Dobrý den, pozemšťané! Měli bychom se bát návštěvy mimozemšťanů?

Praktická zkušenost s návštěvníky z cizích světů lidstvu stále chybí, fantazie ovšem nikoliv. Na stříbrném plátně, televizních obrazovkách i stránkách knih tak na dveře naší planety klepalo už ledacos. A obvykle taková návštěva nedopadla dobře: I vědecko-fantastický žánr totiž odráží společenské nálady a pocity člověka, z nichž nejsilnější je strach. Když se však nad možnou podobou prvního kontaktu zamyslíme, ve válku se v největší pravděpodobností nezvrhne.

Bohové z daleka

Ačkoliv se hypotetická civilizace návštěvníků zrodila v jiných částech vesmíru, jejich naprogramování bude nejspíš stejné jako naše – přežít a rozšířit se. Komunikovat a cestovat kosmem mohou pomocí technologií, které jim mimo jiné umožnily přístup k nepředstavitelnému množství energie a surovin. Na Zemi tak nejspíš budou hledat jen poznání: Naše planeta je totiž unikátní jedině tím, že „má“ nás, respektive biosféru.

Otázkou zůstává, proč by se tu měli návštěvníci objevit právě dnes či zítra. A co když ani nechtějí, abychom o nich věděli? Někdo k nám tak mohl zavítat už třeba před milionem let a od té doby nás pozoruje, nebo dokonce zasahuje do pozemského vývoje. Ostatně i v předtechnologických dobách lidstva se mohli příslušníci cizí civilizace po modré planetě prohánět, aniž by se skrývali, a naši předkové je možná jednoduše považovali za bohy.  

Úskalí komunikace

Vycházejme však z předpokladu, že k prvnímu kontaktu s cizím inteligentním druhem teprve dojde: S největší pravděpodobností proběhne na dálku, až si jedna civilizace všimne té druhé. Pokud budeme kontaktováni my, lze si mnohé ze scénáře setkání domyslet. A prvním úkolem vlád či vědců bude samozřejmě začít s návštěvníky komunikovat.

Ve filmu Den nezávislosti vzlétly za účelem dorozumívání vrtulníky s panely světel, jež vytvářely jednoduché obrazce. Plakety s piktogramy lidských bytostí či pozicí naší planety nesou i sondy Pioneer a Voyager, které už opustily Sluneční soustavu. Obrazy jsme vysílali také kódovaně v rádiovém signálu, například v roce 1974 z radioteleskopu Arecibo. Považujeme je totiž za univerzální způsob komunikace, jenž se v historii často osvědčil při styku dvou rozdílných kultur. 

Piktogramy však fungují jen proto, že je lidské myšlení nastaveno určitým způsobem. Pokud ukážete na dům a na papír nakreslíte jeho schematickou podobu, pochopí člen amazonského kmene, že jste právě zobrazili konkrétní stavbu, a v mysli bude s obrázkem zacházet jako s odkazem na skutečný dům. Můžeme ale stejný druh myšlení předpokládat u mimozemšťanů? S touto zajímavou ideou si pohrává film Příchozí z roku 2016. 

Povídání mezi druhy

Málokdy si uvědomujeme, jak velká část naší komunikace závisí na zcela nevědomých procesech. Se zvířaty vyšší inteligence se dokážeme dorozumět mimo jiné proto, že své pohnutky, náznaky a gesta navzájem dobře chápeme. Je to dáno společnou minulostí: Skutečně inteligentní tvorové patří téměř výhradně mezi savce. Naše základní pudy a strategie učení se v zásadě shodují. Proto si děti umějí hrát se štěňaty a hříbě porozumí „pravidlům“ hry na schovávanou se svým pečovatelem. Naučili jsme se „mluvit“ s delfíny, kteří si sami sebe uvědomují a někdy vykazují typicky lidské znaky – smysl pro (škodolibý) humor nebo ochotu pomoct jiným druhům v nouzi, což by u zvířat řízených čistě účelovou strategií přežití nemělo dávat smysl. O vyšších primátech, kteří se poznají v zrcadle a vyjadřují základní myšlenky znakovou řečí, nemluvě. 

Budou však tvorové z jiné planety, nebo dokonce z odlišného solárního systému tyto vrozené vzorce sdílet? Nejspíš ne. Stačí odhlédnout od našich nejbližších příbuzných, a „přirozená“ komunikace se rázem začne rozpadat. Porozumět pohnutkám příslušníků říše hmyzu nebo členovců je obtížné – už proto, že mnohé jejich strategie přežití upřednostňují smrt jednotlivce ve prospěch druhu. Řada pavoučích samečků se tak nechá zaživa sežrat jen proto, aby mohli oplodnit partnerku a předat svou DNA. U jiných druhů zas samička obětuje své tělo, aby ji potomci mohli během vývoje pozřít zevnitř. Podobné chování nahání lidem hrůzu. Co když se však naši mezihvězdní sousedé budou mnohem víc podobat pavoukům než nám? 

Svět jedniček a nul

Sofistikovanější dorozumívací jazyk představuje matematika, které musejí technologicky vyspělé bytosti rozumět. Díky ní lze například vysílat prvočísla, hodnotu pí či sadu dat v podobě jednoduchého algoritmu, jenž v přístroji schopném výpočetních úkonů přehraje určitou zprávu. S největší pravděpodobností se však o porozumění ani nebudeme muset snažit. Mimozemšťané totiž cestou k nám poletí v jistém smyslu proti času: Ocitnou se v kosmických dálavách, kam naše signály putovaly desítky let, a v podstatě se jimi budou prodírat směrem k Zemi. Zažijí tak rozmach rádiového a posléze televizního vysílání. Z jeho povahy si následně odvodí mnohé charakteristiky naší planety, kupříkladu rozmístění hlavních populačních sídel. Informací, jež dostanou k dešifrování, bude stále víc a jejich kvalita poroste. 

Jakmile tedy dosáhnou Sluneční soustavy, budou dávno přesně vědět, k jaké civilizaci míří a v čem spočívají zásady naší komunikace. Nejspíš budou velmi dobře chápat nás svět a bez problémů navážou srozumitelný, i když neosobní kontakt: Neexistuje důvod, aby se sem trmáceli sami. Vždyť i my jednou na vytipovanou exoplanetu vyšleme nejprve sondu řízenou umělou inteligencí. První setkání s vyspělým mimozemským životem se tak zřejmě odehraje prostřednictvím robotického posla. 

Nestojíme za to

Ačkoliv naše představy o setkání s mimozemšťany končí v drtivé většině případů konfliktem, neptáme se, proč by k němu vlastně mělo dojít. Co by cizí civilizaci motivovalo, aby nám chtěla ublížit? Určitě nepůjde o nerostné suroviny – vesmír je jich plný, tak proč brát zrovna ty naše? Kupříkladu ve filmu Nevědomí s Tomem Cruisem v hlavní roli zničili mimozemšťané náš svět tak, že doslova vysáli veškerou vodu z oceánů. Vodík přitom tvoří nejrozšířenější prvek v kosmu a v plynných obrech, jako je Jupiter, se vyskytuje v ohromném množství. Podobně je tomu s kyslíkem a všemožnými kovy. 

Modrá planeta je unikátní díky své biosféře – jenže k čemu by návštěvníkům byla? I kdyby v nás viděli zdroj stravy nebo bychom se jim spolu s pozemskou faunou a flórou pouze „líbili“, neexistuje důvod k podrobení celé Země. Jelikož by k nám vesmírní cizinci dokázali docestovat napříč Galaxií, neměl by pro ně být problém si cokoliv pozemského vypěstovat na základě DNA: A tu by mohli potichu ukrást, nebo o ni mírovou cestou požádat. V podobě univerzálního binárního kódu by si zvládli uložit miliardy vzorků všech pozemských druhů a doma s nimi dělat, co uznají za vhodné. Stejně tak by si mohli zkopírovat a archivovat veškeré naše vědění, aniž by bylo potřeba prolévat krev. 

Bez šance na záchranu

Cizím rasám bychom se nehodili ani jako otroci: Atraktivní zápletka sci-fi románů a filmů totiž ve světle robotiky a umělé inteligence působí nanejvýš absurdně. Nelogickým motivem mezihvězdné války je také strach návštěvníků, že jim „přerosteme přes hlavu“ a začneme je ohrožovat. Pokud by k nám totiž cizí civilizace dokázala doletět napříč kosmem, měla by logicky obrovský technologický náskok a nebála by se nás. 

I kdyby však nakonec k útoku došlo, zcela jistě by nevypadal jako v hollywoodských velkofilmech. Jedině na stříbrném plátně totiž flotila mimozemských lodí překoná nekonečné dálavy mezihvězdného prostoru, aby ji posléze položila na lopatky tak primitivní rasa jako ta naše. Pokud ovšem zápletka na popsané situaci staví a lidstvo má přežít až do závěrečných titulků, musejí se zkrátka scenáristé k podobným absurditám uchylovat. 

Spáleni na popel

Technologie, které umožňují urazit nepředstavitelnou vzdálenost, převýší ty naše do té míry, že bychom si svůj konec možná ani nestačili uvědomit. Vesmírná loď schopná zrychlit na desítky procent rychlosti světla by v jednom záblesku mohla uvolnit dostatek energie, aby spálila vše živé na popel. Zničit Zemi kompletně už sice představuje tvrdší oříšek, protože koule z železa a křemíku něco vydrží, ale ani to by pro návštěvníky nemuselo být nemožné. A pokud by snad měli zájem o biosféru, ovšem překážel by jim člověk, stačilo by na základě naší DNA připravit dokonale smrtící virus. Nemuseli by pak ani rozmisťovat lodě po celé planetě – stačilo by s patogenem vyslat miniaturní sondu.

TIP: Jsme ve vesmíru sami? Nedozvíme se to dříve, než za 1 500 let

Zničit pozemský život je ostatně možné i na dálku, třeba soustředěným paprskem gama-záření, který by celou planetu sterilizoval. Mimozemšťané by také mohli vypravit sondu schopnou v globálním měřítku pozměnit klíčové prvky naší planety, třeba složení atmosféry. Případně by na nás stačilo vystřelit antihmotu nebo asteroid či způsobit gigantickou sluneční erupci.

Netřeba se bát

Pravděpodobnějším se jeví, že mimozemské civilizace by neměly k útoku na naši maličkost důvod, ačkoliv se nám populární kultura snaží tvrdit opak. Tak technologicky vyspělá rasa musí být nesmírně inteligentní a schopná vysoce efektivní sebeorganizace. To předpokládá bohaté sociální schopnosti a empatii, byť třeba ve formě, jež by pro nás nebyla pochopitelná. Místo řinčení zbraněmi by tedy návštěvníci zřejmě spíš respektovali naše právo na život a sebeurčení: Dívali by se na nás asi podobně jako my na psy a kočky.