Egyptská holubí záhada: Výzdoba paláce v Achetatonu připomíná lexikon ptáků

Nástěnné malby v Severním chrámu na archeologickém nalezišti v El Amarně se výrazně vymykají dobové výzdobě. Četná vyobrazení z tzv. Zelené místnosti připomínají spíš encyklopedii o ptácích. Jsou krásní, ale být by tam neměli.

27.07.2024 - Radomír Dohnal



Čas osmnácté dynastie, která panovala ve 14. století před naším letopočatem, byl na staroegyptské poměry dost dynamický. Tehdejší faraon rozjel dosud nebývale radikální reformy. Správní, politické i náboženské. Hloubku změn náboženských dobře dokládá i to, že si změnil „božské“ jméno přijaté po otci. Už si neříkal Amenhotep, což znamená Amon je spokojený. A přitom to jméno používali muži jeho rodu po tři generace nazpět! On se ale přejmenoval na Achetatona, což značí Milý Atonovi

Jiné jméno i město 

Kromě změny vlastního dynastického oslovení změnil Achetaton také centrum říše a přesunul se do nově vytvořeného hlavního města. Na půl cesty mezi Káhirou a Luxorem, na pravém břehu řeky Nil, vznikl na jeho popud Achetaton. Metropoli vystavěli během pouhých čtyř let a na vrcholu slávy ji obývalo na 30 tisíc lidí. Po Achetatonově skonu ale upadla – stejně jako reformy rebelantského faraóna – v naprosté zapomnění. 

Příběh faraona i města začal ožívat až s prvními archeologickými vykopávkami v 18. století, tedy 3 300 let od zániku sídla. To už se lokalita nenazývala Achetaton, ale podle vesnic místního kmene se jí přezdívalo El Amarna. A pod nánosy suti, prachu a písku skrývala mnohá překvapení. Kromě zachovalé korespondence faraóna s panovníky sousedních říší například i Severní chrám a jeho sály oslňujícími fantasticky propracovanou výzdobou. 

Chrámová voliéra 

Přesněji řečeno, šlo o malby ve zhruba 17 sálech severovýchodního cípu Severního chrámu. Respektive se dochovaly jen jejich fragmenty, neboť hlodavému zubu času a kusadlům termitů neodolaly všechny. V Amarně se zkrátka z kamene moc nestavělo. Tyto místnosti přiléhají k centrální zahradě a ony unikátní malby zachycují dva hlavní motivy. Zjednodušeně řečeno: jde o ptáky, kteří jsou krmeni lidmi a ptáky, kteří si jen tak volně poletují. Oba tyto tematické okruhy jsou, nejen z ornitologického hlediska, famózní. Jsou zpracovány velmi podrobně, v barvě a se smyslem pro detail – zkrátka do posledního peříčka! Krása! Pokud by tyhle vyobrazení byly ilustracemi, neztratily by se ani dnes, v odborném ornitologickém klíči nebo učebnici ptačí biologie. Tak povedené jsou.

Svým uměleckým významem jsou přirovnávány k jeskynním malbám v Lascaux a Chauvet, k minojským freskám v Akrotiri anebo k malbách na nalezišti v Prima Porta. Pro království na Nilu jde ale o hodně netradiční způsob vyobrazení. Tedy, ne že by staří Egypťané ptáky jinde nemalovali. Ale zatímco jinde by ptactvo nejspíš jen dotvářelo scénu, dokreslovalo nějaký nástěnný komiks s příběhem anebo bylo jen zdobným motivem, tady jsou ptáci takříkajíc v hlavní roli. 

Opeřené klenoty 

Zhruba na polovině dochovaných zobrazení – u kachen, jeřábů, čápů a hus – ještě tu a tam zahlédneme na obrázcích lidi v pozadí. Ale zrovna v sálu č. 12, v takzvané Zelené místnosti, se prostě vše točí kolem portrétů ptáků v jejich přirozeném prostředí. Jsou to vážně povedené kousky. K vidění je tu například – zatím jediný prokazatelně identifikovaný a naprosto věrný – obraz husy šedé v celém staroegyptském umění. Na první dobrou tu také rozeznáte rybaříka jižního, nalétávajícího do vody. Je tu hrdlička východní, konipas bílý, ťuhýk běločelý. Všechno druhy ptáků, které si se štěstím můžete prohlédnout naživo, jen co vyjdete ven na nádvoří. Všichni tihle ptáci tu okolo Nilu krouží vzduchem. Takže se, na první pohled, Zelená místnost a vyzdobené sály Severního chrámu tváří být perfektní dobovou ornitologickou encyklopedií místních druhů ptactva. 

Zmatek s holuby 

Až potud by bylo vše v nejlepším pořádku. Jenže hned šest dílčích vyobrazení v Zelené místnosti zachycuje i holuby skalní. Rovněž natolik podrobným a přesným způsobem, že si je s jinými druhy, ptáků ani konkrétněji jiných druhů holubů, nespletete. Háček je v tom, že tenhle druh se tu, na rozdíl od všech ostatních, nevyskytuje. Nejbližší areál s výskytem holubů skalních je od El Amarny 280 kilometrů daleko – u Mit Ghamr

Holubi skalní, jak jejich druhové jméno napovídá, vyhledávají skalnaté útesy, jeskyně a kamenné terasy. Místa příhodná k hnízdění by tedy v někdejším Achetatonu, usazeném v mokřinách a rákosinách podél Nilu, nenalezli. Rozpor mezi až encyklopedickou přesností všech ostatních ptačích vyobrazení a touto holubí faktickou nejasností je ale ještě o něco hlubší. 

Ani peříčko 

Zrovna v Achetatonu čili El Amarně, tedy na jinak už docela dost probádaném archeologickém nalezišti, totiž archeologové dosud žádné neobjevili. A ani zkušení tafonomové – odborníci z řad paleontologů, kteří se soustředí na výzkum pohřbívacích procesů a zachování fosilií – tu neodhalili stopy toho, že by tu někdo pojídal holuby. Prostě žádné holubí kůstky v jámách s odpadky, jak na to byli zvyklí z jiných archeologických nalezištích. El Amarna na břehu Nilu se prostě nachází mimo území přirozeného výskytu holubů skalních. Holubníky pro jejich chov tu chyběly a poněkud překvapivě – nikdo je sem ani kvůli libovému masíčku nedovážel. Zkrátka a dobře, jediní holubi skalní v celém Achetatonu jsou ti namalovaní na zdi v Zelené místnosti Severního chrámu. A to je záhada, kterou zatím neumíme vysvětlit. Anebo spíš nabízí celou řadu vysvětlení. 

Posvátní a nejedlí? 

Možná že v době vzniku Achetatonu sem holubi skalní skutečně nárazově zalétali. Na počátku 90. let o tom spekulovali badatelé Goodman a Meininger, kteří se snažili sezónními přelety holubů skalních mezi nilskou deltou a Sinajem dobarvit tezi o dnes již zaniklé „migrační“ a ne zrovna pravděpodobné trase ptactva. Taky za tím mohly stát klimatické změny, anebo nějaké razantní geologické události, třeba sesuvy půdy v původních skalních hnízdištích holubů.

Možná, že onu zjevnou absenci hnízdišť – skalních výchozů – tu na čas nahradily holubům skalním věže chrámů a paláců nového faraónova města. A jejich přílet, věrně zachycený ilustracemi, pak zobrazují i malby v Zelené místnosti. To tenkrát mohla být poměrně fantastická událost, vnímaná jistě jako znamení božího souhlasu – když si i oblíbení ptáci sami našli nově založené hlavní město. A pak tu třeba mohli požívat výhod posvátné reputace – lidé je nelovili ani nejedli. To by asi vysvětlilo nepřítomnost holubích kůstek v nálezové situaci. Lidé ostatně neobývali Achetaton tak dlouho, a tak třeba po odchodu faraónova dvora zanikla bez přikrmování i tahle holubí kolonie.

Možná, že malby měly naopak ptáky přilákat. Mohlo jít o gesto, s ním by se nesplněné přání mohlo probudit k životu. Anebo se malíř snažit výmalbou vytvořit zdání, že Achetaton je nyní kompletní. A samozřejmě, naprosto přirozenou interpretací může být i to, že malba holubů skalních je plně v umělecké licenci pradávného malíře, který se nedržel regionálních ornitologických faktů, ale jen své fantazie. V kontextu až nebývalé přesnosti ostatních maleb zdobící zdi v Zelené místnosti je to ale poněkud zvláštní. 

O Achetatonu – tedy o vládci i jeho městě – dnes vlastně víme jen málo. Další generace se snažily jeho období velkých změn a reforem spíše zapomenout, a tak nám spousta užitečných informací schází. A jedním ze střípků této nekompletní mozaiky jsou i nádherné malby ptactva, včetně těch tolik „nepřesných“ holubů skalních. Kdo ví, třeba tihle užiteční opeřenci jednou k rozluštění záhad „ztraceného“ města přispějí.


Další články v sekci