Elitní vojáci nacistického Německa: Stíhač Eder a tankista Knispel
V průběhu druhé světové války dosáhli příslušníci hitlerovských vojsk mnoha pozoruhodných výsledků nejen u letectva a námořnictva, ale i u pozemních jednotek. Někteří během bojů padli, jiní měli štěstí a válku přežili
Těžko bychom hledali příznivce military historie a druhé světové války, již by neznali jména jako Walter Nowotny, Erich Hartmann, Otto Carius, Michael Wittman či Wolfgang Lüth. Tito muži patřili mezi naprostou elitu hitlerovských vojsk a bylo o nich řečeno a napsáno již mnoho. Vedle nich ale existovala celá řada dalších neméně excelentních bojovníků, které nacistická propaganda i poválečná historie v některých případech z různých důvodů přehlížela nebo na ně jednoduše zapomněla. Následující článek proto představuje poněkud „méně známé“ bojovníky ozbrojených sil třetí říše.
Zraněný instruktor
Jméno Georg-Peter Eder (1921–1986) dnes zná málokdo, přesto patřil ke špičkám Luftwaffe v boji proti spojeneckým čtyřmotorovým bombardérům. Rodák z bavorského Oberdachstettenu zahájil svou službu v 18 letech a po absolvování výcviku stíhacího pilota se v září 1940 zapojil v řadách JG 51 do bitvy o Británii. Nezkušený nováček tehdy ještě žádné vítězství nezískal a na svůj první triumf musel čekat až do 7. května 1941, kdy sestřelil stíhačku Spitfire. Před zahájením operace Barbarossa jej převeleli na východ a hned 22. června sundal z oblohy dva sovětské letouny. Záhy následovalo několik dalších vítězství, ale 24. července šel k zemi i sám Eder a tím odstartovala jeho dlouhá série zranění, která v boji utrpěl.
Kvůli jednomu z nich pak sloužil od listopadu 1941 skoro rok jako instruktor ve škole stíhacích pilotů v zázemí. Po zotavení putoval k proslulé eskadře JG 2 „Richthofen“ rozmístěné ve Francii a vyzbrojené stroji Fw 190 A-4. Právě tady začalo jeho nejlepší období. Dne 30. prosince 1942 sestřelil během náletu na Lorient první americký bombardér B-17. Společně s kapitánem Egonem Meyerem tehdy vymyslel účinnou taktiku čelního útoku proti formacím létajících pevností. Další „zářezy na pažbě“ následovaly v průběhu ledna a února 1943, kdy Eder převzal velení 12./JG 2.
Postrach létajících pevností
Zesilující spojenecké nálety přinášely stále víc možností k boji a jeho konto sestřelených letounů rychle narůstalo. Koncem roku jej přeložili k 1. stíhací eskadře, kde posléze převzal velení II. skupiny. Se svými kolegy startoval proti nepřátelským bombardérům obracejícím německá města v trosky a během zuřivých bitev si připisoval stále nová vítězství. Úspěšné se pro něj staly zejména 15. a 17. srpen 1944, kdy sundal z oblohy po dvou strojích protivníka.
Od září 1944 dostal k dispozici proudový Me 262, který si rychle osvojil, a do konce konfliktu poslal za kniplem této stíhačky k zemi 24 spojeneckých letounů včetně 17 Boeingů B-17. Válku tedy zakončil s bilancí 570 bojových startů a 78 sestřelů, z toho 36 čtyřmotorových bombardérů. Tyto úspěchy ale pilot Luftwaffe draze vykoupil. Eder byl totiž během konfliktu celkem 17krát sestřelen a utrpěl 14 různě vážných zranění. Po válce pracoval jako obchodník ve Wiesbadenu a v tomto městě také 11. března 1986 ve věku 65 let zemřel.
Dlouhovlasý rebel
Velmi krátký život určil osud Kurtu Knispelovi (1921–1945). Rodák ze Salisova na samých hranicích Moravy v jesenickém okrese pocházel z rodiny sudetských Němců a vyučil se automechanikem. Když se jeho rodný kraj stal na podzim 1938 součástí Říše, získal Kurt automaticky německé občanství a tím pádem se na něj vztahovala branná povinnost. Na jaře 1940 dostal povolávací rozkaz do Wehrmachtu a pro jeho malou postavu 160 cm a technické vzdělání jej zařadili k tankistům. Sešněrované vojenské předpisy ale nebyly nic pro něj.
Kurt nosil delší vlasy a vousy, než bylo dovoleno, a kvůli neustálému porušování kázeňských norem měl časté konflikty s nadřízenými. Snad proto se mu nedostalo takové pozornosti, jakou si bezesporu zasloužil. Jednalo se totiž o vynikajícího tankistu, jehož celková bilance během bojů na východní frontě činí 168 potvrzených vítězství nad nepřátelskými obrněnci, z toho 42 dosáhl ve funkci velitele vozu a 126 jako jeho střelec. Dalších 27 úspěchů nebylo oficiálně uznáno.
Nepřátelský stroj dokázal Knispel zničit na vzdálenost dvou kilometrů. Bojoval nejprve na tancích Pzkpfw IV a od jara 1943 pak na legendárních Pzkpfw VI Tiger. Zúčastnil se bitev u Leningradu, Volchova či v Kurském oblouku a v řadách oddílu sPzAbt. 503 se pak v létě 1944 marně pokoušel zabránit prolomení německých pozic v Normandii.
Smrt na sklonku války
Nechyběl ani v kruté bitvě o Budapešť (prosinec 1944–únor 1945) a na konci války se zapojil do ústupových bojů na jižní Moravě. A právě tam Knispela štěstí opustilo. Padl 30. dubna 1945 poté, co jej během střetu s tanky T-34 zasáhla do hlavy střepina granátu.
TIP: Individuální výkony německých pilotů: Husarské kousky stíhačů Jagdwaffe
Historici dlouho nemohli vypátrat místo jeho posledního odpočinku. Podařilo se jim to až v roce 2013 při exhumaci hromadného hrobu německých vojáků ve Vrbovci u Znojma. Provedená antropologická expertiza ostatků prokázala, že jedno z těl skutečně patří Knispelovi. Nalezena byla navíc i identifikační známka. Dnes se jeho hrob nachází na brněnském Ústředním hřbitově.
