Ditrichštejnův skandál: Olomoucký biskup měl nemanželskou dceru!

V posledních 20 letech historikové rehabilitovali život a dílo knížete Františka Serafa Ditrichštejna (1570–1636), od roku 1599 kardinála a olomouckého biskupa. Kardinál byl hluboce věřícím katolickým prelátem, který svými kázáními a procesími lákal davy katolíků, ale i nekatolíků. Zasloužil se o obnovu zadlužené a rozvrácené diecéze a postupnou, z počátku nenásilnou, rekatolizaci Moravy. 

Když ho v lednu 1621 císař Ferdinand II. jmenoval gubernátorem Moravy, snažil se zde Ditrichštejn mírnit pobělohorskou perzekuci stavů i utrpení obyvatel. Svým odporem proti vysokým armádním rekvizicím se dostal do sporů s vojevůdcem Albrechtem z Valdštejna a zasloužil se také o rozvoj Mikulova i kultivaci okolní krajiny jako centra ditrichštejnského panství.

Kardinál se ovšem zároveň významně podílel na tvorbě Obnoveného zřízení zemského Markrabství moravského z roku 1628 zavádějícího panovnický absolutismus a využil možnost rozšířit rodinné statky o konfiskáty protestantské šlechty. 

Pětadvacetiletá milenka

Ač kněz a vysoký církevní hodnostář, nezapřel v sobě František Ditrichštejn ani lidskou stránku, i když byla v rozporu s církevním právem. První zprávu o milostném vztahu kardinála máme v dopise papežského nuncia v Praze Carlo Caraffy z 19. června 1621. Stěžuje si v něm do Říma papežskému sekretáři, kardinálovi Ludovico Ludovisimu na skandální Ditrichštejnovo jednání. V předchozím roce se totiž ve Vídni prozradilo, že si ve svém domě držel pětadvacetiletou vdovu. 

Byla jí Alžběta Pergerová, rozená Kummerová, vdova po Jiřím Pergerovi z Pergu, který od konce 16. století pracoval ve dvorské kanceláři jako taxátor a registrátor. Na začátku 17. století si koupil v Brně dům a usadil se zde. Vdova vlastnila statky Sokolnice, Líšeň, Medlánky a část Tuřan. Část majetku později odkázala dceři, část františkánskému klášteru v Brně-Tuřanech, pro spásu své duše…

Stížnost pod kobercem

Paní Alžběta žila v kardinálově domě a zúčastňovala se dokonce i audiencí, které poskytoval jiným duchovním a světským osobám. Nuncius si proto ve své zprávě oprávněně postěžoval: „… jak mám (...) zavádět do tohoto království, v němž mám pouze tři biskupství, katolickou víru, když v čele jednoho biskupství stojí muž, navíc v hodnosti kardinála, který našemu svatému dílu tímto skandálem tolik škodí.“

Vídeňští kapucíni prý již pana kardinála napomínali a rovněž i arcivévoda Karel Habsburský, biskup vratislavský. Ditrichštejn toho ale nedbal a vzal s sebou vdovu na Moravu.

Nuncius dále píše, že se tak děje k pohoršení katolíků a pobavení i pohoršení evangelíků. Kdo chce u kardinála něco zařídit, musí tak prý učinit přes tuto ženu, která je původem urozená a bohatá. A jak na stížnost reagovala kurie či císařský dvůr? Není známo, že by papež nebo císař kardinála napomenuli.

Hledá se ženich

Z tohoto pro církev nezákonného vztahu se narodila dcera Johanna Prisca Františka Peregrina († 1654) – datum ani rok jejího narození neznáme. Pro nemanželskou dceru se kardinál snažil zajistit výhodný sňatek. Jako ženicha si Ditrichštejn vybral císařského plukovníka Františka hraběte Magnise (1598–1652), který přišel do Vídně z Itálie, neboť v rodné zemi mu byl zabaven majetek. Měl dobrý původ, byl schopný, ale chudý a na nevěstu si proto nemohl klást vysoké nároky. 

Kardinál mu bezesporu nabídl nejen slušné věno, ale i pomoc při získání významných dvorských a zemských úřadů, kterých pak skutečně dosáhl. Napomohl mu nejspíše i k výhodné koupi panství Strážnice v roce 1628.

Dne 13. dubna 1626 byla v Mikulově uzavřena svatební smlouva mezi vdovou Alžbětou Pergerovou z Pergu a císařským plukovníkem a diplomatem svobodným pánem Františkem de Magnis, o sňatku s její dcerou Johannou Priscou z Pergu. Svatba se konala v následujícím roce.

Šifra pana nuncia

Dlouho diskutovaná hypotéza, že nevěsta byla dcerou vysoce postaveného církevního hodnostáře, se podařilo potvrdit teprve nedávno díky zašifrovanému dokumentu, nalezenému ve vatikánském archivu. Dne 23. února 1637 totiž papežský nuncius v Polsku Mario Filorandi sepsal ve Varšavě dopis, ve kterém píše o italském šlechtici Magnisovi: „Tento šlechtic je laik, dosti mladý, narozený v Comu, odkud odešel, protože mu Španělé zkonfiskovali statky, které se dosud nepodařilo získat zpět. Přišel na Moravu, kde se vetřel do přízně kardinála Dietrichsteina a vzal si za manželku dceru Jeho Eminence. S jeho přízní získal majetek a postavení, s nímž žije i dnes…“

Z manželství paní Johanny s hrabětem Františkem Magnisem se narodil jediný syn, který ovšem zemřel v dětském věku. Hrabě zemřel 6. prosince 1652, jeho manželka ho následovala o dva roky později. Jejich majetek zdědil Františkův synovec František Štěpán Alexandr, jehož potomci vlastnili strážnické panství až do roku 1945.

Testament pokání

Když vdova Johanna Františka Prisca z Magnisu v lednu 1654 zemřela, vykonavatel její závěti, kníže Maxmilián z Ditrichštejna, nalezl v testamentu záměr zůstavitelky založit v Brně nadaci pro výchovu chudých osiřelých dívek. Mohl to být i čin pokání, za její nelegitimní původ.

TIP: Slavné milenky: Koho měli v náruči nejmocnější muži světa?

Nadace se měla starat o čtyři dívky z panského, čtyři z rytířského a čtyři z měšťanského stavu a Johanna jí odkázala Magnisovský dům stojící na rohu Kobližné a Kozí ulice, 60 000 zlatých rýnských, šperky, statek ve vsi Medlánky a dvě zahrady u Brna. Jako sídlo takzvané Školy Panny Marie byl nakonec z prostorových důvodů v roce 1669 zakoupen nedokončený Valdštejnský palác na rohu Kobližné a Rýnské (dnes Běhounské) ulice a Magnisovský dům byl prodán.