru. Liší se však velikostí, hmotností, svítivostí, tvarem i vzdáleností od Země, a utvářejí tak velmi rozmanitou sbírku
NGC 2841: Nejhmotnější spirála
Mezi nejhmotnější spirální galaxie řadíme hvězdný ostrov NGC 2841, s průměrem přes 150 tisíc světelných roků. Prachové pásy, malé růžové hvězdotvorné oblasti a mladé modré hvězdokupy se noří do skvrnitých, těsně zavinutých spirálních ramen bez galaktické příčky. Rentgenové snímky naznačují, že hvězdné větry a výbuchy vytvořily zplodiny horkého plynu, jenž zasahuje až do hala kolem ostrova. NGC 2841 objevil 9. března 1788 astronom William Herschel, od Země ji dělí 46 milionů světelných roků a na obloze se promítá do souhvězdí Velké medvědice. (foto: NASA, ESA, Hubble, CC BY-SA 4.0)
ESO 383-76: Galaktický gigant
Superobří eliptická galaxie ESO 383-76 reprezentuje dominantní a nejjasnější členku galaktické kupy Abell 3571. Dělí ji od nás 654 milionů světelných roků a s průměrem 1,76 milionu světelných let patří mezi největší známé objekty svého druhu – pro srovnání, Mléčná dráha měří asi 100 tisíc světelných roků. Zvláštní kapitolu z hlediska rozměrů představují rádiové galaxie, jež vyvrhují obrovské laloky žhavých plynů pozorovatelné v oboru rádiového záření, přičemž samotný hvězdný ostrov leží mezi nimi uprostřed. K rekordmankám zmíněné skupiny náleží nedávno objevená rádiová galaxie Alcyoneus: Rozpětí jejích laloků činí 16,3 milionu světelných let. (foto: NASA, ESA, Hubble, CC BY-SA 4.0)
GLASS-z12: Prastará a vzdálená
S počátkem fungování dalekohledu Jamese Webba v polovině minulého roku byla publikována nová pozorování vzdálených vesmírných objektů. Galaxie nesoucí označení GLASS-z12 existovala již 350 milionů let po Velkém třesku, a figuruje tak mezi žhavými kandidáty na nejodlehlejší hvězdný ostrov. Velmi vzdálené galaxie přitom dosahují pouze zlomku hmotnosti a rozměrů Mléčné dráhy. Například GLASS-z13 vznikla asi 300 milionů roků po Velkém třesku a její průměr činí jen 1 600 světelných let. Nové stálice se však v odlehlých galaktických ostrovech rodí asi dvacetkrát rychleji. (foto: NASA, ESA, CSA, Tommaso Treu (UCLA), CC BY 4.0)
Segue 2: Jen s tisícovkou hvězd
Trpasličí sférická galaxie Segue 2 patří k nejmenším a nejméně svítivým satelitům Mléčné dráhy. Obsahuje asi tisíc stálic o svítivosti pouhých 800 sluncí a zformovala se zhruba před 12 miliardami roků. Na nebi se promítá do souhvězdí Berana, v průměru měří jen 220 světelných let a od Slunce ji dělí 114 tisíc světelných roků, přičemž se k němu přibližuje rychlostí 40 km/s. Pojmenování Segue 2 se odvozuje od programu Sloan Extension for Galactic Understanding and Exploration, v jehož rámci se ji podařilo v roce 2009 detekovat. (foto: University of California, Garrison-Kimmel, Bullock, CC BY-SA 4.0)
Velký pes: Nejbližší trpaslík
Mléčnou dráhu doprovází zhruba dvacítka trpasličích satelitů a patrně nejbližší z nich je nepravidelná galaxie v souhvězdí Velkého psa: Leží blíž ke středu Mléčné dráhy než donedávna uváděný „trpaslík“ v souhvězdí Střelce, objevený v roce 1994. Velký pes se nachází 25 tisíc světelných let od Slunce a zároveň 42 tisíc světelných roků od středu našeho hvězdného ostrova, na stejné straně jako Sluneční soustava. A jelikož Mléčná dráha měří v průměru přibližně 100 tisíc světelných let, můžeme říct, že se oba ostrovy srazily. Postupným pohlcováním svých malých satelitů se tedy náš galaktický domov neustále vyvíjí. (foto: Wikimedia Commons, NASA, R. Ibata, CC BY 4.0)
W2246-0526: Nedostižně jasná
Nejsvítivější galaxie ve vesmíru byla doslova přistižena, jak připravuje téměř o polovinu hmotnosti nejméně tři své menší satelity. Nejedná se sice o největší ani nejhmotnější známý hvězdný ostrov, je však bezkonkurenční, pokud jde o svítivost: Uvolňuje totiž stejné množství infračerveného záření jako 350 bilionů sluncí. Hmotnost centrální černé díry pak odpovídá čtyřem miliardám sluncí. Světlu z uvedené galaktické skupiny nazvané W2246-0526 trvá cesta k Zemi 12,4 miliardy roků. Nyní tedy sledujeme její podobu ve chvíli, kdy vesmír dosahoval pouhé desetiny svého současného stáří. (ilustrace: NASA, S. Dagnello, CC BY-SA 4.0)
