Aton, nebo Jahve? Kacířský faraon Achnaton a jeho neúspěšná náboženská revoluce

Pokusy o výrazné upřednostňování jediného boha jménem Aton můžeme pozorovat již za vlády faraona Thutmose IV. Kult pak vzkvétal i v době panování jeho syna Amenhotepa III., uctívání ostatních nebešťanů však tehdy ještě nebylo zakázáno. Na druhou stranu již naplno plál spor mezi dvěma náboženskými centry jmény Iunu (pozdější Heliopolis) a Veset (Théby). V prvním městě byl jedním z hlavních bohů právě sluneční bůh Aton, v druhém se úctě těšil hlavně tradiční Amon, který byl rovněž spojen se sluncem. Tehdejší vládce Amenhotep III. podporoval Atona a tento názor sdílela i jeho choť Teje. Na stejnou cestu pak přivedla i svého syna. 

Kdo je kdo? 

Budoucí Amenhotep IV. přišel v pouhých pěti letech o otce. Vlády se tedy ujala jeho matka, jejíž regentství trvalo až do doby, než byl uznán za plnoletého. Nový panovník nejenom že upravil náboženské symboly ve prospěch Atona a stavěl chrámy v jeho jménu, změnil si dokonce jméno na Achnaton. Také zahájil budování úplně nového sídelního města jménem El-Amarna, někdy nazývaného jako Achetaton. Tento počin nebyl pouhým rozmarem, většina ostatních měst totiž nebyla připravena podporovat jediného boha. 

Dalším bodem rozsáhlého plánu náboženské revoluce se stal úplný zákaz uctívání tradičních egyptských bohů. Aton se sice řadil mezi ně, od tohoto okamžiku však měl být ale vzýván pouze on a nikdo jiný. Dané směřování – jeden všemocný a vševědoucí – představovalo značný rozdíl oproti tradičnímu smýšlení, kdy každý bůh měl svou sféru vlivu. Nový panovník všehomíra však byl pro prostý lid vzdálený a nedostupný. Nemohli ho ani vzývat. Měli se modlit k panovníkovi, který byl jediný, kdo s nebesy komunikoval. 

A co s těmi ostatními? 

Achnaton se umanutě snažil zabránit uctívání ostatních nebešťanů. Největší roli v potlačování starých pořádků přitom hrála armáda, která ničila staré chrámy a kontrolovala obyvatele El-Amarny. Vojáci ale nebyli jediným vynucovacím prostředkem, fungovala také propaganda a úplatky – panovník zvolil metodu „cukru a biče“. Vládce potlačil vliv tradiční kněžské vrstvy. Jediným úkolem této skupiny bylo nyní provádět oběti, protože nejvyšším knězem nového boha se stal faraon. Panovník tak byl velmi mocný a měl všechno pod kontrolou. 

Bylo tedy možné, aby za 17 let vlády zakořenil nový náboženský systém? Nálezy z hrobů prostého obyvatelstva poukazují na to, že tato doba na úplnou transformaci nestačila. Pohřební výbava často obsahovala i odkazy na tradiční nebešťany, takže vliv Atona na místní lidi pravděpodobně nebyl moc velký. Jasným důkazem toho, že většina obyvatel nový systém nepřijala, bylo, že krátce po smrti Achnatona se nový panovník navrátil k tradičnímu náboženství. Období vlády „velkého kacíře“ bylo označeno za omyl a na vrcholu panteonu opět stanul Amon. 

Jak být jiní? 

Judaismus je naopak úspěšným monoteistickým systémem, který přetrval až do dnešní doby. Období, kdy začal vznikat, bylo přitom značně politicky nestabilní. V 6. století před naším letopočtem padl Jeruzalém, Judsko se dostalo pod nadvládu Babylonu a část židovských obyvatel byla odvlečena do zajetí. O dva roky později byla Novobabylonská říše dobyta Peršany a judské království se dostalo pod správu Persie. 

Tyto události představovaly pohromu pro obyvatele, ale zároveň to byla ideální výchozí situace pro nastolení monoteismu. Nový systém nebyl jen o víře a příkazech, ale také o snaze udržet si vlastní identitu. Židovský národ už nebyl samostatný, ale pod nadvládou jiných. Náboženství bylo tedy nástrojem, jak se přizpůsobit podmínkám života v područí cizí mocnosti.

Jahve 

Hlavním a univerzálním bohem judaismu je Jahve. Nejen že stvořil všechno na světě, ale stále do dění zasahuje. Na rozdíl od Atona je ve spojení s lidmi napřímo. Ovšem stejně jako v případě Egypta bylo zakázáno vzývání původních nebešťanů. Lidé chtěli v tohoto jednoho nejvyššího věřit především na základě toho, že jim bylo zdůrazňováno, že jsou vyvoleným národem. Jejich identita a nadřazenost byly spojeny s vírou. Prosté obyvatelstvo si připomínalo, že náboženské příkazy se musí dodržovat, jinak přijde trest. Židé měli jako upomínku mnoho příkladů z minulosti – třeba babylonské zajetí, jež bylo pohlavkem za nedodržování příkazů a hříšné jednání panovníků. 

Ovšem někdy se projevil milostivý charakter Všemohoucího, například když byli Izraelité propuštěni ze zajetí a mohli se vrátit do Judska. Důležitým příkazem bylo dodržování desatera. To může svědčit o tom, že pro prostý lid nebylo snadné si na jediné božstvo zvyknout. Přes tuto přísnost a možná i kvůli ní se systém udržel dodnes. Na rozdíl od Egypta nebyl totiž přechod k novému systému tak rychlý a navazoval na tradice, což lidem umožnilo se přizpůsobit.