Festival nadživotní fantazie: Loutky v mexické Guadalajaře

Loutky provázejí lidi od chvíle, kdy se rozhodli sehrát první divadelní scénku. Pravděpodobně šlo o nějaký náboženský rituál, u kterého použili jednoduchou vyřezávanou sošku. Od té doby ale loutky urazily obrovský kus cesty. Byly obdařeny klouby a hýří obrovským množstvím tvarů a barev. Ty nejnápaditější se společně se svými vodiči sešly na festivalu v Mexiku.

Loutky jako mosty

Pouliční scénou se šine obří pavouk. O jeho pohyb kupředu se stará šestice herců, která dohromady s dřevěnou hlavou a kovovýma nohama vytváří iluzi hrozivého tvora, jenž se blíží k síti se dvěma lidskými oběťmi. I takhle může v současnosti vypadat loutkové divadlo. Tuhle hru se zapojením gigantické loutky nastudovali herci z mexického města Guadalajara, jež hostí světoznámý loutkářský festival. Dvojice loutek pavoukovi nakonec unikne a vydá se na moře, kde se musí potýkat s mnoha prapodivnými stvořeními. Vrhají se na ně rybí kostlivci z hlubin, ale i kostnatí draci z nebes. Rozměry a umělecké provedení loutek vtáhnou do děje diváky všech věkových skupin.

„Umění je pro nás způsobem, jak propojovat lidi. Chceme stavět mosty, které by spojovaly lidi žijící na různých stranách zdí. Zdi a hranice podle nás naopak lidstvo kazí a je třeba je překonávat,“ popisuje hlavní myšlenku loutkářského setkání ředitel festivalu Miguel Angel Gutiérrez. „Chceme nabídnout publiku různé typy loutek a různé příběhy. Chceme k tomuto umění přilákat děti, mládež i dospělé. Proto je na festivalu spousta různých témat.“

Plastelína i zasněžené pláně

Za loutku je už dnes možné považovat i hodně neobvyklé předměty. Třeba hroudu plastelíny, kterou herec přímo na scéně tvaruje a jíž vdechuje život videoprojekce. Sarfa Moisan, která je režisérkou loutkářského divadla La Tortue Noire z kanadského Quebecu, je přesvědčena, že toto nové pojetí je pro současného diváka jako stvořené: „Pub­likum se s takovými loutkami snadno identifikuje. Mohou si do nich promítnout vlastní lidskost, což je skvělé.“

Festival má za sebou už devět ročníků. V roce 2017 přitáhl kolem 6 000 diváků, převážně Mexičanů. Naproti tomu herci přijeli z celého světa. Třeba Kanaďané ze souboru Motus dorazili s představením z mrazivých polárních krajů. Jmenuje se Elisapee a polární záře a vypráví příběh malé inuitské dívenky, která jezdí na saních tažených psy po obrovské tundře. Právě rozměry hrají v představení jednu z hlavních rolí. Ve srovnání se zasněženými pláněmi se zdá i lední medvěd jako maličké stvoření. „Divák si podle mne snadno představí, že taková loutka má duši. A do té se může vžít snáz, než když se dívá na konkrétního herce,“ říká ředitelka divadla Motus Hélène Ducharme. 

Rostoucí popularita němých herců 

Jednou z tradičních loutkářských disciplín je břichomluvecká one man show, při které herec využívá loutku k dialogu se sebou samotným. V Mexiku tuto větev košatého loutkářského stromu zastupuje argentinský šoumen Eugenio Deusefe se svým vrásčitým dřevěným parťákem. Oba jsou z atmosféry festivalu nadšení a Eugenio setkání komentuje: „Myslím, že je to skvělá šance seznámit se s lidmi, kteří normálně do divadla nechodí. Doufáme, že po tom­hle festivalu začnou.“ Nejvíc představení samozřejmě odehrají klasičtí vodiči loutek na provázcích. A nebylo by to Mexiko, aby se na pódiu neobjevil nějaký kostlivec. Ve městě už o festivalu každý ví a publika postupně přibývá. Lidé mají díky němu o loutky čím dál větší zájem. 

Festival v Guadalajaře je důkazem, že lidé divadlo stále potřebují. Často je to dokonce vhodný způsob, jak se vyrovnat se složitými životními situacemi, jak objevit jiný úhel pohledu a nebo jak se posunout v hledání smyslu života. Loutky navíc umožňují nahlédnout lidský život v odosobněné podobě, což leckoho přivádí na originální myšlenky. Zdá se, že dřevění herci ze scény jen tak nezmizí.