Experiment s vlastním zdravím: Jak se na nás podepíše měsíc na prefabrikované stravě?

„Cítím se o deset let starší,“ byla jedna z prvních vět, kterou do britských médií vypustil Chris van Tulleken poté, co dokončil svůj měsíc trvající experiment. Populární televizní moderátor se rozhodl, že se pod dozorem lékařů bude po celý měsíc živit ultrazpracovanými potravinami

13.08.2022 - Radomír Dohnal



To, že vyvážená strava je základem lidského zdraví, by asi nikdo zpochybňovat nechtěl. Bohužel ne každý má to štěstí, že si ji může dovolit. Medián platu moderátora britské televize činí zhruba 40 000 £ ročně (1,2 milionu korun), s tím, že Chris van Tulleken rozhodně patří k vyšší lize. V současnosti se vzdaluje o 75 % mediánu běžného britského platu, jenž aktuálně činí 31 461 £. S tím, že průměrné výdaje trojčlenné britské domácnosti (náklady na bydlení, energie, doprava do školy/zaměstnání, oblečení) činí 2 548 £ měsíčně (72 tisíc Kč). Roční výdaje tedy činí 30 576 £, což je skoro celý roční plat. A to bez splácení hypotéky, na niž obvykle padne větší část mzdy druhé dospělé osoby v domácnosti. Jídlo je v rozpočtu britské rodiny jednou z mála položek výdajů, kterými lze ztráty přiškrtit.

Na hraně přežití

I v případě, že se pokusíte šetřit, měsíčně vás vyjde strava v průměru na 175 £ za každou osobu v domácnosti. V polovině britských domácností se tedy z 50 % běžně konzumují laciné průmyslově předchystané polotovary, nachystané k ohřevu. Souhrnně se označují jako UPF (z anglického ultra-processed food). V pětině domácností pak činí tento podíl dokonce 80 %, adolescenti se jimi stravují z 67 %. Proto je také u každého pátého dítěte v Británii diagnostikována obezita.

Byť jsou Britové ekonomicky bohatší než Češi, řeší v podstatě ty samé existenční problémy. Moderátor van Tulleken (vydělávající o dost více peněz, bez starostí s hypotékou) se rozhodl, že vyzkouší stravovat se 30 dní jako každý jiný průměrný občan Velké Británie – aby takříkajíc v přímém přenosu ukázal, co dělají špatně ti, kteří si dost dobře nemohou dovolit jíst zdravěji, protože jsou chudší než on.

I proto se na van Tullekenův případ nedá hledět jako na přísně vědecký experiment, ale spíš jako na poněkud expresivně zvrácenou senzaci, která se pro vyšší diváckou hodnověrnost halí do pláště medicínského výzkumu. Výstupem jeho demonstrace nebyly praktické rady a doporučení, jak se tedy britští občané – kteří si jinou než UPF stravu dovolit nemohou – mají za své peníze stravovat lépe. Veřejnost se dozvěděla jen tolik, že se konzumace polotovarů neblaze propisuje do jejich celkového zdravotního stavu a činí je otupělé a fakticky závislé na hyper-kalorické stravě. Že si setrvalou a monotónní konzumací polotovarů neprospějete, přitom není v medicíně žádné velké tajemství. 

Trápení pokusného králíka

Už před zahájením experimentu se prý van Tulleken řadil k těm, jejichž výživa se z 30 % skládala z UPF stravy. Nyní chtěl po dobu čtyř týdnů přejít na 80 %. Po měsíci takové „diety“ přibral sedm kilogramů (tři kilogramy tvořil jen tělesný tuk, zbytek sacharidy uložené v játrech a svalech), z průměrné hmotnosti podle BMI poskočil k nadváze. Referoval o zhoršení kvality spánku, bolestech na srdci, pálení žáhy, netečnosti kombinované s úzkostmi i sníženém libidu. Musel začít užívat léky proti nadýmání, začal mít potíže s hemoroidy a zácpou. Strava složená z mražených polotovarů a hotovek k ohřátí vylepšená dochucovadly mu skutečně nešla k duhu. 

„To, jak mizerně jsem se vlastně cítil, jsem poznal až poté, co jsem se tím po měsíci přestal živit. Nejhorší na tom bylo, že můj mozek se začal chovat podobně, jako bych byl závislý na nějaké návykové látce,“ popisuje své strasti Tulleken. Tento aspekt potvrdily i průběžné skeny mozkové aktivity (magnetickou rezonancí), prováděné v londýnské fakultní nemocnici University College. „Jako by mi mozek jednoduše říkal, že si takové jídlo mám brát, aniž bych ho sám chtěl nebo opravdu potřeboval. Nesnažil jsem se cíleně přejídat, jedl jsem, jen když byla chuť. A ta byla stále častěji.“ O 30 % se u něj také zvýšila koncentrace hormonů stimulujících pocit hladu a podporujících přejídání. 

Mozek balastní jídlo neregistruje

Jedním z možných vysvětlení je to, že průmyslově zpracované poživatiny se snáze žvýkají a lehce polykají. Mozek může usoudit, že nejíme nic. A právě proto se jimi nakonec přejídáme. „Polekalo mě, jak dalece může tahle strava ovlivnit mě, dvaačtyřicetiletého muže. Co teprve udělá s mozkem a zdravím dětí, které se takhle běžně stravují?“ klade si otázku van Tulleken. Udává, že podstatným faktorem motivujícím k opakované konzumaci takových balastních kalorií byl pro něj tzv. bliss point. Bod blaženosti. Gastronomicky vyladěná kombinace soli, tuku, cukru a křupavosti v potravinách, které se pak z pohledu mozku jeví neodolatelně a chutně. 

Dodává ale, že jde jen o klamavý efekt. Ono UPF jídlo se totiž „nevyrábí s láskou“, ale průmyslově, z těch nejlacinějších surovin: levných sacharidů, aditiv, náhražek bílkovin, extraktů a modifikovaných součástí, ztužených tuků, dochucených spoustou „éček“. A jaké poselství by svým experimentem, z něhož se s pomocí lékařské péče a medikamentů vzpamatovával několik měsíců, rád předal? 

„Doufám, že jednou bude na takových potravinách uváděno spotřebitelské varování, stejně jako na cigaretách nebo dalších škodlivých substancích.“ Že pro drtivou většinu průměrných obyvatel Británie by takové varování stejně nemělo valný význam, protože si zdravější alternativu stejně nemohou dovolit, už bohužel stejně velkoryse nesdělil. Experiment, kterého se sám na sobě zúčastnil a jemuž se dostalo velké mediální pozornosti, tak promarnil skutečnou příležitost k reálné změně v celonárodním stravování. Snobsky vřelá doporučení o zdravé výživě se totiž míjejí s každodenní realitou těch, kteří si ji nemohou dovolit – v Anglii ani v Česku.

K filmovému podvodu hranolky?

Jedním ze zásadních principů kontrolované vědecké studie je replikovatelnost. Jinými slovy: Pokud se přesně přidržíte metodiky popsané ve studii předchozího badatele, měli byste dospět ke stejnému výsledku. A přesně na to dojel pokus dokumentovaný v roce 2004 populárním snímkem Super Size Me. Morgan Spurlock, producent a režisér v jedné osobě, ve filmu přijal roli jedlíka, jenž se bude dobrovolně po 30 dní stravovat jen produkty z řetězce McDonald’s. Jak asi může dopadnout dvaatřicetiletý muž, který spořádá ekvivalent 5 000 kcal každý den?

Po měsíci byl o 11,1 kilogramu těžší a znatelně otylejší – hmota jeho těla se zvětšila o 13 %. Popisoval výkyvy nálady, pokles zájmu o sex a sexuální dysfunkci. Lékař u něj diagnostikoval nepříjemné ukládání tuku v játrech a děsivě zvýšenou hladinu cholesterolu (230 mg/dL). Spurlock se pak do své někdejší kondice dostával 14 měsíců veganskou dietou, přebral však ceny z filmových festivalů a užíval si toho, že jeho film s náklady 65 000 dolarů vydělal 22 milionů. A že zásadním způsobem poukázal na zdravotní rizika fastfoodové stravy. V čem byl háček?

I když budete jíst třikrát denně v McDonald’s jako Spurlock, nemáte šanci – abyste splnili podmínky zadané v dokumentu – do sebe oněch 5 000 kcal dostat. BigMac má „jen“ 1 450 kalorií, a ty lidský pokusný králík třikrát za den nejedl. Vlastně, v průměru do sebe dostával jen 3 580 kcal, ovšem jeho reálný zdravotní stav odpovídal situaci ekvivalentní 6 000 kcal. Spurlock se tedy mimo záběry kamery musel nacpávat ještě něčím jiným, neméně tučným a nezdravým. Tím ale zásadně porušil etiku celého experimentu a zkreslil jeho význam. Nikdy také nezveřejnil svůj „stravovací deníček“.

TIP: Průměrný Čech zkonzumuje 813 kilogramů potravin ročně

V roce 2006 se tým Martena Blomkvista z univerzity ve švédském Liknopingu pokusil Spurlockův experiment replikovat na třiceti dobrovolnících. Ukázalo se, že po měsíční „dietě“ u McDonald’s se ani jeden z účastníků pokusu nedobral „havarijního“ stavu srovnatelného se Morganem Spurlockem. Jeho experiment nebyl replikovatelný, transparentní a už vůbec ne pravdivý. Byl to jen pokus založený na předem očekávatelné senzaci, která ale nedošla svého naplnění. A proto si pravdu vydatně dochutil a upravil. Přitom je zřejmé – i bez takové dramatizace –, že by měsíc fastfoodové stravy našemu zdraví rozhodně neprospěl.

Když se řekne UPF

Pojem UPF neboli ultra-processed food (česky průmyslově zpracované potraviny) nemá přesně usazenou definici. Obecně popisuje potraviny komerčně vyrobené průmyslovým zpracováním surovin za účelem zjednodušit a zlevnit jejich výrobu, skladování, přípravu a konzumaci a zároveň upravit jejich chuť. Může se jednat o poživatiny k přímé konzumaci anebo polotovary: obvykle částečně nebo zcela zbavené mikronutrientů, minerálů, vlákniny či vitamínů potřebných pro zdravou výživu. Spadají sem například slazené a šumivé nápoje; potraviny vyrobené převážně nebo zcela z cukru, olejů a tuků; instantní polévky, kaše a nudle; obalené rybí prsty a nugety; zmrazená jídla; sériově vyráběné buchty, zákusky a chleby – je to předlouhý seznam, jehož položky by ve zdravém jídelníčku měly být zastoupeny co nejméně.

Problém s UPF vnímají sami Britové velmi intenzivně a snaží se jej řešit. Asi nejvýrazněji se v této oblasti do povědomí veřejnosti (a to i u nás v ČR) zapsal kuchař Jamie Oliver, který problematiku nadužívání UPF nevidí v nedostatku financí potřebných pro nákup zdravějších alternativ. Během svých show několikrát prokázal, že lze vařit chutně, zdravě, rychle, a dokonce i levněji, než když své tvrdě vydělané peníze utratíte za zmrazenou pizzu nebo jinou hotovku.

TIP: Zapovězené kalorie: Těmhle potravinám se raději vyhněte!

Klíčem je využívat základní suroviny, důsledně je zpracovávat (z jednoho kuřete můžete například připravit jedno jídlo z prsou, druhé ze stehenních řízků a ze skeletu uvařit chutný a posilující vývar) a recepty zbytečně nepřekombinovávat. Platí tak v Británii i u nás, že doma připravené jídlo je zdravější a vyjde vás o poznání levněji, než když budete celou rodinu živit průmyslově zpracovanými výrobky. 


Další články v sekci