Drogy první republiky: Bílý prášek si rády dopřávaly také barrandovské hvězdy

V jedné z vyhlášených pražských kaváren pod lustrem z jabloneckého broušeného skla sedí v rudých plyšových křesílkách elegantní pár. Protože se píše rok 1926 a veřejnost ještě není seznámena s ničivými účinky nikotinu na lidské zdraví, oba rozkošnicky potahují ze svých cigaret, což celé scéně dodává na klasické eleganci. Stačí nepatrné pokývnutí módně napomádované hlavy, aby se u dvojice zjevil číšník v dokonale čistém a vyžehleném bílém sáčku a vyleštěných botkách. Pod podávaným účtem na stříbrném podnose se diskrétně skrývá pytlík obsahující malé množství bílého prášku, jehož účel je stejně výmluvný jako úsměv vrchního. Mladý gentleman vyndá ze své portmonky částku, která i po odečtení útraty výrazně převyšuje to nejštědřejší spropitné. 

Výnosný byznys 

Dělat číšníka za první republiky se zkrátka vyplatilo. Personál se nemusel spoléhat pouze na skromná dýška nevděčných hostů. Pokud byl vrchní dostatečně podnikavý, mohl si sehnat na tehdejší poměry docela slušný vedlejší příjem coby drogový dealer. Raný drogový byznys nabízel skutečně velký potenciál. Jen po Praze se procházelo přes dvanáct tisíc kokainových labužníků a drogová policie neexistovala. Až teprve v roce 1928 vznikla první Ústředna pro potírání nelegálního obchodu s omamnými prostředky a i ta měla policistů, že by je na prstech jedné ruky spočítal. A to ta ruka mohla mít jen čtyři prsty. 

Ani tresty pro usvědčené milovníky narkotických lahůdek nebyly nějak závratně vysoké. Dalo by se dokonce tvrdit, že byly nízké jako morálka v pojízdném nevěstinci u česko-německých hranic. „Tresty za obchod s omamnými jedy jsou poměrně nepatrné, takže nelze užíti odstrašující metody a potrestati dopadené viníky exemplárně,“ postěžoval si policejní komisař Jaroslav Švejnoha v dobové příručce Systém kriminalistického vzdělání. 

Prvorepublikové hvězdy se slabostí pro sněžné radovánky byly schopné za své bílé hobby platit slušné sumičky. Mohly si to dovolit. Mezi nadšené uživatelky kokainu prý patřily i největší osobnosti stříbrného plátna jako Lída Baarová, Adina Mandlová nebo třeba Ljuba Hermanová. Na druhou stranu zdravotní kokain za dvanáct korun za recept by k podobnému přečinu nejspíš zlákal nejednoho počestného občana. Koupě nelegálního kokainu vyšla o něco dráž. Droga se sem pašovala z Německa, kde ji ve velkém a zcela v souladu se zákonem vyráběla leverkusenská firma Bayer. Ani jedna z výše jmenovaných hvězd však ani po kotníky nesahala nejslavnějšímu českému narkomanovi stříbrného plátna.

Sněžný král Hugo Haas 

Gumové pneumatiky z Baťovských továren kvílí po kočičích hlavách dláždících Národní třídu. Ani silný noční vítr neublíží jeho silně napomádovanému účesu. Pod kapotou mu uhání úctyhodných 20 koní, po boku má krásnou mladou herečku ochotnou pro roli v jeho novém filmu udělat naprosto cokoliv. Pod nosem mu stále ještě ulpívá bílý prášek, který k němu podle Otakara Vávry patří stejně neodmyslitelně jako typická bílá šála. Kráska po jeho boku spolu s mořem vypitého koňaku a šampaňského mu dodávají na kuráži. Žene se nespoutaně barrandovskými terasami dál až na Slapy. Proč by také ne, policistů bylo za první republiky pomálu a balónky detekující množství alkoholu v krvi vynalezl jakýsi Američan Robert Borkenstein až v roce 1953. Za volantem se cítí jako král. Sněžný král Hugo Haas I. 

Podobně podle vzpomínek pamětníků mohl vypadat jeden z legendárních večírků legendy pražské kokainové scény, hvězdy stříbrného plátna a nejslavnějšího českého prvorepublikového narkomana Huga Haase. Mezi kulisami barrandovského studia nebylo žádným tajemstvím, že mistr holduje kokainu také kvůli jeho sexuálně stimulačním účinkům. Haas měl (možná díky bílé droze) pověst největšího kance na Barrandově. Na Haasovu náruživost vzpomínají i herečtí kolegové Voskovec s Werichem, kteří ve své korespondenci zmiňují památnou historku s jistou ženou. Ona dáma se zálibou v dlouhých černobílých filmech a krátkých románcích s jejich protagonisty během aktu sdělila svému idolu památnou větu: „Mistře, to jsem ani netušila, jaké vy jste prase!“ 

Ve svých divokých chvílích se mistr nezastavil před nikým a ničím, Karla Čapka nevyjímaje. Bez jakéhokoliv projevu posvátné bázně vůči spisovatelovu géniu využíval Čapkových častých služebních cest k souložení s Čapkovou ženou Olgou Schneipflugovou. Také Haas rád využíval rozšířené nabídky služeb pražských číšníků. Kokain pro své divoké večírky si zpravidla obstarával osobně. Svého nejspolehlivějšího dodavatele měl ve slavné Hunkově restauraci. 

Sněžný král znal svou míru 

Nelze však tvrdit, že by byl Haas na kokainu nějak těžce závislý. O velkou část jeho odstrašující pověsti se postarala až nenávistná komunistická propaganda, která Haasovi ještě dlouhé roky vyčítala jeho buržoazní emigraci do USA. Podle slov svých hereckých kolegů měl slavný milovník bílého prášku svou zálibu zcela pod kontrolou. „Bylo by chybné si myslet, že Haas byl na kokainu nějak nezdravě závislý. Kdyby tomu tak bylo, tak by nemohl být jedním z největších profíků své doby. Drogy mu nikdy nezasahovaly do práce. Bylo to jen občasné povyražení, nic patologického,“ vzpomínal Vávra. 

Kariéru profesionálního milovníka Haasovi na rozdíl od mnoha jeho prostopášných kolegů neukončila smrt zapříčiněná pohlavní chorobou, ale manželství. K oltáři ho nakonec dotáhla vytrvalá baletka, Švýcarka pocházející z ruské šlechty, Marie Bibikoffová, kterou s Haasem seznámil Jan Masaryk. Mistr vymyslel švýcarskoruské tanečnici familiární přezdívku Bibi a ona si vymyslela, že si ho vezme. 

Začátek manželství s Bibi znamenal pro Haase konec jeho kokainového období. Čerstvě poté, co se k němu nastěhovala, našla baletka v Haasově koupelně podivný bílý prášek, vzpomíná o desítky let později. „Co to je, nějaký prací prášek?“ zajímala se. „Ne, to je kokain, to jsem kdysi bral. Vyhoď to, prosím, do záchodu,“ vysvětlil jí Haas. A víc už se prý u Haasů o kokainu nemluvilo…