Evropská muzea jsou plná nejslavnějších děl světa. Budou je teď muset vracet?

Každý rok zavítá do Britského muzea v Londýně na šest milionů lidí. Většinu z nich tam však netáhnou nesmírně cenné, ale málo známé artefakty z dějin Británie, jako třeba anglosaský poklad z mohyly v Sutton Hoo nebo zbytky římských zbrojí, umístěné ve vyšších patrech. Nejdychtivěji se návštěvníci naopak rozhlížejí po halách v přízemí, kde se mohou v části věnované Egyptu podívat do očí kolosálním sochám faraonů, dotknout se žulových sarkofágů nebo si přečíst písmena na tzv. Rosettské desce, jež v 19. století konečně umožnila rozluštit hieroglyfy. O kousek dál střeží ohromní okřídlení lvi vstup do asyrské expozice, stejně jako před třemi tisíci lety hlídali vchod do královské rezidence Ašurnasirpala II. v Nimrudu. A jen o několik desítek metrů vedle lze obdivovat sochu moai z Velikonočního ostrova. 

Právo mlčí 

Stejnou procházku mezi nejznámějšími poklady historie si můžete dopřát v pařížském Louvru, spolu s 9,5 milionu dalších návštěvníků. Na výsadním místě se tam vypíná slavná „bezruká“ Venuše z Mélu či egyptský Sedící písař, kterému neznámý sochař před 4 500 lety dodal dokonale živý vzhled. Nebo byste se raději prošli proslulou modrou Ištařinou bránou z Babylonu? Nemusíte se proto trmácet na Blízký východ, stačí si zajet k sousedům do Pergamonského muzea v Berlíně. 

Země, kde zmíněné zázraky umění vznikly, se však cítí okradeny. Některé žádají o navrácení svého dědictví teprve krátce, nároky jiných se táhnou po celá staletí. Jako nejčastější argument proti návratu pokladů zaznívá jednak politická nestabilita například v případě Iráku či Sýrie a jednak fakt, že mezinárodní právo vracení „válečné kořisti“ nijak neupravuje. Řada předmětů navíc v důsledku rabování nebo prodeje nejednou změnila majitele. Repatriace uměleckých děl z veřejných muzeí či soukromých sbírek tak představuje velmi spletitý problém. Dostane se „domů“ alespoň část z nich? 

Nefertiti chce domů

Pro mnoho archeologů, zejména těch evropských, Egypt byl a stále je zemí pokladů. Fantastické nálezy proudily do institucí na starém kontinentu po dvě staletí spolu s tím, jak se archeologie rozvíjela a imperiální mocnosti objevovaly hlubiny historie. Éra kolonialismu však skončila a severoafrická země chce své dědictví zpět. 

Zahi Hawass, archeolog a bývalý generální tajemník Nejvyšší rady pro památky Egypta, zahájil na počátku letošního roku kampaň s cílem vrátit egyptské poklady z evropských muzeí „domů“. O repatriaci se hovořilo už v roce 2005, v počátečních fázích stavby Velkého egyptského muzea v Gíze. Jeho brány se otevřou v roce 2021 a s plochou 480 tisíc metrů čtverečních půjde o největší muzejní komplex na světě. Kampaň se týká pěti konkrétních děl, o nichž se Hawass vyjádřil jako o jedinečných předmětech, jež náležejí Egyptu – zvlášť v případě, kdy byly vyvezeny nelegálně.

Tajná loupež

Slavnou bustu královny Nefertiti nalezl roku 1912 archeolog Ludwig Borchardt se svým týmem. V oné době platilo, že objevitel nedotčené hrobky nesmí žádný z jejích pokladů ze země odvézt. Borchardt přesto bustu přepravil do Německa a ukrýval ji na různých místech, načež artefakt po několika letech vystavil veřejně. 

Od té doby se Egypt snaží o návrat památky, nicméně desítky let trvající spor zatím nedospěl k závěru. Nefertiti se tak momentálně nachází v Novém muzeu v Berlíně a ročně ji obdivuje na 500 tisíc návštěvníků. Kromě ní Hawass žádá také již zmiňovanou Rosettskou desku, jednu z hlavních atrakcí Britského muzea. 

Odvoz podle zákona

Pouze dvě původní díla, vystavená dnes ve světových muzeích, opustila kdysi africkou zemi legálně: busta prince Ankhafa, aktuálně tvořící součást bostonské expozice, a socha vezíra Hemiunu v německém Muzeu Roemera a Pelizaeuse. První zmíněná by za normálních okolností zůstala v Káhiře, nicméně Egypt ji roku 1927 daroval bostonské expedici coby poděkování za rozsáhlou práci a objev neporušené hrobky královny Hetepheres. Socha Hemiunu pak do Německa zamířila s požehnáním úřadů, ovšem s příslibem zápůjčky Velkému egyptskému muzeu při příležitosti jeho otevření. Hawass však doufá, že se ji podaří ponechat v domácí expozici navždy.

Další z artefaktů, Rosettská deska, patří k nejznámějším nápisům na světě. Jde o fragment z větší stély a obsahuje tři verze dekretu vydaného roku 196 př. n. l. v egyptském Memfisu. Desku objevila v roce 1799 francouzská expedice, z jejíchž rukou ji později vytrhli Angličané po porážce francouzské armády. Nyní ji tedy vystavuje Britské muzeum v Londýně.

Jako poslední artefakt požaduje africký stát tzv. Denderský zvěrokruh, uložený v Louvru. Reliéfová skulptura se do Evropy dostala před 200 lety, během Napoleonova tažení do Egypta. Podobně jako u většiny dalších památek ovšem není jasné, zda se do místa svého původu skutečně někdy vrátí.

Uloupená řecká pýcha

Britské muzeum v Londýně se pyšní i další starověkou památkou, a to tzv. Elginovými mramory z athénského chrámu Parthenon: 75 metrů širokou památku sestávající ze 17 soch vytvořil v letech 447–438 př. n. l. z bílého mramoru sochař a architekt Feidias, společně se svými asistenty. Řecká vláda však již téměř 200 let požaduje vrácení muzejního exempláře do Athén. 

Mramory z Parthenonu odvezl počátkem 19. století Thomas Bruce, hrabě z Elginu, a dal jim dnešní název. V letech 1779–1803 působil coby velvyslanec v Cařihradu, hlavním městě Osmanské říše, jež tehdy ovládala i mnohá území Evropy včetně Řecka. Bruce tak mezi roky 1801 a 1812 přepravil z athénské akropole do Británie řadu památek. A již tenkrát započala veřejná diskuse, jak s nimi naložit. 

Otázka národní cti

Hraběte bohužel nemotivovala vznešená snaha o záchranu ohrožené památky. Sochy měly zdobit jeho dům a dodat mu prestiž, ovšem kvůli nákladnému rozvodu je nakonec prodal Britskému muzeu. Po jejich přepravení do Británie se dočkal pochvaly, ale i odsouzení, s tím že na koupi, natož odvezení řecké národní památky neměl – spíše morální – právo. Bruce se však obhajoval tzv. firmanem neboli povolením k výzkumu a později i k odvozu soch a plastik, které obdržel od samotného sultána Selima III. Panovník neměl k pokladům podrobeného státu žádný vztah, kdežto pro dnešní Řecko znamená navrácení parthenonských soch otázku národní cti. 

A tak po roce 1832, kdy se Řekové z osmanské nadvlády vymanili, zahájili několik projektů s cílem zničené památky obnovit a ukradené poklady získat zpět. Snaha o repatriaci mramorů se zintenzivnila v 80. letech 20. století a trvá dodnes. Místo, odkud hrabě skulptury odvezl, nyní tvoří součást Muzea Akropole a zůstává prázdné pro případ, že by se artefakty vrátily. 

Prázdná muzea?

V roce 2014 se do sporu vložilo UNESCO a nabídlo, že bude fungovat jako prostředník. Británie to však odmítla s tím, že organizace spolupracuje s vládními orgány, a nikoliv se správci muzeí. Téhož roku si řecká strana najala špičkové advokáty z britské kanceláře Doughty Street Chambers, jež proslula svými úspěchy na poli kulturních restitucí.

TIP: Ukradené české poklady: Co vše odnesli Švédové za třicetileté války z Prahy?

Hlavním cílem je získat parthenonské sochy z ostrovního království i z dalších muzeí, a ukázat je tak návštěvníkům Muzea Akropole v uměleckém a dějinném celku. Britové naopak argumentují, že když vlysy vrátí, začnou o repatriaci žádat i další země a světová muzea zůstanou prázdná. Kdy a zda vůbec řecké dílo zamíří zpět do Athén, tudíž nadále není jisté a spor pokračuje.