Dívka s perlou: Neurovědci odhalují tajemství slavného obrazu
Obraz Dívka s perlou nizozemského malíře Jana Vermeera patří mezi nejznámější díla v dějinách umění. Portrét, který si vysloužil přezdívku Mona Lisa severu, uchvacuje laiky i znalce už tři sta padesát let. S vysvětlením jeho „kouzla“ nedávno přišli neurovědci.
Na první pohled jde o prostý portrét mladé ženy v turbanu a s velkou perlovou náušnicí. Klíčová je však její výrazná tvář, která v sobě skrývá cosi tajemného, co upoutává naši pozornost. Žena hledí přímo na nás, její výraz ovšem zůstává neuchopitelný: Nevíme, zda se usmívá, nebo je spíš zamyšlená. Podle vědců přitom lidský mozek preferuje jistou dávku nejednoznačnosti. Není-li jasné, jakou emoci osoba vyjadřuje, zabývá se náš řídící orgán jejím výrazem intenzivněji a zůstává déle zaujatý. Jak tedy odborníci objasnili už dřív, výraz dívky na plátně podněcuje představivost a empatii.
Světlo, stín a perla
Další prvek zvyšující fascinaci obrazem představuje kontrast mezi světlem a stínem, přičemž zmíněnou techniku Vermeer bravurně ovládal. Světlo se jemně odráží od dívčina obličeje i od perly, a vytváří tak iluzi trojrozměrného prostoru a živé přítomnosti. Podle odborníků stimuluje popsaná světelná hra mozková centra spojená s vnímáním hloubky a pohybu, což činí obraz dynamickým a přitažlivým.
Velká perlová náušnice pak podle některých teorií tvoří středobod malby a divák se na ni instinktivně zaměřuje. Její lesk a jemná křehkost kontrastují s prostým pozadím, což dílu dodává zvláštní estetickou rovnováhu. Zrakový systém preferuje jednoduché a jasné body zájmu, jež pomáhají vizuální scénu organizovat. Perla tedy hraje rozhodující roli v tom, jak mozek obraz zpracovává a jak dlouho dokáže plátno udržet naši pozornost.
Okouzlení bez konce
Jak ovšem odhalila nedávná studie výzkumníků ze společnosti Neurensics a dalších vědců, kromě již popsaných prvků přispívá k okouzlení obrazem také zajímavý neurologický fenomén. Odborně se označuje výrazem Sustained Attentional Loop, což bychom mohli přeložit jako „udržovaná smyčka pozornosti“. Spočívá v tom, že malba dokáže opakovaně aktivovat vizuální a kognitivní procesy, aniž by náš zájem poklesl. Jinými slovy se mozek k obrazu neustále vrací, protože jej fascinují jeho různé, na první pohled nejednoznačné aspekty.
Naše oči a myšlenky tedy zůstávají „uvězněny“ ve smyčce analyzování a interpretace vizuálních podnětů. V případě Dívky s perlou se tak děje díky kombinaci již zmiňovaných faktorů: nejasného výrazu ženy, jemných detailů její tváře i šperku a harmonie světla a stínu, jež vytváří dojem hloubky. Mozek se nedokáže rozhodnout, jaký význam obraz nese, proto se k němu znovu a znovu vrací ve snaze jeho sdělení odhalit.
Výzkum v muzeu
Jedná se přitom o první známou studii, jež k měření neurologické odezvy na umělecké dílo použila pokročilé přístroje jako elektroencefalograf a magnetickou rezonanci. Odborníci monitorovali mozkovou aktivitu u dobrovolníků z řad návštěvníků haagského muzea Mauritshuis, které obraz vystavuje. Mohli tak přímo sledovat, jakým způsobem klíčový orgán reaguje na různé vizuální podněty v podobě světla, kompozice a výrazu tváře.
Umělecká díla prohlížená v muzeu vyvolávají podle vědců dramatickou odezvu v precuneu, mozkové oblasti související s vědomím, sebereflexí a vzpomínkami. Kromě toho studie přinesla pozoruhodný poznatek, že při sledování originálů reagoval mozek návštěvníků desetkrát pozitivněji než u reprodukcí.
