Čokoládové impérium Manner: Oplatková legenda staré dobré Vídně
Růžová a modrá barva, vídeňská katedrála svatého Štěpána a křupavá oplatka k tomu. Design společnosti Manner se nemění. Legendární oplatky, které před sto lety začal vyrábět majitel malého obchůdku, dnes patří k tradičním vídeňským laskominám
Cukrovinky značky Manner mohou už dvanáct let nakupovat i zákazníci českých obchodů. Málokdo z nich však zná jejich zajímavý příběh. Ten je od počátku spojen se jménem Josefa Mannera I., kupce, který se v roce 1890 rozhodl, že čokoládu zpřístupní všem společenským vrstvám. V 19. století se totiž čokoláda řadila mezi luxusní dovážené zboží a dovolit si ji mohla jen společenská smetánka. Josef Manner měl ale jiné plány. Začal razit heslo „čokoláda pro všechny“. V samém srdci Vídně, u katedrály sv. Štěpána, vlastnil malý krámek, kde kakaovou cukrovinku prodával vedle fíkové kávy. Jeho čokoláda byla levnější než ta od konkurence, a přitom kvalitní. Není tedy divu, že se Mannerův obchůdek stal vyhledávaným místem Vídeňanů.
Zpočátku se Josef Manner spoléhal na zavedené dodavatele čokolády. Postupem času ale získal pocit, že jejich výrobky nejsou tak dobré, jak by mohly být. A začal s výrobou čokolády na vlastní pěst. Bylo mu teprve pětadvacet let, když koupil licenci jedné malé čokoládové výrobny na Wildenmannově ulici (dnes Strohbachova ulice). Dne 1. března 1890 pak založil „Továrnu na čokoládu Josef Manner“.
Čokoládové impérium
Josef Manner byl mimořádně pracovitý. Nejenže vedl provoz továrny a organizoval obchod, sám se dokonce účastnil vlastní výroby. Neměl také nikdy sebemenší problém čokoládu osobně prodávat zákazníkům. Ze svého obchodu v centru Vídně se však brzy odstěhoval. Rostoucí výrobu nedokázala pojmout ani továrna ve Wildenmannově ulici. Ještě téhož roku se proto Josef Manner přestěhoval do domu svých rodičů na vídeňském předměstí Hernals, v jehož blízkosti založil novou velkou továrnu.
Zatímco v roce 1890 byl Josef Manner na výrobu i prodej v podstatě sám, o sedm let později už zaměstnával první stovku lidí. Z bývalého prodavače cukrovinek se stal nejúspěšnější výrobce čokolády v tehdejším Rakousko-Uhersku. V jeho továrně vznikala nejen kvalitní a chutná čokoláda, ale také čokoládové bonbóny a čokoládový prášek v dózách. Rozvoj výroby byl tak překotný, že společnost začala velmi brzy stavět druhou továrnu. Ta otevřela své brány v roce 1913, v době, kdy Josef Manner zaměstnával téměř tři tisíce lidí.
Čokoládový magnát disponoval nejmodernější výrobní technikou a kvalitní distribucí, kterou zajišťoval vozový park s šedesáti koňmi. V sortimentu už tehdy figurovaly oplatkové Neapolitánské řezy č. 239, které se podle tradiční receptury vyrábějí dodnes. Nejprve si je zákazníci mohli kupovat v klasických plechových dózách, později od roku 1924 pak v balení po pěti oplatcích ve dvou řadách.
Těžké roky
Z rozmachu se ale vedení společnosti netěšilo dlouho. Poznamenaly ho obě světové války i meziválečná hospodářská krize. Během Velké války ztratil Josef Manner svého společníka Johanna Riedla. V roce 1935 pak odešel do penze. Problémy s výrobou, nedostatkem dodavatelů a klesající spotřebou čokolády tak museli řešit jeho synové. Tato generace byla podrobena těžké zkoušce, v níž obstála díky mimořádné obchodní pečlivosti a železné vůli. Z této doby pochází do dnešního dne připomínaná věta: „Snad se podaří prodat alespoň vagón čokolády nebo řezů (myšleno bylo deset tun) denně!“
V roce 1939 vypukla druhá světová válka, která znamenala pro Mannera velké ekonomické problémy. Bombardování v roce 1945 naštěstí přežily obě továrenské budovy bez újmy. Snad ještě těžší časy nastaly po skončení války, kdy společnost přišla o veškeré zásoby, které musela odevzdat Stalinovi jako „výraz vděku“.
Společnost Manner musela začít opět od nuly. Na její vzkříšení dohlížel ještě sám zakladatel Josef Manner I., který uprostřed této etapy v roce 1947 zemřel. Nikdy se tak už nedozvěděl, jestli se jeho čokoládovému impériu podařilo vrátit do rakouských domácností.
Neprodyšné oplatky
Uspět v konkurenci v poválečném období nebylo jednoduché. Manner musel rychle reagovat na vzrůstající požadavky ze strany zákazníků. Ti chtěli nejen kvalitní a chutné výrobky, ale také laskominy, které budou trvanlivé a uchovají si svou chuť po dlouhou dobu.
Jít s dobou a vyhovět moderním trendům se Manneru podařilo až v roce 1960. Tehdy společnost představila novou podobu svých oblíbených Neapolitánských řezů. Řezy byly v neprodyšné hliníkové fólii s červeným páskem pro jednoduché otevření. Takzvané Manner-Schnitte jsou od té doby nejúspěšnějším a hlavním artiklem z celého sortimentu. Od roku 1970 se firma spojovala s jinými rakouskými výrobci cukrovinek. Díky tomu se do jejího sortimentu prodraly i takové laskominy jako třeba Mozartovy koule slavné rodinné firmy Victor Schmidt nebo banánky v čokoládě.
Neapolitánky: Mannerův objev z Itálie
Rozhodně nejoblíbenějším výrobkem Mannerovy továrny na čokoládu byly Neapolitánské řezy, známé ve většině domácností jako „napolitánky”. Josef Manner s nimi přišel v roce 1898 – v době, kdy císař František Josef I slavil padesát let vlády. Neapolitánské řezy vlastně Manner tvořil pro něj. A kde tyto lahodné oplatky vzaly svůj nevšední název?
Josef Manner sice vyráběl čokoládu v Rakousku, oříšky ale tehdy nechal dovážet z italského města poblíž Neapole. Dnes je firma vozí převážně z Turecka, „italský” název si však cukrovinka zachovala. Stejně jako recept, podle kterého se dělají. Na jejich výrobu jsou potřeba oplatky, kokosový tuk, kakaový prášek a lískové oříšky. Pět vrstev oplatků musí je vždy spojeno čtyřmi vrstvami lísko-oříškového krému. Velikost 49×17×17 mm byla vyměřena tak, aby padla přesně do úst. Denně dnes Manner vyrobí až sedmdesát tun těchto cukrovinek.
A jak byly vlastně oplatky drahé? Jak pro koho. Pomocná dělnice si v roce 1898 mohla za sedm a půl hodinovou mzdu dovolit právě jedno balení, lidé z lepších profesí si oplatky dopřáli už za dvě či tři hodiny práce. Dnes si za minimální čistou denní mzdu můžete dovolit asi patnáct balení po deseti kusech.
