Duel v horkém saharském pekle (2): Američtí vs. němečtí pěšáci v Tunisku
Začátek roku 1943 zastihl síly Osy v Africe v prekérní situaci, jelikož proti nim ze dvou stran postupovali Britové a Američané. Mezi německými generály vzrůstaly neshody v tom, jak přesile vzdorovat, kdežto dobře zásobení, ale dosud nezkušení Američané teprve hledali správné taktické postupy
Situace německých vojsk v Tunisku se dá (s jistým zjednodušením) shrnout jako opak té americké. Jednotky Osy musely čelit zhoršující se logistické situaci, protože Spojenci působili zásobovacím konvojům směřujícím přes Středozemní moře těžké ztráty.
Předchozí část: Duel v horkém saharském pekle (1): Američtí vs. němečtí pěšáci v Tunisku
Pro ilustraci lze zmínit čísla týkající se 10. tankové divize, jež byla do Afriky vyslána koncem roku 1942. Šlo o výtečně vycvičený a zkušený svazek, který prošel řadou bojišť včetně východní fronty a disponoval i moderní výzbrojí, která v praxi téměř odpovídala tabulkám, což už v té době ve Wehrmachtu zdaleka nebylo pravidlem. Do africké pouště se tak mělo vydat celkem asi 3 000 vozidel, jenže ve skutečnosti jich tam dorazila sotva třetina.
Reorganizace německých divizí
Vyslání 10. tankové divize mělo představovat zásadní posilu pro jednotky, které v Africe již operovaly, tedy především pro 90. lehkou divizi a 21. tankovou divizi, ale tyto názvy mohou působit zavádějícím dojmem, jelikož reálné stavy obou měly k tabulkovým hodnotám hodně daleko. Německé expediční síly v Africe dosáhly co do počtu vrcholu v létě 1942, kdy je tvořilo přibližně 57 000 mužů, ale od té doby už jen slábly, neboť tempo ztrát bylo zhruba čtyřnásobně větší než rychlost přísunu posil.
Zmíněná 90. lehká divize patřila mezi ty, které během roku 1942 prošly reorganizací na divizi tankových granátníků, což mělo přinést zejména účinnější kooperaci s tanky. Stavy této formace ale poklesly tak, že v říjnu 1942 obdržela nový, realitě podstatně více odpovídající název pluk tankových granátníků „Afrika“. Dle původních plánů měli tankoví granátníci užívat zejména polopásové obrněné transportéry, jež by jim poskytly spolehlivou ochranu a palebnou podporu, ale ve skutečnosti řada takových jednotek (včetně těch „afrických“) jezdila především v nákladních automobilech, a tudíž nešlo o pěchotu mechanizovanou, nýbrž pouze motorizovanou.
Německá pěchota
- ZÁKLADNÍ VÝCVIK: 16 týdnů
- STAV DRUŽSTVA: 10 mužů
- STAV ROTY: 142 mužů
- STAV PRAPORU: 726 mužů
- STAV PLUKU: 3 106 mužů
- STANDARDNÍ PUŠKA: K98k ráže 7,92 mm Mauser
- STANDARDNÍ SAMOPAL: MP 40 ráže 9 mm Luger
- STANDARDNÍ KULOMET: MG 34 ráže 7,92 mm Mauser
Hrdost na palmu
Bez ohledu na způsob přesunu ale platilo, že němečtí vojáci v Africe byli zkušenými veterány mnoha bitev, kteří dokázali opakovaně porážet přesilu protivníka, a s velkou hrdostí nosili slavný znak s palmou. Pro všechny německé síly v Africe se dnes nejčastěji používá pojem Deutsches Afrikakorps (DAK, Německý africký sbor), což se běžně dělo také za druhé světové války, skutečnost ale byla o něco složitější.
Síly pod velením slavného Erwina Rommela totiž několikrát změnily formální název, a navíc muž s přezdívkou „Pouštní liška“ nevelel všem německým jednotkám v Africe. Během bojů v Tunisku mu podléhala především 21. tanková divize a 90. lehká divize (jež v té době nesla onen nový formální název Panzergrenadier-Regiment „Afrika“), avšak 10. tanková divize spadala pod 5. tankovou armádu, které velel generálplukovník Hans-Jürgen von Arnim.
Spory Rommela a von Arnima
Tento muž je znám především jako důstojník, který v květnu 1943 podepsal kapitulaci všech sil Osy v Africe, poté co ve funkci velitele expedičních sil vystřídal Hitlerova oblíbence Rommela. K von Arnimovi je to ale dosti nespravedlivé, neboť šlo o velmi schopného velitele, ačkoli jeho přístup se výrazně lišil od toho, který uplatňoval Rommel. Také ten představoval nadaného taktika a odvážného velitele, který si získal oblibu u svých mužů, jenže za těmito přednostmi značně kulhal jeho cit pro logistiku.
TIP: Cesta smrti Středozemním mořem: Nebezpečné zásobování Afrikakorpsu
Z toho pak zákonitě pramenily velké animozity mezi oběma muži, jelikož Rommel považoval svého kolegu za zbytečně opatrného, zatímco von Arnim tvrdil, že rychlé improvizace „Pouštní lišky“ neberou ohled na to, že postupující vojska vyžadují stálý přísun zásob. Ani Rommelova odvaha, ani von Arnimovy důkladné plány ale nakonec nedokázaly překonat zničující materiální převahu Spojenců. Německé jednotky v Africe si ještě mohly připsat jedno či dvě významnější taktická vítězství, ale celá situace v Tunisku nevyhnutelně směřovala k jejich porážce.
Bojové skupiny Wehrmachtu a US Army
Přestože základní stavební kámen armád obou stran v Tunisku představovaly divize, v praxi jen velmi vzácně docházelo k tomu, že by tato vyšší formace operovala v tabulkové sestavě jako jeden celek. U Wehrmachtu to vylučovala už samotná skutečnost, že reálné stavy obvykle zaostávaly za tím, co říkaly předpisy. Němci běžně uplatňovali systém takzvaných Kampfgruppen neboli bojových skupin, přičemž šlo velikostně o sestavy přibližně mezi praporem a plukem. Vznikaly zpravidla ad hoc pro splnění určitého úkolu.
Jejich základ obvykle tvořil tankový či mechanizovaný prapor, jejž doplňovaly další obrněné, pěší, průzkumné, dělostřelecké a protiletadlové síly. Složení se zpočátku řídilo především dle povahy konkrétního zadání, což odpovídalo i německému důrazu na splnění úkolu a na samostatnou iniciativu podřízených. V praxi pak ale stále častěji docházelo k sestavování Kampfgruppen podle toho, co měl velitel k dispozici. V závěru celé africké kampaně (a později i v závěru celé války) se tak celé pluky, případně i divize měnily na „bojové skupiny“, když se velitelé snažili poskládat do jakýchsi funkčních celků vše, co mohli nasadit.
Také v US Army se pro splnění úkolů běžně formovaly takzvané Regimental Combat Teams, jež se zpravidla skládaly z pěšího praporu a posil v podobě tanků a dělostřelectva. Účinné fungování takových jednotek ale vyžadovalo i vyspělou kombinovanou taktiku, což bylo umění, které tehdy řadě důstojníků US Army chybělo. Už první bitvy ale daly vyniknout talentovaným mužům a začaly oddělovat schopné od neschopných.
Američané byli vesměs nezkušení, své chyby ale většinou neopakovali a rychle se učili. Tyto změny snad nejlépe symbolizovala skutečnost, že v březnu 1943 byl ze své pozice odvolán generálmajor Lloyd Fredendall, jenž jako polní velitel zcela zklamal, a na jeho místo nastoupil muž, který měl později dovést kombinovanou taktiku nasazení tanků a pěšáků takřka k dokonalosti, generálporučík George Patton.
