Filipínský Luzon: Křesťanská výspa v Tichém oceánu
Někdejší španělská kolonie Filipíny patří ke státům, jejichž hlavní město není zároveň tím největším: Manilu již předstihl nedaleký Quezon, společně však tvoří srdce obrovské metropolitní oblasti, která pomohla ostrovu Luzon ke čtvrté příčce mezi nejlidnatějšími na světě.
Nepočítáme-li nevelký Východní Timor, představují Filipíny jediný římskokatolický stát v Asii. Soukromá Univerzita svatého Tomáše funguje v Manile od roku 1611, coby nejstarší instituce svého druhu na celém kontinentě, a z dob španělské kolonizace se tam dochovala řada barokních svatostánků: Například kostel sv. Augustina z roku 1607 je vůbec nejstarší na Filipínách a v roce 1993 se spolu s trojicí dalších dostal na seznam UNESCO.
Kolumbův splněný sen
Přístavní pevnost Maynilu, obývanou příslušníky etnické skupiny Tagalog, proměnili Španělé nejprve v administrativní centrum své kolonie, načež jí připadl status metropole pod názvem Manila. Právě odtud vyplouvaly flotily do mexického Acapulca, načež zboží směřovalo dál do Evropy. Obchodní trasa napříč Tichým oceánem – tzv. Manilská galeona – fungovala počínaje rokem 1565 čtvrt tisíciletí a sloužila coby alternativa k nizozemské, potažmo portugalské nadvládě v jihovýchodní Asii. Svým způsobem šlo navíc o naplnění někdejších plánů Kryštofa Kolumba, jenž hodlal do Španělska přivézt bohatství z Dálného východu. Filipíny se staly jedinou španělskou kolonií mimo Nový svět.
Hlava na hlavě
V posledních dekádách ovšem Manile v roli hlavního města dochází dech. Na pouhých 43 kilometrech čtverečních se tam tísní 1,7 milionu lidí – pro srovnání, Praha se rozkládá na ploše 496 kilometrů čtverečních. Filipínské velkoměsto tudíž bojuje s nedostatečnou kapacitou bydlení, s mizernou hygienickou situací i s dopravními zácpami. Již ve 30. letech proto tehdejší prezident Manuel Quezon předložil návrh na vybudování zcela nové metropole.
Město pojmenované na jeho počest se začalo stavět 12. října 1939 a počtem obyvatel Manilu postupně předstihlo téměř dvojnásobně. Status metropole však Quezonu náležel pouze v letech 1948–1976. Poté žezlo znovu převzala Manila, jež navzdory popsaným problémům zůstávala přinejmenším kulturním a historickým centrem. Obě sídla a jejich bezprostřední okolí se mezitím rozrostly do podoby jedné z největších aglomerací světa, čítající 13,5 milionu obyvatel.
Tisíciletá rýže
Severní část ostrova je oproti tomu osídlená jen minimálně. Horské pásmo Centrální Kordillery pokrývá asi šestinu Luzonu a stalo se domovem různých domorodých etnických skupin, jež často hovoří vlastními jazyky. Jeden z nejchudších regionů ostrovního státu spoléhá na bohatství ze země: Místní půda poskytuje kromě nerostných surovin i dostatek živin a vláhy pro pěstování zemědělských plodin. Z hor také pochází více než desetina filipínské rýže, která se tam už po tisíce let sklízí stále stejným způsobem. Rýžové terasy vybudované na svazích tak poskytují cenné svědectví o tradicích, jež vyžadují spolupráci celé komunity a detailní znalost přírodních cyklů.
Život mezi vulkány
Jelikož se souostroví rozkládá na linii tzv. pacifického ohnivého kruhu, zažívají Filipínci na dvacet slabých zemětřesení denně, a kromě toho musejí počítat s příležitostnými sopečnými erupcemi. Na Luzonu se nachází hned několik z nejaktivnějších filipínských vulkánů: Například u Mayonu se za posledních 400 let podařilo zaznamenat přes pět desítek silných erupcí, zatímco u sopky Taal máme doloženo 34 výbuchů, které si dohromady vyžádaly nejméně šest tisíc obětí. A například stratovulkán Pinatubo vyvrhnul v roce 1991, při jedné z největších erupcí ve 20. století, deset kilometrů krychlových hornin.
