Dechberoucí tanec světel: Polární záře od nepaměti fascinovala i děsila zároveň

Dnes již víme, že úchvatné zelené, červené, modré či fialové efekty na nebi v oblasti pólů, tedy polární záře (latinsky aurora borealis), vznikají díky slunečnímu světlu a slunečnímu větru. V minulosti si lidé tento jev vysvětlovali působením nadpřirozených sil, například v řecké mytologii záři vytvářela „světlo přinášející a zlatoramenná“ bohyně úsvitu Éós (Římany nazývána Aurorou), sestra boha Slunce a bohyně Měsíce.

Odraz na štítech Valkýr

K nejdramatičtějším příběhům o polární záři patří ty ze severské mytologie. Vikingové tajuplná světla oslavovali, protože věřili, že je vytvářejí jejich bohové. Podle mýtu o „divokém jezdci“ se za temných zimních nocí po obloze proháněl Ódin na ohnivém koni v čele vojska a děsil obyčejné smrtelníky. Podle jiného příběhu vznikala polární záře při bojích mezi Ódinovým synem Thorem a mrazivými obry, nepřáteli bohů. Pokud bylo světlo vidět na jižní obloze, jednalo se o dech Thora a jeho dvou beranů, pokud ho lidé spatřili na severu, byl to dech obrů. Také se říkalo, že když svítí polární záře, nejvyšší božstva se zlobí.

Nejznámější příběh spojuje záři s všemocnými válečnicemi zvanými valkýry, které Ódin vysílal do bitev, aby vyhledávaly padlé hrdiny. Ty poté odváděly do zlaté síně Valhaly, kde se bojovníci připravovali na poslední bitvu bohů (ragnarök). Valkýry jezdily na koních, nosily brnění, štíty a kopí. Vikingové byli přesvědčeni o tom, že polární záře osvětlující oblohu je odrazem světla Měsíce od jejich štítů. V jedné ze ság se záře popisuje následovně: „Je strašné se rozhlédnout: po obloze putují krvavá mračna. Vzduch je rudý – zalitý krví.“ Podle jiné legendy byla záře dechem statečných vojáků, kteří položili své životy v boji, nebo odrazem duhového mostu Bifröst spojujícího zemi lidí Midgard se světem bohů Ásgardem.

Světlo, které slyší

Při spatření polární záře na zimní obloze si seveřané nejčastěji vyprávěli příběhy o neblahých znameních, posmrtném životě a nebezpečných příšerách. Původní ugrofinští obyvatelé Laponska Sámové se polární záře dokonce báli. Věřili totiž, že je domovem duší zemřelých. Ty měly obývat místnosti, v nichž občas docházelo ke strašlivým řežím a jejichž podlahy byly pokryty krví. 

Podle další legendy uchovával jeden starý šaman v lahvi tři duše z polární záře, díky čemuž unikal smrti, takže se dožil dvou tisíc let. Když ho jednou navštívil mladý lovec, stařec chtěl získat také jeho duši. V okamžiku, kdy mladík ucítil na hrudi šamanovy ruce, zachoval klid a začal se modlit. Bohové ho vyslyšeli:  na obloze se najednou rozhořela záře a rozprostřela své paprsky, jako by obrovský květ rozevřel okvětní lístky. Jeden ze zářících okvětních lístků pronikl oknem do šamanovy chýše. Vtom ruce z mladíkovy hrudi zmizely a světlo zhaslo. Z láhve unikly všechny duše, stařec přišel o nesmrtelnost a zachráněný mladík se vrátil ke své snoubence.

Sámové byli přesvědčeni, že s polární září se blíží neštěstí a někdo z blízkých zemře. Z toho důvodu se tajemná světla neměla rušit máváním, pískáním nebo zpěvem. Lidé se báli, že kdyby upoutali jejich pozornost, snesla by se dolů a vynesla člověka na oblohu. Podle zlověstnější verze se světla spouštěla na zemi, aby přihlížející připravila o hlavu. 

Sámové dodnes chovají k tančícím světlům na obloze největší úctu a respekt. Když polární záře rozzáří oblohu, zůstává mnoho z nich pro jistotu doma a nabádá děti, aby o ní v žádném případě nemluvily, neobracely k ní tvář a už vůbec na ni nepískaly nebo nekřičely. Také se bojí nasazovat sobům zvonky, protože záře by je uslyšela a odnesla jezdce na věčnost. Celý jev totiž doprovází zvuk připomínající tleskání. V jazyce Sámů lze jeden z názvů pro tuto přírodní podívanou přeložit jako „světlo, které slyšíš“. V jedné ze sámských lidových básní se o záři píše: „Vítr hraje/ Na světelných varhanách oblohy/ Melodie se odráží na sněhu.“

Jiný kraj, jiný mrav

Názvy polární záře ve Finsku se značně liší, ale většina však nějak souvisí s ohněm, například „oheň starých panen“. Jiný, přeložitelný jako „ohnivá liška“, pochází z úchvatné legendy, která uvádí, že za vznikem fenoménu stojí polární lišky. Ty měly běžet po obloze tak rychle, že se jejich ocasy otíraly o hory a vytvářely ohnivé jiskry, jež rozzářily oblohu. Podobná verze říká, že když lišky běhaly, jejich ohony vířily na obloze sněhové vločky, které se zachytily na měsíčním světle a způsobily polární záři. Tento výklad také lidem usnadnil vysvětlení, proč jsou světla vidět pouze v zimě.

Obyvatelé jižního Švédska věřili, že polární záři způsobují Sámové, kteří běhají s ohnivými pochodněmi po horách a hledají své soby. Rovněž se říkalo, že je způsobena odrazem slunce od ledovců, ledových ker nebo velkých oceánských vln. Pro švédské rybáře polární záře znamenala naději na dobrou budoucnost a příslib velkého úlovku, neboť se tradovalo, že odráží svit šupin velkého množství sleďů pohybujících se v moři. Další švédská legenda tvrdila, že úkaz způsobují mrtvé tančící panny putující po obloze a hledající cizí děti. Proto byli taktéž malí Švédové nabádáni, aby se nedívali přímo na polární záři, nemluvili o ní nebo si při ní nehráli venku.

Norové se domnívali, že polární záři tvoří duše starých panen, které tančí na obloze a mávají lidem na zemi. Rovněž si vyprávěli, že jev může člověka ochromit, nebo dokonce zabít, když se mu vysmívá. Například v jedné historce se vypráví o dvou bratrech, kteří se vydali hlídat stádo sobů. Když se jednoho večera na obloze objevila polární záře, mladší z bratrů se vychloubal, že se jí nebojí, protože je neškodná. Starší se mu to marně snažil vymluvit. Náhle začala světla strašlivě tančit a ozval se zvuk připomínající vyklepávání sněhu z kožešiny. Polární záře se snesla na zem, chlapce zabila a sežehla jeho oděv. Staršímu bratrovi se podařilo zachránit, jelikož se schoval pod převrácené sáně.

Šťastné děti

Také Inuité spojovali auroru borealis s nadpřirozenými silami, neboť měla vznikat působením duchů zemřelých. Tajemná světla představovala most do posmrtného života osvětlovaný pochodněmi mrtvých, aby se nově zemřelí mohli lépe orientovat. Konkrétně Gróňané byli přesvědčeni, že světla jsou duchové dětí, jež skonaly při porodu a nyní tančí po obloze a čekají na návrat domů. Když se světla hýbala, radovali se, že duše tančí a jsou šťastné. Pokud se nepohybovala, znamenalo to, že dětské duše jsou smutné, proto se je Gróňané snažili rozveselit pískáním a tleskáním směrem k obloze.

V některých oblastech znamenala polární záře dokonce štěstí a radost. Například Islanďané byli přesvědčeni, že dokáže zmírnit porodní bolesti. Těhotná žena se však nesměla dívat přímo do světla, jinak by se jí narodilo šilhavé dítě. Mnoho seveřanů se dodnes domnívá, že dítě počaté za polární záře bude provázet mimořádné štěstí.