Duch v podobě rejnoka (2): Americký bombardér Northrop Grumman B-2 Spirit

V polovině 80. let velení USAAF (armádní letectvo Spojených států) přišlo s nečekanou změnou zadání vývoje bombardéru B-2. Původně požadovalo jen stroj určený k bombardování z velkých výšek. Nyní ale chtělo, aby dokázal provádět i taktické mise v přízemních letových hladinách. S tím konstruktéři původně nepočítali a přineslo to velké zdržení celého už tak velmi náročného projektu. Narostla rovněž cena o závratnou miliardu dolarů.

Předhozí část: Duch v podobě rejnoka (1): Americký bombardér Northrop Grumman B-2 Spirit

Pohltit radarové vlny

Přesto byl v létě 1988 letoun prakticky hotov. Jednalo se o rozměrný typ poháněný čtveřicí motorů General Electric F118-GE-100, každý z nich o tahu 77 kN. Jejich nasávací otvory měly zoubkované okraje, aby rozptýlily vlny nepřátelských radarů, a zkomplikoval se tak jejich odraz zpět k vysílači. Zadní výstupní otvory spalin dostaly speciální chlazení, aby se snížila tepelná stopa letadla. To vše minimalizovalo možnost odhalení infračervenými detekčními systémy.

Samotný stroj vznikl z kompozitních materiálů složených především z uhlíku a grafitu, povrch pak kryl speciální potah pohlcující radarové paprsky. K omezení zachytitelnosti radarem sloužilo též speciální tvarování trupu, díky kterému se většina vln, které se od letadla přece jenom odrazily, nesměřovala zpět k radiolokátoru, ale jiným směrem. Pokud už přece jen došlo k zaměření B-2 radarem nebo laserem, spustily se obranné systémy, které prováděly automaticky úhybné manévry a vypouštěly klamné cíle.

Nenápadný, ale podzvukový

Dvoučlennou osádku tvořil vlevo sedící pilot, vpravo pak navigátor obsluhující zbraňové systémy. Každý z nich měl k dispozici čtyři barevné monitory, vysoká míra automatizace dovolovala při extrémně dlouhých misích ovládat stroj i jediným člověkem. Letoun neměl klasické ocasní plochy ani křidélka, místo toho ho pilot řídil pomocí devíti pohyblivých ovládacích ploch, které plnily všechny tyto funkce. Pro změnu směru pohybu do stran sloužil také rozdílný tah motorů na levé a pravé straně.

Hned vedle nich se nacházel hlavní čtyřkolový podvozek, zatahovaný směrem dopředu, příďový dvoukolový podvozek se zasunoval dozadu. Ovšem B-2 nedokázal překročit rychlost zvuku a létal maximální rychlostí 915 km/h, přídavné spalování totiž produkovalo extrémně horké plyny, jejichž infračervenou stopu by prakticky nešlo skrýt. Maximální dostup „bé dvojky“ činil 15 200 metrů a dolet 11 100 km, přičemž s jedním tankováním ve vzduchu ji dokázala prodloužit na 18 500 km. Stroje ale mohly zasahovat prakticky kdekoli na světě právě díky opakovanému tankování bez přistání pomocí nástavce, umístěného za kokpitem.