Dokážeme vzkřísit tasmánského tygra? Co by znamenalo jejich vypuštění do volné přírody?

Austrálie se stala domovem nejen obřích pavouků a bezpočtu jedovatých hadů, ale také mnoha pozoruhodných savců. Na rozdíl od zbytku světa, kde savčí fauně dominují dobře známí placentálové – od hlodavců a šelem přes kopytníky až po chobotnatce či primáty – na jižním kontinentu si v důsledku historické izolace uchovali nadvládu vačnatci. Někteří z nich, například vakokrti, na první pohled připomínají savce známé z jiných světadílů. Příčina však netkví v jejich příbuznosti, nýbrž v konvergentní evoluci, tedy ve vývoji podobných znaků vlivem obdobných faktorů a tlaků okolí. Často tak vznikají vizuálně velmi blízké, ale nijak příbuzné druhy. 

Vačnatci se postupně adaptovali na využívání podobných zdrojů jako placentálové jinde na planetě a nechybějí mezi nimi drobní masožravci jako vakomyši, všežravci (vakoplšík), spásači (klokani), listožraví specialisté (koala) ani predátoři stojící na vrcholu potravní pyramidy. Největšího dravého vačnatce v současnosti představuje ďábel medvědovitý, ještě před sto lety ovšem jeho pozice patřila jinému pozoruhodnému tvorovi – vakovlkovi.

Soumrak vakovlků

Vakovlk tasmánský, známý také jako tasmánský vlk či tasmánský tygr – pro své charakteristické pruhy na hřbetu – nemá s těmito dvěma tvory příliš společného. Jeho podobnost zejména se psovitými šelmami se stala výsledkem již zmíněné konvergentní evoluce a adaptace na blízký způsob života. 

Kdysi vakovlci obývali celou oblast Austrálie, včetně Tasmánie a Nové Guineje. Na australském i guinejském území však vyhynuli již před několika milénii a poslední útočiště jim skýtala právě Tasmánie, ostrov ležící jižně od kontinentu protinožců. Tam se s nimi také poprvé setkali evropští cestovatelé, a to možná už v 17. století, s jistotou pak koncem toho osmnáctého. Vědecky vakovlka popsal George Harris roku 1808, netušil však, že pozoruhodným predátorům v tu chvíli zbývá ve volné přírodě sotva sto dvacet let.

Noční lovci

V Tasmánii vakovlci vyhledávali zejména kopcovité lesnaté oblasti a vřesoviště, přes den odpočívali a na lov se vydávali za soumraku či v noci. O jejich potravních zvyklostech toho s výjimkou faktu, že patřili mezi masožravce, mnoho nevíme. Předpokládá se, že lovili menší klokany, klokánky, vombaty, různé drobné savce a patrně i ptáky. Nejspíš neuměli příliš rychle běhat a podle dřívějších hypotéz štvali kořist podobně jako vlci; část vědců se nicméně domnívá, že útočili spíš ze zálohy. Stavba těla napovídá, že vakovlk dokázal velmi dobře skákat. Podle některých svědectví pak vydržel chvíli stát na zadních nohou a při skoku se odrážel podobně jako klokan. Za pozornost stojí jeho schopnost rozevřít tlamu v úhlu 120 stupňů a možná i víc.

Osudnými se mu patrně staly obavy farmářů o dobytek, což v Tasmánii v první polovině 19. století vedlo k pronásledování zmíněných masožravců a rychlému ztenčování jejich populace. K mizení vakovlků však zřejmě přispěly i jiné faktory, například ubývání vhodné potravy či vyhledávaných biotopů nebo konkurence ze strany dalších živočichů, zejména psů. Podobné příčiny, tedy tlak ze strany lidí a „soupeření“ s dingy, koneckonců nejspíš stály i za vyhynutím žíhaných vačnatců v pevninské Austrálii. 

Poslední mohykán

Jisté je, že posledního vakovlka ve volné přírodě ulovil 6. května 1930 farmář Wilf Batty a o šest let později, 7. září 1936, zemřel poslední jedinec chovaný v hobartské zoo. Přestože se od té doby objevila řada nepodložených svědectví o pozorování popsaných tvorů v krajině, přesvědčivé důkazy chybějí, a vakovlk tasmánský se tak považuje za vymizelý druh.

Jakkoliv jsme ovšem jeho vyhynutí pokládali za definitivní a jedinou jiskřičku naděje skýtalo nalezení jedinců skrytě přežívajících v tasmánských lesích, rychlý vědecký vývoj možná brzy nabídne i jiné alternativy. Vakovlk se totiž zařadil po bok mamutů a několika dalších vymřelých druhů jako adept na návrat mezi živé. 

Sny o jeho vzkříšení nejsou ve skutečnosti ničím novým. Vědci o nich pravidelně mluví od konce 20. století a mezitím dosáhli i několika dílčích úspěchů. V roce 2008 se například podařilo získat geny pro kolagen ze sto let starých tkání naložených v alkoholu, a když badatelé vložili příslušný kousek DNA do genomu laboratorních myší, bez potíží fungoval. Znovu se však debata na téma oživení vakovlků rozhořela letos v srpnu, kdy společnost Colossal Biosciences oznámila plán na jejich navrácení do tasmánské přírody.

Hledá se dárce

Vedoucí projektu, Andrew Pask z University of Melbourne, se dlouhodobě věnuje zkoumání vakovlčí DNA získané z dochovaných exemplářů. V roce 2017 pak v časopise Nature publikoval řadu pozoruhodných zjištění, která přineslo přečtení genomu mladého jedince uloženého v muzejních sbírkách celých 108 roků. K oživení desítky let vyhynulého tvora je však pořád daleko, nehledě na to, že ani zmíněná genetická informace není kompletní. Další krok má proto spočívat v sekvenování DNA nejbližších žijících příbuzných vakovlka z čeledi kunovcovitých (kam patří i již zmiňovaný ďábel medvědovitý), což by mohlo pomoct k zaplnění zbývajících mezer.

Následně chtějí vědci metodou CRISPR upravit genom některého z těchto blízkých příbuzných a vložit do něj znaky typické pro vakovlky. Po dokončení genové editace se nově vzniklé jádro vnese do vhodného vajíčka, a pokud se takto podaří vytvořit životaschopné embryo, umístí se do těla náhradní matky. Tam by se mělo vyvíjet 42 dní, načež se narodí první vakovlk téměř po sto letech.

Nicméně je třeba dodat, že nepůjde tak úplně o vakovlka. Nehovoříme totiž o klasickém klonování – které by se současnými metodami a stavem dochovaného genetického materiálu nebylo reálné – nýbrž o vytvoření hybridního organismu vačnatce: V něm se spojí rysy vakovlka s vlastnostmi „dárce“, jehož genom odborníci k editaci použijí.

Je to správné?

Ačkoliv projekt působí velmi ambiciózně a dočkal se i značné finanční podpory, vznáší se nad ním mnoho otazníků. Pomineme-li výtky řady vědců, kteří pochybují o jeho proveditelnosti, je nutné se také ptát, jestli je návrat vakovlka do tasmánské přírody skutečně žádoucí a zda je na něj připravená. Jeden z problémů by mohl spočívat v nízké genetické rozmanitosti znovuzrozených tvorů, což by v případě propuknutí prudce nakažlivé choroby mohlo znamenat rychlý zánik populace. 

Otázkou rovněž zůstává, jak by návrat vakovlka ovlivnil kupříkladu ďábly medvědovité, které nyní v Tasmánii sužuje nakažlivá a ve většině případů smrtelná rakovina tváře. Zmíněná nemoc způsobila, že se jejich stavy na ostrově od 90. let snížily ze 150 tisíc jedinců asi na 20 tisíc. Ačkoliv by podle podporovatelů projektu mohl návrat vakovlků ďáblům dokonce pomoct, neboť by jejich populaci zbavovali slabých a nemocných kusů, je třeba podobné zásahy do ekosystému vždy velmi pečlivě zvážit.

A stálo by to za to?

A nakonec je tu i spíše morální otazník: Jakkoliv zní vidina návratu vakovlků do volné přírody mimořádně lákavě, je opravdu vhodné vynaložit tolik finančních prostředků a energie na jejich vzkříšení? Nebylo by lepší, aby uvedené zdroje putovaly na ochranu kriticky ohrožených, avšak stále žijících druhů a jejich prostředí? Ba co víc – pokud lidstvo skutečně dokáže oživit druh, na jehož vyhynutí má zásadní podíl, téměř jistě to povede k tlakům na zmírnění ochrany některých jiných živočichů nebo i rostlin. Vždy totiž bude možné argumentovat, že pokud daný organismus naší vinou z planety zmizí, můžeme jej přece díky moderním metodám znovu vzkřísit.