Do vesmíru z Evropy: Jaká je budoucnost evropských kosmodromů?

Předchozí řádky samozřejmě nenajdete v žádné encyklopedii ani literatuře faktu. Vypůjčili jsme si je z románu Otčina od Roberta Harrise. Stejně dobře jsme ovšem mohli „zalovit“ jinde, protože uměleckou licenci v podobě „kosmodromu Peenemünde“ použil i Thomas Pynchon v Duze gravitace, James Michener ve Vesmíru, Ann-Marie MacDonaldová v Kam létají vrány, Harry Turtledove v Kolonizaci, Robert Ludlum v Rhinemannově výměně, a dokonce i „otec Jamese Bonda“ Ian Fleming v Moonrakeru.

Ačkoliv se Evropa – především pod praporem ESA – řadí mezi kosmické velmoci, dosud nikdy z jejího území nebyla vypuštěna družice na oběžnou dráhu. Tedy pokud se budeme držet obecně přijatého, přestože geograficky nepřesného úzu, že se ruské kosmodromy Pleseck a Kapustin Jar do starého kontinentu nepočítají. Mohlo by se proto zdát, že k historii evropských kosmodromů není mnoho co napsat. Opak je ovšem pravdou: Jejich dějiny jsou bohaté a pestré. A dost možná mají před sebou zajímavou budoucnost.

Afrika, či Jižní Amerika?

Původně chtěla Francie vybudovat svůj národní kosmodrom na ostrově Île du Levant ve Středozemním moři. Nakonec se však přiklonila k využití základny Hammaguir v Alžírsku. Bylo to celkem pochopitelné: Sahara nabízela prakticky neomezený střelecký prostor s rozsáhlými plochami pro odhazování stupňů, případně pro dopady raket, jež selhaly. Z Hammaguiru také Francie v listopadu 1965 vypustila nosič Diamant s družicí Asterix a stala se třetí zemí, jež něco podobného dokázala.

Nicméně Alžírsko bylo už v té době nezávislé a zůstávalo jen otázkou času, kdy budou muset Francouzi africký stát i s kosmodromem opustit. Začala se proto hledat nová vhodná lokalita. Do výběru jich postoupilo celkem čtrnáct, mimo jiné Seychely, australská oblast Darwin, Belém v Brazílii nebo somálské Mogadišo. Pak ovšem přišlo jasné zpřesnění zadání: Místo se musí nacházet na francouzském či Francií stabilně spravovaném území. Čtrnáct možností se tak náhle smrsklo na dvě – pobřeží Atlantiku v departementu Landes, na jih od Bordeaux směrem ke španělským hranicím, a Francouzskou Guyanu v Jižní Americe.

Každé z míst mělo svá zásadní pozitiva i negativa. Pro pobřeží Francie hovořila blízkost výrobních středisek a veškeré další infrastruktury, proti pak nemožnost startovat na východ. Rakety by mohly vzlétat jen severním či severozápadním směrem, což je sice vhodné pro dosažení polární dráhy (využívá ji část zpravodajských družic a satelitů pro dálkový průzkum Země), ale rozhodně nejde o univerzální kosmodrom. Francouzská Guyana je zas ideální s ohledem na střelecké vektory, neboť se na východ i na sever táhne nekonečný oceán, nicméně z hlediska evropských průmyslových středisek leží „na konci světa“. Přesto nakonec padla volba na Jižní Ameriku.

Do vesmíru z ostrovů

Velká Británie coby odvěký rival Francie samozřejmě nechtěla zůstat v raketové technice pozadu. Pro vybudování národního kosmodromu připadaly v úvahu ostrovy Jižní či Severní Uist ve Vnějších Hebridách u Skotska či oblast Norfolk na východním pobřeží Anglie. Nakonec Britové, podobně jako země galského kohouta, zvolili přeměnu raketové střelnice na svém zámořském území v kosmodrom. V užším výběru se tak ocitl třeba Hudsonův záliv v Kanadě nebo Bahamy.

Pro úplnost dodejme, že Británie chtěla svůj kosmický program postavit na raketě středního doletu Blue Streak. Vyvíjela se v letech 1954–1960, ale nakonec nebyla dokončena. Stala se ovšem základem pro společný evropský nosič Europa, který však ani jednou nedosáhl oběžné dráhy a předčasně opustil scénu. První a jediný britský pokus o dosažení orbity tak uskutečnila raketa BLACK ARROW (formálně se skutečně píše velkými písmeny), jejíž druhý a nikdy nepoužitý exemplář můžete vidět v londýnském Science Museum.

Znovuzrozený Albion

Pak se Albion na dlouhou dobu z většiny vesmírných programů stáhl. V posledních letech se však karta obrací a britská vláda kosmonautiku maximálně podporuje, včetně výstavby vlastního kosmodromu přímo na ostrovech. Záměr vybudovat komerční vesmírnou základnu zazněl v roce 2014 a o rok později byl zveřejněn seznam vybraných lokalit. Ve všech případech šlo o stávající či již nepoužívaná letiště: Campbeltown, Glasgow Prestwick, Stornoway, Cornwall Newquay, Llanbedr a Leuchars. Poslední jmenované však ze hry záhy vypadlo. 

TIP: Velká Británie plánuje vybudovat zbrusu nový kosmodrom ve Skotsku

Hledání skončilo v roce 2016, bez vyhlášení vítěze. Nicméně v červenci 2018 přece jen došlo na oznámení, kde kosmodrom vznikne – ve skotské oblasti Sutherland. Měly by odtud startovat jednak rakety Prime společnosti Orbex a jednak nosiče Electron od RocketLabu. Původně se počítalo s orbitální premié­rou v průběhu tohoto roku, termín se však nejspíš dodržet nepodaří.

Ve svitu polární záře

Švédsko už několik let sní o přebudování výzkumné základny Kiruna na plnohodnotný kosmodrom. Drsné severské město proslulo především doly na železnou rudu a kosmické středisko Esrange Space Center tam vyrostlo v roce 1964. První suborbitální nosiče z něj vzlétly o dva roky později a dnes ho ESA využívá ke startům sondážních raket, kterých odtud zamířilo k nebi přes 500. Existuje i dohoda s firmou Virgin Galactic o budoucích suborbitálních letech: Turisté v raketoplánu SpaceShipTwo by po startu ze základny za polárním kruhem zažili nejen krátký pobyt v beztíži, ale i průlet jedinečným fenoménem – polární září. 

Přestavbu na kosmodrom myslí švédská vláda skutečně vážně, chybí jí jen skutečně vážný zájemce schopný nabídnout odpovídající nosič. Jinak už je připraveno 50–60 milionů eur na modernizaci. Národní kosmická agentura SSC mimo to pracuje na „plánu B“, projektu rakety SmallSat Express schopné vynášet družice o hmotnosti až 150 kg.

Ještě jednou na severu

V roce 1962 vznikla na nejsevernější výspě norského souostroví Vesterály Raketová základna Andøya, přejmenovaná v červnu 2014 na Kosmické středisko Andøya. Dosud odtud vzlétlo přes 1 200 sondážních a suborbitálních raket, a to jak pro národní provozovatele, tak pro ESA či NASA.

Díky bohatému zázemí se Andøya opakovaně prosazuje jako kosmodrom pro nosiče nanodružic, tedy těles lehčích než 10 kg. Například v lednu 2013 společnost Nammo oznámila, že vyvíjí raketový systém Severní hvězda využívající hybridní motory. Z nich by bylo možné stavebnicovým způsobem poskládat dva typy sondážních raket a jeden orbitální nosič. Nedávno projekt podpořila i ESA, přesto zůstává termín případného premiérového letu nejasný.

Španělsko kosmické

Oproti drsnému severu stojí slunné Španělsko. „Pokud někde dokážeme najít tři sta slunečných dní v roce, bude to skvělé. Máme několik vytipovaných lokalit na ostrovech a dále je studujeme,“ uvedl Raúl Torres ze španělské firmy PLD Space. Ta chystá vlastní raketu a v nejbližší době chce otestovat suborbitální demonstrátor Arion 1. „Dvojka“ má potom zamířit na oběžnou dráhu.

Podobný záměr má společnost Zero 2 Infinity, která také chystá malý nosič a uvažuje o kosmodromu na Kanárských ostrovech. A do třetice, Celestia Aerospace chce vyrobit raketu, u níž by jako první stupeň sloužilo letadlo – a která by rovněž operovala ze španělského území. Uvedená trojice firem přitom upíná své naděje k nové vládě, v níž zaujímá křeslo ministra pro vědu, inovace a vysoké školství dvojnásobný kosmonaut ESA Pedro Duque.

Špagety a rakety

Pokus o kosmický start si letos připsala poněkud překvapivě Itálie. Zasloužila se o to raketa LauncherOne firmy Virgin Orbit (za projektem stojí britský podnikatel Richard Branson), vypouštěná zpod křídla upraveného Boeingu 747. Zatímco letový test absolvovala LauncherOne letos v polovině března úspěšně, červnový ostrý test, spojený s dosažením oběžné dráhy naplánovaný na konec května, skončil nezdarem. 

TIP: Chátrající svatostánek vesmírných letů: Kosmodrom Bajkonur

Boeing 747 krátce po startu z kalifornského letiště Mohave zamířil nad Tichý oceán, kde proběhly nezbytné zkoušky a kontroly. Později firma oznámila, že sice došlo k úspěšnému shozu rakety, po krátké době byla ale mise „ukončena“. Z informací, které následně Virgin Orbit zveřejnila na sociálních sítích vyplynulo, že během první fáze letu došlo k anomálii a test musel být ukončen. Posádka letounu se v pořádku a bezpečně se vrátila na základnu. Virgin Orbit nicméně disponuje několika dalšími kusy rakety LauncherOne pro další mise a je tak pravděpodobné, že se dalších pokusů ještě dočkáme.