Expedice Thora Heyerdahla: Co lidstvu ukázaly legendární plavby vorů přes oceán?

Už jako dítě byl Thor Heyerdahl zvídavý a výjimečný: V nepoužívaných prostorách pivovaru svého otce si zřídil malé zoologické muzeum, kam chodíval snít, že se jednou stane slavným objevitelem. Jeho přání se mu o pár let později skutečně vyplnilo, jelikož na něm na rozdíl od jiných pracoval již jako náctiletý. Tehdy podnikal první dobrodružné túry do norské divočiny, kde se naučil přežít na vlastní pěst. Na další výpravy pak mířil se svou přítelkyní Liv, kterou si ve 22 letech vzal. Společně potom strávili rok na polynéském ostrově Fatu Hiva, kam odjeli hned po svatbě v roce 1937. 

Manželé si přáli žít mimo západní civilizaci a jen z darů přírody. Na ostrově Thor také sbíral hmyz a měkkýše, což se později stalo součástí jeho dizertační práce. Na začátku ostrovního dobrodružství oba manžele fascinovala místní kultura a pověsti. Právě díky nim se začali zajímat, kdo a jak poprvé osídlil Tichomoří. Po roce na Fatu Hiva jim však došlo, že ráj na zemi, který si vysnili v Norsku, byl jen chimérou. Těžké životní podmínky a rána v podobě epidemie moru, jež lokalitu zasáhla, je donutily se vrátit domů. Touha po dobrodružství a nevyřešená záhada původu Polynésanů už ovšem objeviteli nedaly spát.

Podle pověsti vystoupil z jezera Titicaca incký bůh Apu Kon-Tiki Virakoča a stvořil Slunce, Měsíc, hvězdy i živé bytosti z kamenů. Poté po hladině Tichého oceánu odplul na západ na balzovém voru. Heyerdahl samozřejmě znal obecné antropologické teorie osidlování polynéských ostrovů z východní Asie, ovšem legenda o peruánském bohovi společně s archeologickými nálezy na Fatu Hiva jej přesvědčily, že Tichomoří mohlo být osidlováno i z Jižní Ameriky.

Na zmíněném ostrově se totiž podařilo nalézt mnoho skalních rytin zobrazujících nejrůznější zvířata, symboly – především oči spojované s peruánskou kulturou, bohy, a dokonce i loď srpkovitého tvaru s kulatým dnem a řadou vesel. Obyvatelé Markézských ostrovů, mezi něž Fatu Hiva patří, znali v době příchodu Evropanů vydlabané kánoe a vory z kmenů, jež běžně používali. Vyobrazené plavidlo však připomínalo spíš rákosovou veslici starověkého Egypta a Peru. 

Teorii o jihoamerickém osidlování Polynésie představil nadšený Heyerdahl na jaře 1946 předním americkým antropologům, kteří ho však odbyli odmítnutím a posměšky. Herbert Spinden, antropolog se zaměřením na původní americké obyvatele, jej dokonce vyzval, ať si cestu na balzovém voru z Peru do Polynésie zkusí sám. A bylo rozhodnuto.

Sebevražda na moři

Sehnat posádku nepředstavovalo větší problém a na expedici se nakonec vydalo pět Norů, jeden Švéd a také papoušek Lorita. Co na tom, že ani jeden z nich neuměl oplachtěný vor ovládat? Heyerdahl věřil, že si posádka stovky let zapomenutou dovednost snadno osvojí v průběhu cesty a s dosažením cíle jim pomohou východní větry i studený Humboldtův proud. 

Vor, jehož zbytky lze dnes spatřit v muzeu Kon-Tiki v Oslu, vyplul z peruánského města Callao 28. dubna 1947, nicméně antropologové i profesionální námořníci považovali expedici za sebevražednou: Domnívali se, že se plavidlo do dvou týdnů rozpadne.

Vor schopný plavby

Obavám odborníků se nemohl nikdo divit. Vor, představující co nejpřesnější kopii indiánské předlohy z 16. století, vznikl bez použití jediného hřebíku, jen z devíti klád balzovníku jihoamerického. Zmíněný strom roste v tropické Americe a jeho dřevo proslulo lehkostí i schopností se udržet na vodě – balzu proto hojně využívají modeláři.

Klády nechal Thor jen svázat dohromady konopnými lany. Uprostřed plavidla se nacházela chýška z bambusu se střechou z banánových listů, kde členové expedice přespávali. Vor měřil třicet metrů na délku, patnáct na šířku a měl devítimetrový stožár s plachtou, na niž Erik Hesselberg namaloval obrovskou podobiznu boha Kon-Tikiho. V 56 plechovkách si vezli tisíc litrů vody, 200 kokosů, sladké brambory, tykve i další ovoce a kořenovou zeleninu, navíc chytali tuňáky, létající ryby a žraloky.

Na konci cesty

Celý svět se zatajeným dechem pozoroval smělou cestu, jejímž prostřednictvím si Heyerdahl splnil dětský sen a zároveň sledoval vědecké cíle. Měl šanci přesvědčit nabubřelé antropology o své teorii? 

TIP: Ernest Henry Shackleton: Odvážný polárník, který si vždy našel cestu

Dobrodruh slavil úspěch už po čtrnácti dnech, kdy se ujistil, že se vor nepotápí a plavbu zvládne. K cíli ve Francouzské Polynésii se každý den přibližovali zhruba o sedm desítek kilometrů a pevninu poprvé zahlédli tři měsíce po vyplutí. Na moři strávili 101 dní, když nešťastnou náhodou ztroskotali na korálovém útesu u polynéského atolu Raroia. Urazili sedm tisíc kilometrů a dostali se téměř k cíli. Přesto se Thorova teorie, jež cestu inspirovala, nesetkala u vědců s přílišným ohlasem. Fakt, že peruánští indiáni k polynéským břehům dorazit mohli, totiž ještě neznamenal, že to skutečně udělali. Experimentální výprava tak jako důkaz nestačila.