Dobrodruhova válka: Ernest Hemingway na italské frontě

Když v roce 1914 vypukla Velká válka, navštěvoval patnáctiletý Hemingway školu v městě Oak Park poblíž amerického Chicaga. Po jejím absolvování odešel do Kansas City, kde se krátce živil jako reportér v novinách Star. Poté, co narazil na inzerát, že Červený kříž hledá dobrovolníky na italskou frontu, neváhal a s přítelem z redakce Tedem Brumbackem se okamžitě přihlásili. 

Tam, kde padají granáty

Po prohýřených nocích v newyorských barech odplul Hemingway i se svým společníkem 28. května 1918 z brooklynského přístavu směrem na východ. Mladý dobrodruh údajně trávil dlouhé hodiny na moři u zábradlí a doufal, že spatří periskop německé ponorky. K jeho zklamání však loď bezpečně doplula do Bordeaux, aniž by došlo k nějakému dramatickému incidentu. První vzrušení tak přinesla až Paříž, kterou Němci zrovna v době příjezdu obou mladíků ostřelovali svým dalekonosným dělem.

Hemingway neváhal ani okamžik a řidiči nedaleko stojícího taxíku přikázal, aby je zavezl na „místo, kde dopadají granáty“. Řidič přesvědčený vysokým honorářem pak vozil oba společníky po městě tak dlouho, dokud nedorazili ke kostelu svaté Magdalény zrovna ve chvíli, kdy dostal zásah. Brumback na tento moment vzpomínal: „Nikomu se nic nestalo, zaslechli jsme hvizd střely nad hlavami. Měli jsme pocit, jako by granát měl zasáhnout taxík, ve kterém jsme seděli. Bylo to opravdu vzrušující.“

Tím se však francouzská porce dobrodružství vyčerpala a přesto, že francouzská metropole skýtala možnost nekonečné zábavy, začal se Hemingway brzy nudit. Netrvalo to však dlouho, neboť skupina amerických dobrovolníků dostala rozkaz k přesunu na sever Itálie, kde tou dobou zuřily krvavé boje. 

Nuda v zázemí

Italské bojiště však mladého Hemingwaye zpočátku zklamalo. Po příjezdu do Milána sice nedaleko obou dobrodruhů explodoval sklad munice a městečko Schio, kde sídlil Červený kříž, si vybrali za cíl rakouští dělostřelci, záhy se však situace uklidnila a reportér si opět začal stěžovat na dlouhou chvíli. Mezitím on a dalších 22 amerických dobrovolníků pracovali ve Schiu coby řidiči ambulancí.

Když boje na frontě ustaly, nedostávalo se šoférům práce, takže se zabavili baseballem, kartami a koupáním v blízké řece. Psaní článků do novin Ciao vydávaných dobrovolníky z USA představovalo jedinou činnost, která Ernesta alespoň trochu uspokojovala. Když se však dozvěděl, že se na Piavě opět rozhořely zuřivé boje, zapsal si: „Už toho mám dost. Toto není válka, ale nějaký cirkus. Chci odejít ze sanitárního sboru a zjistit konečně, co je to válka.“

Prodavačem na frontě

Spolu s několika dalšími Američany se přihlásil jako prodavač v armádních prodejnách na frontě. Brzy se konečně ocitl asi kilometr od bojiště, a přesto mu skutečná válka stále unikala. Chtěl tam, kde se skutečně bojuje, nikoliv sedět v zázemí a vařit kávu italským důstojníkům. Nakonec našel způsob, jak se dostat do předních linií – nabídl se, že bude vojákům vozit zboží přímo do zákopů.

Každý den sbalil cigarety, čokoládu a další věci, po kterých muži na frontě toužili, a na kole vyrazil vstříc zákopům, takže si mezi Italy rychle vydobyl popularitu. „Malý Američan“, jak mu přezdívali pro jeho nízký věk, si brzy našel spoustu přátel a zároveň se mu naskytla příležitost poznat válku na vlastní oči.

Do země nikoho

V noci 8. července 1918 se Hemingway potloukal po zákopech v přední linii a zřejmě z nudy si od jednoho z Italů vypůjčil pušku, načež vystřelil směrem k pozicím nepřítele. Rakušané v domnění, že se protivník chystá k útoku, spustili přehradnou palbu. Dobrodruh si záhy všiml, že v území nikoho leží postřelený voják, a tak se mu vydal na pomoc.

Mezitím do zákopu, v němž ještě před momentem seděl, dopadl rakouský dělostřelecký granát, který usmrtil jednoho z Italů. Když pak Hemingway dorazil ke zraněnému, vzal jej na záda a plazil se zpět ke svým, zatímco nocí hvízdaly výstřely z minometů a štěkaly kulomety. V jedné chvíli explodoval granát nedaleko Američana, kterého pak zasáhlo několik střepin. Později vzpomínal: „Umřel jsem, pocítil jsem, jak mi duše, anebo něco podobného vyletělo z těla, tak jako když z kapsy vytáhnu hedvábný šátek. Odletěla a vrátila se na místo a už jsem byl zase živý.“

Zraněný dobrodruh

Těsně předtím, než se Hemingway překulil do vlastního zákopu, ucítil ostrou bolest v obou nohou, z nichž mu později vyndali kulky z nepřátelského kulometu. Americký redaktor přitom raněného Itala zachránit nedokázal, naopak nyní sám bojoval o život. Když jej evakuovali do nemocnice, napočítali na jeho těle 227 různých ran a poranění. Hemingway v následujících dnech prodělal dvanáct operací a jeden z lékařů dokonce navrhoval amputaci nohy.

To však budoucí spisovatel jednoznačně odmítl s tím, že raději zemře, než by zůstal do konce života mrzákem. Postupně se jeho stav zlepšoval, takže již po měsíci a půl psal optimisticky domů, že ho nic nebolí (čirá lež) a těší se zpět na frontu (pravda). Dodejme, že během pobytu v nemocnici se často dostával do sporů s ředitelkou ústavu kvůli hromadám prázdných lahví od koňaku, jež se neustále povalovaly v jeho skříňce. 

Válečný hrdina

Během své rekonvalescence obdržel Hemingway Vojenský kříž a stříbrnou medaili Za chrabrost, pomocí kterých se snažil zapůsobit na americkou ošetřovatelku Agnes Kurowskou, do níž se beznadějně zamiloval, a později o ní psal jako o své první velké lásce. Mladý reportér se navíc dostal také do amerického zpravodajského žurnálu.

Jeho sestra později vzpomínala, že když šla do kina, všimla si Ernesta na vozíku tlačeném překrásnou zdravotnicí. Spolu s rodiči pak chodili do biografu téměř denně, aby měli příležitost svého bratra a syna znovu spatřit. Hemingwayův návrat na frontu však zmařila žloutenka, která ho donutila prodloužit si pobyt v nemocnici do konce války. V polovině ledna 1919 se dobrodruh vrátil do své vlasti, kde se mu dostalo bouřlivého přivítání.

TIP: Alpská linie: Bunkry na úpatí velehor

Jako prvního Američana raněného na italské frontě a držitele několika vyznamenání ho okamžitě obsypali novináři. Když se ho ptali na další plány, odpověděl, že se chce stát novinářem. To se mu v následujících letech splnilo, do povědomí veřejnosti se však zapsal spíše jako věčný dobrodruh a laureát Nobelovy ceny za literaturu.