Etiopské dželady hnědé: Poslední jedlíci trávy předčí většinu primátů

Na skalnaté srázy strže dopadly první paprsky ranního slunce. Dželady hnědé (Theropithecus gelada), které strávily v bezpečí skalisek dlouhou studenou noc, procitají ze spánku. Za chvíli už šplhají po skalách vzhůru k náhorní plošině zarostlé travinami a nízkými keři. Usedají „na bobek“ a pouštějí se do snídaně. Škubou listy trávy, vybírají semena z klásků a vše důkladně žvýkají.

Cesta do pravěku

Pohled na pasoucí se tlupy dželad, které mohou čítat i přes tisíc jedinců, je tak trochu „cestou do pravěku“. Ještě před několika miliony roků bychom „pasoucí se opice“ mnoha druhů potkali na rozsáhlých územích Afriky i Asie. Dnes je dželada hnědá posledním „jedlíkem trávy“ mezi primáty. Její jídelníček svým složením připomíná spíš velké býložravce, například antilopy. Obtížně stravitelnou potravu dželada žvýká s důkladnosti, s níž se vyrovná i zebrám.

O tom, jak dokonale se dželady přizpůsobily pastvě, svědčí i složení jejich slin. Všežraví paviáni (Papio), kteří jsou dželadám blízce příbuzní, konzumují převážně dvouděložné rostliny se značným podílem hořkých taninů. Těmi se dvouděložné rostliny brání před ataky býložravců. Paviáni vylučují ve slinách bílkoviny, kterými hořké taniny neutralizují. Dželady konzumují traviny, jež si obranné taniny nevyrábějí. „Poslední jedlíci trávy“ proto látky pro neutralizaci taninů ve slinách zcela postrádají.

„Imitace“ na vrcholu jemné motoriky

Někteří paleontologové a paleoantropologové předpokládají, že podobně jako dnešní dželady žili i naši dávní zvířecí předkové. Životní styl jedlíka trávy dodal dželadě některé anatomické rysy, které jsou typické i pro dávné předchůdce člověka. Dželady jen málokdy lezou po stromech a většinu dne tráví chůzí nebo posedáváním po travnatých pláních. Nedokážou už proto postavit palec nohy proti ostatním prstům tak, jak to potřebují primáti pohybující se ve větvích stromů.

Trhání listů a především vybírání travních semen zformovaly ruku dželady. Palec a ukazováček zvládají úchop, jemuž odborníci říkají precision-grip. Schopnost uchopit dokonale mezi špičku palce a ukazováčku i velmi malé předměty dosáhla dokonalosti u člověka. Dželada za námi ale v přesném úchopu příliš nezaostává a trumfne v tomto ohledu všechny lidoopy. Dželada ovšem není předkem člověka. Je jen jakousi „evoluční imitací“ primátů, kteří žili před miliony roků v podobných podmínkách a jejichž evoluční následníci možná stáli u počátků vývoje dnešních lidí.

Rodiny a pánské kluby

Stovky dželad pasoucích se na etiopských náhorních plošinách vypadají na první pohled jako „bezejmenný dav“, ale jejich společenstvo má ve skutečnosti komplikované vnitřní uspořádání. Vědci rozlišují dokonce čtyři úrovně organizace jejich sociálních skupin, což je v živočišné říši nevšední jev.

Jestliže v lidské společnosti platí, že rodina je základ státu, pak i ve společenství dželad je základní jednotkou „rodina“ tvořená jedním samcem a několika samicemi. Samec si běžně drží „harém“ šesti až osmi samic, ale jejich počet se může pohybovat od jedné do dvanácti. K této „rodině“ patří i „děti“ – tedy potomci, kteří jsou ještě závislí na matce. I když se tento typ rodiny označuje jako „one male unit“ (tedy jako „jednotka s jedním samcem“), k rodině se mohou přidružit i „strýčkové“ – samci, kteří respektují vůdčího samce jako „hlavu rodiny“. Vůdčí samec pak nemá v rodině monopol na plození potomků. Občas ho v roli tatínka zaskočí některý ze „strýčků“. Samci, kteří si nezaložili vlastní „rodinu“ nebo neplní roli „strýčků“, vytvářejí „pánské kluby“ označované jako „all male unit“ (tedy „jednotky tvořené výhradně samci“). Počet členů takových „pánských klubů“ se běžně pohybuje od 2 do 15.

Týmy, tlupy a společnosti

Hned několik rodin spolu udržuje čilejší kontakty a tvoří tzv. tým (team). Často vzniká tým rozdělením jedné čile se rozrůstající rodiny. Najdeme ale i rodiny, které nejsou součástí žádného týmu. Několik týmů a „pánských klubů“ vytváří „tlupu“ (odborně označovanou jako „band“). Příslušníci tlupy společně nocují v bezpečí skalních srázů a společně se pasou na travnatých pláních.

Nejvyšší úroveň organizace dželad se označuje jako společnost (community). Tvoří ji skupiny dželad, jež spolu udržují kontakty v průběhu několika let. Tím se „společnost“ liší od „stáda“ (herd), které vzniká při náhodných střetech dželad, kdy se zvířata sejdou na jednom místě a opět se rozejdou, aniž by navázala nějaké trvalejší kontakty. Stáda se vytvářejí například v období sucha, kdy se dželady shromažďují na místech, kde ještě nacházejí potravu. Pak může počet jedinců ve stádu přesáhnout tisícovku. Organizace dželadích skupin není stabilní. Některé se rozpadnou na několik menších, jiné se naopak spojí v jednu.

Složitá sociální struktura se odráží v bohatosti komunikačních schopností dželad, které kromě klasické vokální komunikace využívají i komunikaci pomocí různých vizuálních signálů. Ty zahrnují ukazování rudě zbarvené kůže na prsou, naježení srsti, různé grimasy doplněné u samců signály světlých očních víček nebo zívání či ohrnování horního rtu odhalující extrémně dlouhé špičáky.

Vyrovnané rodinné vztahy

Zajímavé je, že i když dželady žijí ve velmi složitě organizovaném společenstvu, nemají výrazněji vyvinuty některé mechanismy na řešení konfliktů. Pro společenstva je důležité, aby jednotlivé rozmíšky nenarušily jeho fungování. Když se poškorpí gorily, makaci, paviáni, ale i vlci, delfíni nebo domácí kozy, pokoušejí se následně usmířit. Uvnitř dželadích rodin také dochází ke konfliktům. Italské zooložky Alessia Leoneová a Elisabeta Polagiová z university v Pise ale po takové „domácí šarvátce“ nepozorovaly výraznější snahu o usmíření.

U šimpanzů, paviánů a dalších primátů – člověka nevyjímaje – se navzájem utěšují nikoli přímí účastníci konfliktu, ale jeho svědci. Když se na ulici staneme svědky ostré rvačky, pocítíme potřebu chytit se někoho za ruku nebo sami obejmout druhého kolem ramen. Zvláště silné je toto nutkání mezi velmi blízkými lidmi nebo zvířecími jedinci, které váže pokrevní pouto. Dželady se však i v této situaci chovají víceméně nezúčastněně. Dokonce se zdá, že svědci rvačky o žádné uklidnění nestojí, protože si jdou mnohem častěji z cesty, místo aby vyhledávali vzájemný kontakt.

Důvod pro toto chování dželad je předmětem výzkumu. Zdá se, že v porovnání s lidoopy a jinými druhy primátů nejsou vztahy v dželadí rodině tak vyhrocené. Vůdčí samec je sice jasně nadřazen svým družkám, ale ty spolu „drží basu“ a to pozici „hlavy rodiny“ výrazně oslabuje. V rodině dželad díky tomu nehrozí, že by náhodná šarvátka eskalovala v dlouhodobé násilné projevy nebo dokonce rozklad rodiny. Například rodinu paviánů tak můžeme přirovnat k „italské domácnosti“, kde kypí vášně – výbuchy nenávisti střídají záchvaty projevů lásky. Dželady naproti tomu žijí ve vyrovnanějších vztazích a okázalé usmiřování nebo vzájemné důkazy lásky pro fungování rodiny nepotřebují. Opravdu výjimečné okamžiky, jakým je například sesazení vůdčího samce, ovšem může vyvolat podobnou reakci jako u jiných primátů (viz Když král odchází).

Projevy zvířecího žalu

Další zajímavý výzkum dželad podnikl mezinárodní tým pod vedením amerického antropologa Petera Fashinga z California State University ve Fullertonu. Vědci se věnovali reakci dželad na smrt příslušníků vlastního druhu. Péče o umírajícího, smutek nad jeho skonem patří k typickým lidským rysům. Většina podobných projevů ale nebývá pro člověka jedinečná. Najdeme je i u zvířat, i když často na podstatně nižší úrovni.

Zájem o ostatky příslušníků jejich vlastního druhu byl popsán u slonů afrických. Spíše jen sporadicky vědci pozorovali, jak samice šimpanzů, goril horských nebo makaků japonských nosily ještě nějakou dobu mrtvé tělíčko mláděte. U šimpanzů bylo po náhlém úmrtí některého člena tlupy (např. po pádu ze stromu) pozorováno mezi „pozůstalými“ krajní rozrušení. Šimpanzi reagují poplašným voláním, jako kdyby se ocitli v ohrožení.

V jedné zoo ve Velké Británii byli ošetřovatelé a veterináři svědkem pohnutých okolností skonu padesátileté samice. V poslední fázi života se u ní zdržoval její dospělý syn, dospělá dcera a zhruba stejně stará „kamarádka“. Šimpanzi umírající členku tlupy hladili a čistili jí srst. Připravili jí „hnízdo“, které si obvykle šimpanzi budují na spaní. Umírající samice v něm trávila prakticky celý den. Když zemřela, zůstala dcera u jejího těla po celou noc. V následujících dnech se pak šimpanzi důsledně vyhýbali místu, na kterém samice skonala. Jsou něčeho podobného schopné i dželady?

S mumií v náručí

Peter Fashing a jeho spolupracovníci sledovali během tří let celkem čtrnáct případů, kdy samice dželady hnědé nosila mrtvé mládě. Některé to nevydržely déle než hodinu, ale v jednom případě samice mrtvé mládě přenášela po dobu sedmi týdnů. V suchém a chladném klimatu Etiopské vysočiny mrtvolka obvykle vyschne a mění se na jakousi přírodní mumii. O tu pak mají velký zájem i jiné samice. Fashing přistihl celkem tři mladé samice, které samy mládě ještě nikdy neměly, jak potají ukradly truchlící matce mumifikované tělíčko jejího mláděte, odplížily se s ním pryč a pak je celé hodiny nosily nebo mu čistily srst.

Obvykle se předpokládá, že samice nosí mrtvé mládě, protože ji k tomu nutí mateřské „hormonální naladění“ organismu. To ale nevysvětluje, proč by si jiné samičky daly takovou práci s „výpůjčkou“ mrtvého mláděte mladé samičky. Jejich „hormonální naladění“ je k mateřskému chování rozhodně netlačí. Samice, která nosila mrtvolku svého mláděte sedm týdnů, přišla po pěti týdnech do říje. Opakovaně se pářila, ale přitom nepouštěla z ruky mumifikované tělíčko. To naznačuje, že samotné mateřské „hormonální naladění“ není rozhodně jediný faktor, který samicím brání opustit mrtvého potomka.

Smrt doprovázená lhostejností

Fashing pozoroval i umírání samice dželady s mládětem, které ještě nebylo dost velké na to, aby se o sebe samo postaralo. Nemocná samice den ode dne slábla, ale nikdo z její rodiny jí nepomohl. Zájem o ni nejevili ani členové jiných rodin. Samička zemřela bez pomoci a v osamění. Její mládě ještě nějakou dobu naříkalo a druhý den bylo rovněž mrtvé. Mohlo by se zdát, že nezájem dželad ostře kontrastuje s dojemnou péčí šimpanzů pozorovanou v britské zoo.

Peter Fashing je přesvědčen, že velkou roli sehrála skutečnost, že šimpanzi žili v zajetí. Byli v bezpečí, měli vše, co potřebovali. Dželady ve volné přírodě tráví někdy i přes 80 % dne sháněním potravy a jsou vystaveny útokům četných nepřátel. Loví je nejen člověk a psi, ale také šakali, lišky, levharti, servalové nebo hyeny. Pokud by se dželady věnovaly celý den umírající samičce, zanedbávaly přitom shánění potravy a polevily v ostražitosti, ohrozily by samy sebe. Okázalý smutek si nemohou dovolit.

Nebezpečné skalní hry

Zatímco mnoho druhů primátů prchá v nebezpečí do koruny stromů, dželady hledají úkryty ve strmých skalních srázech, kam se za nimi žádná šelma nevydá. Mláďata dželad jsou hravá, jako všechna mláďata primátů. Hrají si i v krajně nebezpečných skalních srázech. Je to často velký hazard a mládě přitom může spadnout z velké výšky. Výjimkou nejsou ani zranění nebo dokonce smrt. Přesto jsou pro mláďata hry na skalách velmi důležité. Jen při nich získají opravdovou jistotu při pohybu v náročném terénu a později budou moci bleskurychle prchnout do skalisek. Mláďata, která nezvládnou „trénink“, by neměla v kritických situacích velké šance na přežití.

Když král odchází

Potyčky mezi samci nejsou nijak vzácné a dominantní samec ve své pozici většinou nevydrží déle než jeden až dva roky, kdy je nahrazen jiným dominantním samcem. K tomu se často v boji přidají i samice a pomáhají tak svého dřívějšího vůdce sesadit. Tyto potyčky často končí i vážným zraněním samců.

Pozoroval jsem jeden případ, kdy vyhnaný dominantní samec ještě asi hodinu pobíhal po okolí a vždy když ho ostatní zvířata zahlédla, vyvolalo to u nich bouřlivou reakci, po níž vždy následovala fáze uklidňování ve formě fyzických doteků a probírání srsti doprovázeném jakýmsi „kňouráním“ signalizujícím vysoké rozrušení. Zvířata se uklidnila až v momentě, kdy původní vůdce nadobro zmizel z dohledu.