Dělostřelec americkým prezidentem: Vojenská kariéra Harryho Trumana
Osobnost Harryho S. Trumana bývá spojována s koncem druhé světové války a nástupem té studené či svržením atomových bomb na Japonsko. Málokdo však ví, že byl jediným americkým prezidentem, který aktivně zasáhl do bojů ve Francii roku 1918.
Nedostatek peněz znemožnil mladému Harrymu Trumanovi, aby se přihlásil na vysokou školu. Později proto zvažoval studium na Vojenské akademii Spojených států ve West Pointu, kde se sice školné neplatilo, ale tam jej odmítli kvůli špatnému zraku. Proto se v roce 1905 přihlásil do Národní gardy v Missouri, kde sloužil až do roku 1911 u dělostřelců v Kancas City, a dosáhl hodnosti desátníka. V následujících letech se vrátil ke své rodině a věnoval se farmaření. Poté, co USA v dubnu 1917 vstoupily do války, Truman se znovu hlásil do služby.
V té době byl starší než většina jeho spolubojovníků, navíc musel nechat starosti o farmu na své matce a sestře. Mimo to byl zasnoubený s Elizabeth „Bess“ Wallaceovou, s níž během dlouhého odloučení udržoval alespoň pravidelný korespondenční styk. „Měl jsem pocit, že jsem Galahad na cestě za grálem, a nikdy nezapomenu, jak mi moje láska plakala na rameni, když jsem jí řekl, že odcházím,“ popsal Truman okamžiky, kdy Bess oznámil své rozhodnutí narukovat.
Do sladké Francie
V průběhu roku 1917 se Truman stal poručíkem missourské Národní gardy, konkrétně baterie F, která představovala jednu ze šesti takových jednotek 129. polního dělostřeleckého pluku přičleněného 35. divizi (pěší). Po osmiměsíčním výcviku v Oklahomě následovala cesta do Evropy, kde budoucí prezident navštěvoval školu polního dělostřelectva 2. sboru v Châtillon-sur-Seine, než se v červnu 1918 znovu připojil ke své baterii. O pár dní později byl povýšen na kapitána a převelen k baterii D.
Hned první den nového umístění si musel poradit se dvěma stovkami mladých mužů s kocovinou a špatnou náladou, které vojenská policie zavřela na ubikacích kvůli opilosti a výtržnostem. Pohrdali autoritou, nového velitele si pečlivě měřili a projevovali jen málo nadšení, jak konstatoval vojín Leigh: „Měli jsme už různé důstojníky a tohle byl jen další z nich…“ Také Trumanovi zůstala ona chvíle v paměti: „Několikrát v životě jsem měl velký strach a ráno 11. července 1918, kdy jsem převzal tu baterii, bylo jedním z těch okamžiků.“
Udělat si pořádek
Vojáci nebyli z nového kapitána zpočátku nadšeni. Četař McKim vzpomínal, že se mu „klepala kolena“, zatímco podle vojína Rickettse obrýlený Truman „působil spíše dojmem profesora než dělostřeleckého důstojníka“. Muži předpovídali, že u jednotky nevydrží déle než 90 dní.
Jednoho dne zinscenovali „falešné splašené koně“, následně se opili a vše vyvrcholilo rvačkou, čímž se snažili svého nového velícího vyvést z míry. Následujícího rána se ale na nástěnce objevilo oznámení o degradaci poloviny poddůstojníků a mužstva, načež se Truman nechal slyšet: „Nepřišel jsem sem, abych s vámi vycházel. Vy musíte vycházet se mnou. A jestli je mezi vámi někdo, kdo to nedokáže, ať se hned ozve a já ho hned vyrazím.“ Kapitán vyžadoval nekompromisní disciplínu a většina mužů následně pochopila, že Truman ví, co dělá, a tak jej po zbytek války loajálně následovala.
První boj
Autoritu u podřízených si sice vybudoval a zatím také udržel, ale sám Truman netušil, co se stane při prvním boji – nevěděl, jak na něj zapůsobí hrůzy války. Své obavy napsal v dopise Bess: „Mám pochybnosti o své statečnosti, až začne bombardování těžkými dělostřeleckými granáty a plynem.“ Dne 17. srpna celý 129. pluk zamířil vlakem na frontu nedaleko města Saulxures v pohoří Vogézy v Alsasku. Ve 20.00 dne 29. srpna baterie D vypálila ze svých čtyř francouzských 75mm kanonů první ostré rány na nepřítele v kopcích u vesnice Kruth. Leigh vzpomínal: „Stříleli jsme a zatraceně dobře jsme se bavili, dokud nezačali palbu opětovat.“
Vojáci pak zpanikařili během německého nočního útoku a začali utíkat z boje. Truman dělal vše pro to, aby udržel podřízené na místech, a začal všem velmi sprostě nadávat. „Vstal jsem a nazval je vším, co jsem znal,“ shrnul a prý kladl důraz na jejich statečnost a matky. Jeho slova se neminula účinkem a muži zanedlouho zase stáli u svých zbraní. Vojáci jej měli za neohroženého velitele, jak dokazuje vzpomínka vojína Leigha: „Myslím, že ani on nebyl nikdy předtím pod palbou, a ani trochu mu to nevadilo.“
Poslední výstřely
Počátkem září se pluk vydal vlakem na sever a následně absolvoval několik namáhavých pochodů, než dorazil do oblasti poblíž Saint-Mihiel. Odtud v polovině září pokračoval až do Argonského lesa. Dne 22. září se zastavil u vesnice Neuvilly v severovýchodní Francii a začal se připravovat na závěrečné boje světové války. O čtyři dny později se rozštěkalo téměř 2 700 dohodových děl a součástí tohoto „koncertu“ byly i čtyři Trumanovy kanony. Sehrané obsluhy pálily kadencí až 30 ran za minutu a podle Trumana „byla děla tak horká, že se na nich vařily mokré pytle, které jsme na ně dávali, abychom je ochladili“.
Následujícího dne velitel Truman spatřil dalekohledem nepřátelskou baterii, která se rozmísťovala za řekou na pozici, z níž by mohla ostřelovat sousední 28. divizi. Truman ignoroval rozkazy nadřízených okamžitě zaútočit a trpělivě čekal, dokud Němci neodvedli koně daleko od svých zbraní, čímž zajistil, že se nebudou moci přemístit z dosahu amerických dělostřelců. Poté nařídil svým mužům zahájit palbu, která nepřátelské postavení zničila.
Boje pokračovaly i v dalších dnech a Američané se pořádně zapotili 29. září, kdy proti nim Němci vrhli šest dalších divizí, které se podařilo odrazit jen s vypětím všech sil. Válka se však pomalu chýlila ke konci. Dne 11. listopadu asi v 8.30 obdržel velitel baterie D zprávu, že za dvě a půl hodiny vstoupí v platnost klid zbraní. Trumanovi muži vypálili poslední granát v 10.45 směrem na vesnici Herméville.
Pozdější prezident vzpomínal, že za celou válku baterie D vystřelila 10 000–12 000 granátů a v bojích neztratila jediného muže. Harry Truman se vrátil domů až v dubnu 1919, o měsíc později odešel z armády a následně se oženil s Elizabeth Wallaceovou.
