Doktorka s temným tajemstvím: Anděl z Keni, nebo ďábel z Ravensbrücku?

„Už jako třináctiletá školačka jsem se o tuto oblast Afriky zajímala a chtěla jsem se tam vydat. A pak mě napadlo, že bych tam možná mohla jít pracovat jako lékařka,“ vyprávěla bezmála osmdesátiletá Anne Spoerryová v životopisném filmu, který o ní koncem 90. let natočila dvojice francouzských dokumentaristů. V Keni nakonec strávila více než polovinu svého života a na jeho sklonku ji místní obyvatelé považovali téměř za světici. Právem.

Bílá žena ve vlastním letadle s velkým červeným křížem na střeše více než tři desítky let cestovala po celé zemi, hojila rány, ošetřovala nemocné, trhala zkažené zuby a učila místní obyvatele základům hygieny. Obětavou péčí o nemajetné příslušníky domorodých kmenů si vysloužila pověst spasitelky, takže záhy získala důvěru dokonce i kmenových náčelníků věrných tradičním způsobům léčby. Mnozí z nich po jejím naléhání změnili názor na očkování, díky čemuž se jí připisuje významný podíl na vymýcení neštovic či obrny.

Věrná svému poslání

„Zachránila víc životů než kdokoliv jiný ve východní Africe, ne-li na celém kontinentu,“ prohlásil o ní keňský politik a paleontolog Richard Leaky. Význam humanitární činnosti, jakou si na své konto připsala, později někteří odborníci přirovnávali k monumentálnímu dílu francouzského misionáře a lékaře Alberta Schweitzera, který za svou celoživotní práci (dlouhá léta působil mimo jiné v africkém Gabonu) obdržel v roce 1952 Nobelovu cenu míru.

Anne Spoerryová se nikdy nevdala – od té doby, co se ve třiceti letech poprvé dostala do Afriky, se plně věnovala svému poslání. Profesní dráhu zahájila tři roky po skončení druhé světové války v Etiopii. Tamější císař Haile Selassie I. však odmítl připustit, aby v jeho království sloužila žena na pozici lékařky. Spoerryová se tak přesunula do Jemenu, kde dva roky léčila princezny v harémech.

Vábení černého kontinentu však bylo stále silnější, a tak se jednoho dne připojila k somálským poutníkům mířícím zpátky domů po cestě do Mekky. Zakotvila v Keni, která v tu dobu představovala britský protektorát, koupila si farmu a pustila se do práce.

Máma doktorka

Ve svých memoárech nazvaných „Říkají mi Mama Daktari“ (svahilsky Máma doktorka) později vzpomínala, že kromě funkce lékařky vykonávala rovněž práci poštovní doručovatelky, elektrikářky, odtahové služby nebo porodní báby. Ve vnitrozemí se dlouho pohybovala na hřbetu osla; díky blízkému příteli, který sloužil jako instruktor RAF, ale v pětačtyřiceti letech úspěšně složila zkoušky a získala pilotní průkaz. Tím se její působiště rázem významně rozšířilo; snadno se dostala i na ostrovy roztroušené u keňského pobřeží.

Připojila se k nedávno založené nevládní organizaci s mobilní lékařskou jednotkou, v jejíchž řadách působila jako první žena v historii (instituce mimochodem funguje dodnes a pracuje pro ni na dva tisíce zaměstnanců), ale po Keni se pohybovala také na vlastní pěst. Během následujících desítek let nalétala na osm tisíc hodin.

Mezi nejčastější diagnózy, s nimiž se v tropickém regionu potýkala, náležely rány způsobené střelnou zbraní či kopím, infekční choroby či parazitická onemocnění. Na prvním místě pro ni prý vždy byly matky s dětmi. Ročně naočkovala na třicet tisíc lidí a za celou kariéru ošetřila přes milion pacientů.

V rukou gestapa

Nikdo z Afričanů pravděpodobně neměl ponětí o tom, jaké události předcházely Anninu příchodu do Afriky. Rodačka z provensálského Cannes, mladší sestra pozdějšího slavného architekta Françoise, se po maturitě vydala studovat medicínu do Paříže. V té době Evropu začala obcházet nacistická hrozba a sourozenci se jednomyslně rozhodli zapojit do odbojového hnutí Résistance (Odpor), které brojilo proti německé okupaci a kolaborantské vládě. Marně: V roce 1943 Annu s Françoisem dostihli členové gestapa a poslali je na devět měsíců do věznice ve Fresnes na jihu Paříže.

Krátce po Novém roce pak François putoval do koncentračního tábora v Dachau, zatímco Anne skončila v Ravensbrücku. Oba přežili, ovšem tím jejich společný příběh končí. Anne totiž neopustila brány tábora v roli jedné z obětí, nýbrž jako vražedkyně.

Sporná svědectví

Při zatčení uvedla, že je lékařka, neboť jí zbývalo dokončit už jen jeden semestr studia. Díky tomu byla přidělena do bloku 10, určeného pro tuberkulózní a duševně nemocné ženy, kde jako dozorkyně sloužila jistá Carmen Moryová, nechvalně proslulá svou nemilosrdnou, sadomasochistickou povahou (viz Ďábel v lidské podobě). Anne, která během pobytu v táboře používala přezdívku Doktorka Claude, se ocitla pod jejím vlivem.

Podle svědectví některých přeživších mezi oběma ženami vzniklo nepravděpodobné přátelství a Anne, přespávající s Carmen v jedné kóji, se záhy stala její pravou rukou. Obvinění tvrdí, že jí asistovala při podávání smrtících injekcí – jak Moryová později pronesla před válečným tribunálem v Hamburku, píchala vězňům přímo do srdce 15 kubických centimetrů vzduchu.

Ne všechna svědectví o tom, co přesně se za plotem tábora smrti odehrávalo, se však shodují. Některé ženy se Anne zastávaly s tím, že ji Moryová doslova očarovala. „Claude by pro Moryovou udělala cokoliv. Byla zděšená ze všeho v táboře. Někteří takhle vyděšení lidé reagovali jako ona – stali se snadnou kořistí,“ líčila jedna z přeživších zajatkyň. Další pak na její obhajobu dodaly, že jakmile Moryovou převeleli do jiné sekce, Anne se okamžitě změnila, dokonce několika vězeňkyním pomohla uprchnout a další zachránila z plynové komory.

Cesta do afrických srdcí

Ani to jí však nepomohlo vyhnout se předvolání před soud. Čelila obviněním z mučení a napomáhání k vraždě. Sama připustila, že některé duševně nemocné ženy bila a polévala studenou vodou. Podle verdiktu svým nelidským chováním a vydáváním se za lékařku zostudila Francii, za což ji čekalo vyhoštění ze země na 25 let a zákaz činnosti. Uchýlila se tak na chatu ve Švýcarsku a v Basileji posléze získala doktorát z tropické medicíny. S takovou průpravou už jí nic nebránilo zahájit kariéru ve vysněné Africe.

Počátky ale nebyly snadné – stejně jako v Etiopii čelila i v Keni předsudkům kvůli svému pohlaví. Tehdy se ukázalo jako výhoda, že pochází z bohaté rodiny – finanční polštář od rodičů umožnil, aby si pronajala lékárnu a následně koupila vlastní farmu. O přebytky se pak dělila s nejchudšími, čímž zahájila svou úspěšnou a dosud nepřekonanou cestu do srdcí Afričanů. Anne Sporreyová zemřela v roce 1999 po mozkové mrtvici.