Duel těžkých kanonů první světové války (1): Rakouský autokanon vs. carská puška

Do světové války vstupovaly armády s pestrými, ačkoli často dosti zastaralými arzenály dělostřeleckých zbraní. Většina států upřednostňovala děla s dlouhými hlavněmi, která pálila dolní skupinou úhlů, zatímco menší význam se přikládal houfnicím, jejichž krátké hlavně sloužily pro střelbu s vysokým náměrem. Zákopová válka na západní frontě způsobila, že se těmto zbraním začal přikládat mnohem větší význam, neboť dovolovaly efektivně zasahovat zákopy protivníka, pokračoval však i rozvoj kanonů. Těm stále patřila důležitá role především na východě, kde nadále probíhaly rozsáhlé manévrové operace a obrovské vzdálenosti vedly k preferování zbraní s co nejdelším dostřelem.

Moderní konstrukce z Plzně

Mezi armády, jejichž dělostřelecký arzenál trpěl na počátku války výše zmíněnou zastaralostí, patřila také ta rakousko-uherská. Výjimku představovaly jen těžké moždíře, jež patřily na světovou špičku, ale kanony a houfnice císaře pána povážlivě zaostávaly za tím, co mohly nasadit armády jeho nepřátel. Jasně to prokázaly první boje na Balkáně a v Rusku, a proto vídeňský erár požádal výrobce o nové typy zbraní s delším dostřelem.

Ve skutečnosti už takové práce probíhaly před válkou, avšak nepřikládal se jim velký význam a pokrok brzdila i pověstná rakouská byrokracie. Na vývoji se pochopitelně podílela i Škoda Plzeň, jež dokázala nabídnout vojákům modernější konstrukce než vídeňský státní Arsenal, a to zejména proto, že rozsáhle vyráběla i pro zahraniční zákazníky. Ti tak mnohdy používali vyspělejší zbraně než habsburská armáda.

Císařův autokanon

Škodovka roku 1913 získala smlouvu na stavbu prototypu nového těžkého kanonu ráže 152,4 mm s požadovaným dostřelem 16 km, ale z již zmíněných důvodů zahájila jeho zkoušky až v únoru 1915. Armáda tehdy samozřejmě velmi spěchala takže zbraň záhy prodělala zkušební nasazení nejdříve v Itálii a posléze v Srbsku. Projevily se sice potíže s municí, samotný prototyp však působil mimořádně slibně, a tudíž armáda tento typ v roce 1915 oficiálně přijala do služby pod názvem „15-cm Autokanone M.15“.

Poněkud neobvyklý název odkazoval na fakt, že pro tažení sloužily motorové tahače místo koní, a proto kanon obdržel ocelová kola. Na začátku roku 1916 se rozběhla sériová produkce a zprávy z bojiště dokládaly kvalitu nové zbraně, byť se objevily také některé nedostatky. Mezi ty patřila například velmi početná obsluha nebo relativně malý rozsah náměru (max. 30 stupňů), takže vojáci požádali o rekonstrukci kanonu za účelem zvýšení této hodnoty.

Úprava s delším dostřelem

Inženýři plzeňské zbrojovky se okamžitě pustili do práce a během pozoruhodně krátké doby si mohli připsat další úspěch, protože na jaře 1916 zahájila zkoušky modifikovaná verze. Hlavní změnu představovala nová skříňová lafeta, díky které se maximální náměr zvýšil na 45 stupňů, což zákonitě přineslo prodloužení dostřelu, jenž nyní přesahoval 20 km. Vedle toho se na zbrani objevilo rovněž modernější zaměřovací ústrojí a přibyla možnost připojit ochranný pancéřový štít.

Základní konstrukce však zůstávala stejná, a tudíž se jednalo o kanon používající ocelovou hlaveň s dvoudílným řešením, takže ji tvořil vnější plášť a vyměnitelná duše. K tlumení zpětného rázu sloužila kombinace hydraulické zákluzové brzdy a pneumatického vratníku. Lafetu pak tvořily tři celky – kolébka, horní část opatřená zaměřovacím systémem a spodní část s nápravou a rydlem.

Dělostřelci museli před zahájením střelby připravit na zvoleném místě palebné postavení s podkladovými trámy. Na ty se posadila lafeta a na ni se potom instalovala hlaveň. Právě tato příprava vyžadovala onu početnou obsluhu, ale špičkové výkony plzeňské zbraně tento nedostatek vyvažovaly více než dostatečně. Do služby se nejdříve dostalo 28 kusů původní verze M.15 a následovalo 44 kusů přepracované varianty, která nabízela vyšší náměr a dostala oficiální název M.15/16. Mobilita kanonu se ještě zvýšila v roce 1917, kdy vstoupily do služby nové dělostřelecké tahače Austro-Daimler, jež nahradily dosud užívané vozy Saurer.

TIP: Monstrum z Apenin: Italská houfnice Obice da 305/17 modello 16

Plzeňské kanony střílely na všech frontách, na nichž bojovaly síly Rakouska-Uherska, a kromě toho dvě baterie převzala německá armáda. Kanon se mimořádně osvědčil a v meziválečném období jej užívala nejen Rakouská republika, ale rovněž ozbrojené síly Jugoslávie a Československa, a to pod označením „15 cm těžký kanon vz. 15/16“. Ještě na konci 30. let nabízel velmi působivé výkony.