Drama Kláry Martinicové z Kounic: Proč bohatá šlechtična utekla manželovi?

Manželství urozených bývala zpravidla předem domluvená a ne vždy se povedla. I před staletími však byla mimořádně rozmanitá a jak uvidíme, některé ženy si uměly jaksepatří dupnout.

Mládí na vysoké noze

Datum narození Kláry Rozálie z Kounic není známo. Vzhledem ke sledu dalších životních událostí se odhaduje, že na svět přišla někdy v první polovině padesátých let 17. století. Jejím otcem byl Lev Vilém z Kounic a matkou Eleonora z Ditrichštejna.

Klára si tak od útlého dětství užívala luxusu a komfortu plynoucího z příslušnosti k nejvyšší nejen společenské, nýbrž i šlechtické vrstvě. Nikdy netrpěla nedostatkem a patrně nikdy se nemusela výrazněji uskromnit. Vstup do manželství, k němuž došlo v únoru roku 1669 v Brně, pro ni proto musel být v mnoha aspektech vskutku velkým přelomem.

Kromě toho, že se musela vypořádat s vedením vlastní domácnosti a souvisejícími každodenními starostmi, musela si zvyknout i na nové postavení. Nedá se vyloženě říci, že by se Klára Rozálie vdala pod svou úroveň. Její ženich Jaroslav Bernard Bořita z Martinic patřil k vysoké šlechtě, jen zkrátka ne až tak vysoké a zámožné jako Klára sama. Byl vnukem snad nejslavnějšího z Martiniců, neblaze defenestrovaného místodržitele Jaroslava Bořity z Martinic, a po svém otci zdědil hraběcí titul. Vzhledem k tomu, že měl mnoho sester a dva bratry, byl však jeho titul takřka to jediné, co mladý Jaroslav Bernard měl a co do manželství s Klárou přinesl.

Dýmající krize

Novomanželé začali po svatbě žít v Praze na Hradčanech, kde Martinicové vlastnili několik paláců. Rodinami snoubenců dohodnutý svazek podle všeho nepatřil alespoň zpočátku mezi nejharmoničtější a je možné si představit, kolik slovních přestřelek a hádek vyslechly zdi Klářina a Jaroslavova apartmánu. Prakticky od prvního dne totiž Kláru tížila výše výživného, které ji manžel poskytoval na vedení domácnosti. Tato částka byla písemnou dohodou stanovena na 400 zlatých měsíčně, což nebylo zrovna málo, ale vzhledem k zámožnosti a urozenosti Martiniců a Kouniců by suma mohla být vyšší.

Sebevědomá Klára si toho byla dobře vědoma a rozhodně se nebála bojovat za své zájmy. Na jednu stranu je třeba obdivovat její průbojnost, která u mladých katolických aristokratek nebyla běžná ani podporovaná, na druhou stranu se není co divit, že jejímu manželovi po čase povolily nervy. 

Trvalo šest let, než pohár trpělivosti mladého hraběte Martinice přetekl. Jednoho listopadového večera roku 1675 Klára bůhví po kolikáté otevřela diskusi o rodinných financích a on se dostal do takové ráže, že svou ženu slovně urazil a nakonec ji zbil. Podle pozdějšího Klářina svědectví se nejednalo o více než pár políčků, i to ale stačilo, aby si narychlo sbalila věci a odstěhovala se k matce, která se po smrti Klářina otce provdala za Fridricha z Oprštorfu a žila v Brně. Pro Jaroslava bylo takové jednání nepřípustné a pobuřující a nechal se slyšet, že za Klárou pošle i její služebnictvo, neboť s ní již nikdy nehodlá sdílet domácnost.

Vzhledem k postoji obou manželů by se mohlo zdát, že martinicko-kounická sňatková aliance dospěla k neslavnému konci. Ale to bychom nesměli hovořit o sklonku 17. století, kdy rozluka či dokonce rozvod pošramotila pověst nejen konkrétního páru, nýbrž i čest celého širokého příbuzenstva. A právě široké příbuzenstvo se do krize vložilo a vynaložilo všechny síly, aby ji co nejrychleji urovnalo a pokud možno také ututlalo. 

Šlechta v korespondenční válce

V týdnech a měsících následujících po roztržce se mezi Martinici, Kounici a potažmo také Ditrichštejny rozpoutala korespondenční válka, v níž jednotliví aktéři osvětlovali své pohnutky a někteří se také snažili najít konstruktivní řešení. Z dochovaných dopisů je patrné, že si Klára již v lednu 1676 uvědomila, že její řešení nebylo zrovna nejšťastnější. Její matka Eleonora Oprštorfová z Ditrichštejna tehdy ostatním zúčastněným tlumočila, že Klára je ochotná obnovit vztah se svým manželem, ovšem pod podmínkou, že „s ní bude jednat tak, jak se na urozenou dámu sluší a především zanechá bití a hrubých slov“.

Není divu, že Klára zpytovala svědomí. Zatímco první dny po útěku od manžela se ji matka snažila utěšovat a chápat, po čase ji začala kárat a poučovat, až si Klára začala připadat jako „neposlušné dítě“ a seznala, „že by takové zacházení raději snášela od svého muže“.

O několik měsíců později hraběnka Oprštorfová přiznala, že „být na dceru až k nepopsání tvrdá“ byla její strategie, jak ji vystrnadit zpět do martinického domu v době, kdy se v Brně začala až příliš zabydlovat a dokonce vznesla požadavek na zavedení vlastní domácnosti.

Vlastně to byla hlavně Klářina strana, která se co nejintenzivněji snažila s celou záležitostí skoncovat. Jaroslav trucoval a projevoval „neústupnou vzteklost“, jeho otec Maxmilián Valentin pak laxně vyčkával, co se bude dít, a do aféry víceméně nezasahoval. Odmítl dokonce žádost o osobní rozhovor s Eleonorou z Oprštorfu, neboť dle jeho mínění dělala rozmazlená Klára z komára velblouda a v podstatě nebylo co řešit.

Jeho bratr a Jaroslavův strýc Bernard Ignác z Martinic se rovněž distancoval s tím, že „paní Klára ústně i písemně proklíná celý martinický rod“, čímž se sám cítí být osočen. V jednom dopise dodal, že mladá hraběnka už v minulosti zašla až příliš daleko, když svého muže nařkla z impotence. Trval na tom, aby Klára přiznala lživost tohoto tvrzení a potvrdila, že to naopak byla ona, kdo opakovaně odpíral plnit „manželské povinnosti“.

Spletitá jednání

Zprvu spíše lehčí kauza se v průběhu roku 1676 začala pořádně skandalizovat, což přinutilo Kláru jednat dřív, než bude definitivně pozdě. Začátkem června se rozhodla odjet zpět do Prahy a promluvit si s manželem ohledně jejich budoucnosti osobně. Původně zamýšlela sejít se s Jaroslavem sama, ale na naléhání svého strýce Ferdinanda z Ditrichštejna ke schůzce přizvala tři urozené kavalíry, kteří by v případě usmíření posloužili jako očití svědkové a garanti „pojištění Jaroslavova lepšího zacházení“, jež Klára vyžadovala. V případě nezdaru by pak podali svědectví o Jaroslavě odmítavém postoji a podpořili by případnou žádost o výživné, na které by Klára měla legální nárok.

Ferdinand z Ditrichštejna byl hlavou moravské větve rodu, dlouholetým tajným radou císaře Leopolda I. a nejvyšším hofmistrem, takže se v těchto záležitostech výtečně orientoval a své neteři jistě dobře poradil. Jen s jedním jaksi nepočítal a ani počítat nemohl. Totiž že Jaroslav se o Klářině úmyslu dozví a noc před plánovaným setkáním odjede z Prahy.

Ačkoliv dal Jaroslav okatě najevo neochotu ke smíru, Klára se kupodivu neurazila a nezatvrdila. V psaní strýci se svěřila, že je zklamaná a mrzí ji, jak málo lásky jí manžel projevuje, nicméně stále stojí o urovnání sporu. Sepsala dokonce oficiální revers, knížetem z Ditrichštejna pohrdlivě označený za „písemné pokoření se“, v němž se Jaroslavovi omluvila za vše včetně nezdařené cesty do Prahy. Manžel sice setrvával v mlčení, Kláře se nicméně podařilo obměkčit jeho strýce Bernarda Ignáce, který se rozhodl napomoci zachránit troskotající manželství a zavázal se intervenovat tak dlouho, „dokud určitá osoba nepřekoná svou tvrdohlavost a pýchu a nebude s usmířením souhlasit“.

Jestli tou osobou myslel samotného Jaroslava, či jeho otce Valentina není jisté, každopádně se pod jeho taktovkou začal spor konečně ubírat lepším směrem. Eleonora z Oprštorfu se ke svému nemalému údivu od své přítelkyně hraběnky z Althannu zakrátko dozvěděla, „že se ve Vídni říká, že se má dcera se svým pánem navždy usmířila“, ačkoliv konečné slovo ještě nepadlo.

Usmíření v klášteře

K oficiálnímu smíření došlo 9. září roku 1676 v pražské Loretě, kde Jaroslav s Klárou vykonali pobožnost a v jedné z klášterních cel se v přítomnosti Bernarda Ignáce z Martinic po kratší diskusi dobrali kompromisu, který později v Praze stvrdili podpisem a zpečetěním. Předmět smlouvy i její podrobnosti měli účastníci zachovat v tajnosti, takže není jasné, k jakým úpravám ve vzájemném soužití Jaroslava s Klárou došlo. Jejich manželství ale zůstalo aspoň navenek bezproblémové až do Jaroslavovy předčasné smrti v srpnu roku 1685.

Vzhledem k tomu, že Jaroslav dva roky po smíru, v roce 1678, zdědil po otci panství Prunéřov a půl roku před smrtí mu bezdětný strýc Bernard Ignác odkázal statky Smečno a Slaný, stala se Klára velmi bohatou a tím pádem i atraktivní vdovou. Nakolik Jaroslavova skonu želela, se můžeme pouze dohadovat, nabyté svobody se však brzy ochotně vzdala a dobrovolně se provdala za o přibližně deset let mladšího Leopolda Antonína Šlika, pozdějšího generálního válečného komisaře a nejvyššího kancléře. V roce 1690 se Kláře narodilo její první a vytoužené dítě, kterého se ve svazku s Jaroslavem nedočkala. 

Naneštěstí si své dcery Josefy Marie Anny příliš neužila, neboť v roce 1693 ve svých zhruba čtyřiceti letech zemřela. Drama jejího prvního manželství postupně upadlo v zapomnění a nebýt souboru dvaasedmdesáti dopisů dochovaných v rodinném archivu Ditrichštejnů, nikdo by se o něm již více nedozvěděl.