Československý obchod se zbraněmi: Dolary pro Beneše i pro Gottwalda

Letadla S-199 si pro jejich nevyzpytatelné chování piloti příliš neoblíbili, ale izraelskému letectvu poskytla možnost postavit se aktivně protivníkům. Přesto je velení považovalo za dočasné řešení a plánovalo nákup letadel typu Spitfire a Mustang. První jmenovaný typ se nacházel ve výzbroji československého letectva a o 30 strojů z jeho stavů projevil Tel Aviv akutní zájem. Českoslovenští představitelé hned na začátku ale tuto možnost zamítli, protože se jednalo o nejlepší letadla, kterými naše letectvo disponovalo.

Předchozí část: Československý obchod se zbraněmi: Děla a minomety pro Izrael

Spitfiry a nálet B-17 na Káhiru

Změna přišla po únoru 1948, kdy se k moci dostala KSČ a Velká Británie zavedla embargo na dovoz náhradních dílů a munice. Letectvo udržovalo stroje v provozuschopném stavu s čím dál většími obtížemi, takže nakonec padlo rozhodnutí vyhovět izraelskému požadavku a prodat na Blízký východ všech 50 nejzachovalejších spitfirů včetně zbraní, munice, náhradních dílů a 13 náhradních motorů Merlin. Všechna letadla prošla před prodejem revizí a čs. personál s nimi přelétl na přistávací plochu v Kunovicích, odkud odletěla do Izraele.

Během dlouhé cesty k novému majiteli ovšem došlo ke ztrátě dvou strojů. Celková cena za dodanou techniku činila více než 48 milionů Kčs. Kromě vojenských letadel dodalo tehdy Československo ještě různým soukromým osobám nebo letecké společnosti El Al jeden dopravní letoun Aero Ae 45, tři sportovní letouny Sokol, 20 cvičných a šest akrobatických větroňů několika typů a jeden naviják s motorem. Zajímavou součást dodávek zbraní Tel Avivu tvoří vybavení trojice dálkových bombardérů B-17, přezdívaných „Létající pevnost“, pro jejich nálet na Káhiru.

Izraelci zakoupili ve Spojených státech amerických tři tyto letouny, které jejich předchozí majitel, obchodník se zeleninou, používal k dopravě svého zboží z Portorika na Floridu. Po přeletu Atlantiku stroje přistály na vojenském letišti v Žatci, kde je technici vybavili německými zaměřovači, vrhači pum a kulomety, bomby pocházely ze skladů československého letectva. Takto znovu bojeschopné bombardéry provedly 14. července 1948 nálet na Káhiru. Po odhození pumového nákladu přistála všechna tři letadla v Izraeli.

Vyrábět vlastní zbraně

Kromě dodávek samotných zbraní projevili Izraelci zájem také o další vojenský materiál včetně výbušnin a o technologií výroby, především munice. V lednu 1949 schválilo ministerstvo národní obrany žádost Zbrojovky Brno o prodej výrobní linky pro střeliva ráže 7,92 mm s kapacitou 80 000 nábojů denně. Naopak odmítlo naléhání na prodej výbušnin z produkce Synthesie z důvodu neplnění dodávek pro československou armádu. Stejným způsobem dopadla žádost o prodej licence na výrobu samopalu ZK 476, o což stála Česká zbrojovka Strakonice.

Na základě dostupných archivních dokumentů lze dohledat některé položky zařaditelné do kategorie ostatní vojenský materiál, pro něž dostaly čs. podniky souhlas k vývozu. Ocelárna Poldi Kladno mohla vyvézt 200 protitankových hlavní a pancéřové plechy pro stavbu obrněných vozů. Škodovy závody dodaly strojní zařízení pro vrtání minometných hlavní do ráže 150 mm, dělových hlavní do ráže 54 mm a délky 1 200 mm.

Také mohly prodat do Izraele licenci na výrobu 120mm minometů B 24 a munice pro tento typ zbraně. České podniky přesného strojírenství dodaly zaměřovací, geodetické a další přístroje (buzoly, triedry a podobně). Pardubická Synthesia dostala povolení dodat celkem 600 kg destičkového a 200 kg páskového NGL prachu, 300 kg černého prachu a dvě kalorimetrické bomby. Kromě toho šlo na vývoz ještě osm osobních automobilů Škoda 1101 P a 60 výsadkových padáků.

Dolary za Beneše i za Gottwalda

Ochota pražské vlády, ať už před- či poúnorové, dodat v kritickém momentě zbraně a vojenský materiál se během války za nezávislost ukázala jako klíčová pro přežití a další existenci židovského státu. Později Izraelci začali nakupovat zbraně i jinde, ale v první fázi války se čs. pomoc ukázala jako klíčová. Velký význam měl i výcvik vojenských specialistů i samostatné židovské brigády, byť ta do bojů již nezasáhla. Důležitý faktor představovala podpora z československých nejvyšších míst.

Mezi velké zastánce pomoci Izraeli patřil jak prezident Edvard Beneš, tak ministr zahraničí Jan Masaryk. Mnoho podporovatelů pocházelo i z řad armády, například gen. Heliodor Píka nebo mjr. Antonín Sochor. V přístupu k židovskému státu se zřetelně projevovaly zájmy sovětské politiky, která se na začátku 50. let začala prudce měnit z přátelské na nepřátelskou. ČSR se samozřejmě přizpůsobila, stále více izraelských požadavků zamítala, až v roce 1950 zastavila dodávky úplně.

Ačkoliv Československo patřilo mezi hlavní podporovatele Izraele, dodávky zbraní neznamenaly žádnou dobročinnou charitu. Všechen materiál zákazník plně uhradil, a to především v amerických dolarech. Tento fakt přiměl komunisty pokračovat v podpoře Izraelců i po únoru 1948, protože přinášela do státní pokladny tolik potřebné valuty. Židovská agentura disponovala díky darům od bohatých Židů značnými finančními prostředky a neměla problém platit za dodaný materiál včas a plnou cenu.

Československá armáda tak dokázala zpeněžit kořistní německé zbraně, které stejně neplánovala zavést do své výzbroje, takže by v dohledné době musela řešit jejich dlouhodobé skladování či fyzickou likvidaci. Nikdo tehdy zřejmě netušil, jaký dlouhodobý efekt tyto dodávky přinesou a že se tak mezi Československem a Izraelem vytvoří pouto, které se po dlouhé roztržce v období 1950–1989 znovu obnoví.

Dokončení za týden