Dobyvatel z britských ostrovů: Odolný, ale poruchový těžký tank Conqueror

Potřeba nového silně pancéřovaného a kvalitně vyzbrojeného obrněnce dala po válce vzniknout specifikaci A45, jež roku 1946 změnila označení na FV 200, což měl být univerzální tank. Na jeho základě by vznikla další vozidla, samohybná děla, vyprošťovací stroje a další typy. V roce 1949 byl koncept univerzálního tanku opuštěn a páteří britských obrněných jednotek na dlouhou dobu zůstal střední tank Centurion.

Úctyhodný pancíř

Britští generálové (podobně jako jejich francouzští a američtí kolegové) si uvědomovali, že nemají k dispozici adekvátní protějšek k sovětským IS-3, a tak se rozeběhl vývojový program těžkého tanku. Po prototypu FV 221 Caernarvon z roku 1950 vznikl dalším vývojem těžký tank FV 214 Conqueror. Po zkouškách prototypu v polovině roku 1952 byla dodána dvacetikusová pokusná řada.

Conqueror měl na každém boku osm pojezdových kol, zavěšených po dvou se společnými tlumícími a pružícími jednotkami. Vrchní část pásu byla opět vedena přes podpůrné kladky. Na svařovanou korbu konstruktéři umístili zcela nově vyvinutou masivní věž nesoucí výzbroj. Pancéřování dosahovalo na čelních partiích až 178 mm a v poměru s tehdejšími středními tanky se jednalo o značnou tloušťku.

Motor a výzbroj

Pohonnou jednotkou se stal benzinový vidlicový dvanáctiválec Rolls Royce M120 o výkonu 604 kW při 2 800 otáčkách za minutu. Tento motor o rozvodu OHV vycházel z koncepce jednotky Rolls Royce Meteor a velmi hmotnému vozidlu Conqueror umožňoval dosáhnout na rovné silnici rychlosti 34 km/h. Chlazení motoru zajišťovaly dva chladiče a ventilátory přivádějící k nim vzduch a zajišťující jeho cirkulaci. Palivovou nádrž z lehkých slitin konstruktéři instalovali po straně motorového prostoru. Elektrické systémy vozidla používaly jako zdroj energie generátoru o 350 ampérhodinách, poháněného vlastním spalovacím motorem s výkonem 21,6 kW (instalovaným vpravo od motoru tanku).

Výzbroj představoval kanon L11 ráže 120 mm s drážkovaným vývrtem hlavně a opatřený ejektorem spalin. Samotná hlaveň měla délku 55 ráží. Používalo se protipancéřové a tříštivotrhavé střelivo, avšak zásoba munice nebyla nijak vysoká, celkem 35 granátů. Kanon doplňovaly dva 7,62mm kulomety, jeden spřažený s dělem a druhý instalovaný vedle poklopu velitele na vrchním pancíři věže. Výzbroj doplňovaly zadýmovací granátomety na bocích věže. Osádku tanku tvořili čtyři muži, řidič seděl v pravé polovině trupu, ve věži velitel, střelec a nabíječ.

Jen 185 tanků

Sériová výroba conqueroru začala roku 1956 a pokračovala následující tři léta, během kterých britská armáda převzala pouze 185 tanků. Stroje se přidělovaly po devíti kusech ke každému britskému tankovému pluku ve Spolkové republice Německo. Měly dávat palebnou podporu středním centurionům, tvořícím páteř výzbroje královských tankových sil. V praxi si osádky toto vozidlo nikdy příliš neoblíbily, a to především pro značnou poruchovost.

TIP: Neprávem zapomenuté tankové bitvy: Duel britského Chieftainu a sovětské T-62

Celkově nebyla tato koncepce nijak progresivní a typ rychle zastarával, což vedlo k jeho nečekaně brzkému vyřazování z výzbroje. Poslední conquerory Britové od bojových jednotek stáhli již roku 1966. Moderní střední tanky totiž dokázaly jejich roli zastoupit, a to za cenu podstatně nižších provozních nákladů. Podvozek tanku byl využit pro stavbu vyprošťovacích vozidel ARV Mk I, zařazovaných k jednotkám vyzbrojeným conquerory. ARV neměly otočnou věž a jen jednoduchou nízkou nástavbu a disponovaly silným navijákem.