Erich Raeder (3): Vzestup a pád Hitlerova velkoadmirála

Když 16. března 1935 Německo vypovědělo versailleský systém a vzápětí legalizovalo růst flotily námořní smlouvou s Velkou Británií, admirál Erich Raeder se ve své práci zřejmě cítil opravdu šťastný. Už nemusel nic obcházet a měl dost prostoru pro stavbu nových bitevních lodí, křižníků, letadlové lodi, ponorkové flotily – prostě všeho, o čem do té doby jen snil.

Hlavně neválčit s Británií

Stále si ale uvědomoval dosud nevelké německé možnosti a na všech úrovních varoval před válkou s Velkou Británií – v případě Francie ale podobný respekt postrádal. Nicméně jak německé námořnictvo rostlo, Raeder čelil čím dál většímu tlaku ze strany nacistického režimu. Zdánlivě banální věci jako zachování nezávislosti námořní justice nebo institutu lodních kaplanů se měnily v zuřivé zákulisní bitvy, v nichž na jedné straně stál Raeder a na opačné straně barikády urputně bojovali především Reinhard Heydrich s Hermannem Göringem.

S odstupem času se dokonce zdá, že na konci 30. let Raeder vážně uvažoval o odchodu do penze. Měl pro to dost dobrých důvodů – od pokročilejšího věku přes počínající vážné zdravotní potíže až po pravidelné hádky s Hitlerem, který už nebýval tak přívětivý jako dřív. Pohár takřka přetekl na konci listopadu 1938, když diktátor nevybíravými slovy zhodnotil kvality nově stavěných lodí Bismarck a Tirpitz, a to už bylo na Raedera moc.

Zákulisní bitvy

Prohlásil, že se svého postavení vzdává, a opustil místnost. Hitler pochopil, že přestřelil, omlouval se osobně i přes prostředníky a za to, že Raeder ve funkci zůstal, byl v dubnu 1939 při příležitosti spuštění Tirpitze na vodu povýšen na velkoadmirála. Smír netrval ani měsíc, když se oba kohouti zase pohádali  – tentokrát o osobu Hitlerova námořního pobočníka, kterého Raeder považoval za nečestného, a záležitost postavil do roviny „buď on, nebo já“.

Hitler se nátlaku podvolil, nicméně semínko rozkolu dál klíčilo – zvlášť když velkoadmirál coby hluboce věřící muž odmítal z Kriegsmarine propustit (a následně nechat pronásledovat) důstojníky židovského původu. Doutnající spory vyřešil počátek války, protože Raeder coby vrchní velitel považoval za svou povinnost vést do boje to, co sám budoval.

Selhání hladinových korzárů

Vypuknutí druhé světové války novopečený velkoadmirál vnímal jako krach své politiky nezačínat si nic s Velkou Británií, a dokonce se nechal slyšet, že „teď nám nezbývá než čestně zemřít“. Nehledě na pesimistické výroky se snažil vést aktivní námořní válku podle strategie celosvětového napadání námořních tras – přesně tak, jak ji formuloval ve svých knihách o 15 let dřív.

Dopadlo to tak, že nasazení korzárů v podobě velkých hladinových lodí sice k velkým úspěchům nevedlo, o to lépe si ale počínaly ponorky. Raeder se flexibilně zasadil o zvýšení produkce podmořských člunů, i když „své“ ideje komplexní války se nevzdal. Mnozí v čele s ponorkovým admirálem Karlem Dönitzem mu to měli za zlé a péči o hladinové loďstvo považovali za plýtvání omezenými zdroji.