Co skrývá Zakázané město: Poznejte zapovězené sídlo synů nebes

Zakázané město – někdejší přísně střežené sídlo císařů a po dlouhá staletí chlouba Pekingu i celé říše středu – představovalo až do začátku 20. století místo, kam noha obyčejného smrtelníka nesměla vkročit. Pečlivě budovaná legenda o vzniku přepychového domova samotných synů nebes, za něž se císařové považovali, má však trhliny. Například fakt, že hlavní architekt komplexu pocházel z Vietnamu, čínské anály dlouho úspěšně tajily. Pravdou také zůstává, že císař, který nechal palác zbudovat, ve skutečnosti neměl na trůn žádný nárok. 

Sám v horách

Příběh o Zakázaném městě se začal psát roku 1369 v opuštěných horách v okolí města Nankingu. Právě tam byl totiž vyhnán teprve devítiletý chlapec a zcela bez prostředků zůstal napospas osudu. Naučil se lovit zvěř i rozdělat oheň a především v každé situaci spoléhat sám na sebe. Událost, která ukončila jeho bezstarostné dětství, jej navždy změnila.  

Ču Ti přitom nebyl žádný chudý sirotek, nýbrž čtvrtý syn císaře Chung-wua, zakladatele dynastie Ming. O drastickou zkušenost v horách, která ho málem stála život, se navíc postaral jeho vlastní otec. Do divočiny jej vyhnal, aby se chlapec musel tváří v tvář postavit tvrdé realitě života.  

Chorobné ambice

Když roku 1370 rozdělil císař vlastní državy mezi své syny, připadla Ču Timu oblast na severovýchodě Číny, s níž získal i nové sídelní město Pej-pching neboli dnešní Peking. Tehdy šlo však spíš o chudou provinční základnu, kterou od hlavního císařského sídla v Nankingu dělilo zhruba tisíc kilometrů. 

Otcovy tvrdé lekce nicméně padly na úrodnou půdu. Kníže Ču Ti se ukázal jako schopný vojevůdce a vytlačil ze severovýchodního pohraničí mongolská vojska. Vydobyl si tak moc, uznání vlastních vojáků i respekt nepřátel. Jenže chorobně ambicióznímu muži to nestačilo. Mířil mnohem výš, k místu, na které by se jiný smrtelník neodvážil ani pomyslet – k trůnu. 

Věc měla ovšem zásadní háček: Oficiálně si Ču Ti coby čtvrtý syn, navíc zřejmě potomek konkubíny (což později popíral), císařskou stolici nárokovat nemohl. Další a zcela zásadní překážku představoval fakt, že byla dávno obsazená. Mandát „syna nebes“ držel už nějakou dobu Ťien-wen, syn Ču Tiho bratra a vnuk prvního císaře. 

Masakr v Nankingu 

Jenže Ču Ti se nezastavil před ničím. Shromáždil ohromné vojsko a v roce 1402 s ním stanul před branami Nankingu. Řadou úplatků se mu podařilo docílit, že mu vstup do města jednoduše otevřeli. Následovalo rabování, plenění a nakonec padl i císařský palác. Svržený Ťien-wen však při krvavém masakru beze stopy zmizel a pátrání bylo marné. Představa, že se jednou znovu objeví s touhou po pomstě, pak Ču Tiho pronásledovala až do konce života.

Když se nechal roku 1402 korunovat jako císař Jung-le, někteří úředníci mu odmítli poslušnost a povaha uzurpátora se opět projevila naplno: Bez milosti dal neposlušné poddané popravit i s jejich rodinami. Obětí čistky se tak údajně staly desítky tisíc lidí. Jung-le se každopádně rozhodl přestěhovat císařské sídlo do Pej-pchingu, který přejmenoval na Pejting neboli „severní hlavní město“. Nechal tam vybudovat obrovský nádherný palác, jaký lidstvo ještě nevidělo. Jednou provždy se tak měl potvrdit jeho mandát, jehož zpochybnitelnosti si byl nový panovník velmi dobře vědom. 

Z Vietnamu do Číny 

Roku 1381 se ve vietnamském Ha Dongu narodil chlapec jménem Nguyen An. Jeho talent byl už od dětství nepřehlédnutelný: Díky šikovným rukám i ohromné představivosti a kreativitě patřil již v šestnácti letech k architektům na dvoře panovníka dynastie Tran. Jenže v roce 1406 pronikli do země Číňané a krutě si ji podrobili. Jak bývalo zvykem, domů s sebou odvlekli tisíce zajatců, které pak využívali především jako otroky. Byl mezi nimi i tehdy pětadvacetiletý Nguyen An. V novém bydlišti přijal jméno Žuan An a podstoupil nedobrovolnou kastraci. 

Právě v roce 1406 se osudy nového císaře a zmíněného eunucha spojily. Jung-le totiž překvapivě vložil podobu celé stavby do jeho rukou, a mimo jiné tak – ostatně už poněkolikáté – zásadně porušil nařízení zavedené jeho otcem. Podle něj se kastráti nesměli podílet na žádných rozhodnutích souvisejících s politikou, jež měla být naopak svěřena vzdělaným úředníkům. Jenže těm paranoidní vládce vůbec nevěřil. 

Sídlo pro syna nebes

Žuan An neponechal při výstavbě Zakázaného města nic náhodě. K dispozici dostal to nejlepší, co říše nabízela: bezmála milionovou armádu dělníků z řad běžných občanů, ale také vojáků či vězňů, nejlepší architekty, stavitele i řemeslníky. Jeho úkolem však nebylo jen vystavět neobyčejný palác – měl vybudovat komplex odrážející symboliku nebeského pořádku, sídlo samotného „syna nebes“. 

Žuan An se úkolu chopil se ctí i vášní člověka, který už nemá co ztratit. Koneckonců, šlo mu o život: Vrtošivý císař mu totiž následujících čtrnáct let, kdy komplex vznikal, průběžně vyhrožoval smrtí. Dokonce se traduje, že když jednou architektovi došly tvůrčí nápady a už se loučil se světem, rozhodl se, že ještě alespoň navrhne domeček pro svou ochočenou cikádu. Ráno ho v pracovně překvapil sám panovník a náhodou výkres spatřil. Zmíněný návrh se mu přitom zalíbil natolik, že podle něj nakonec vznikly zvláštně zakřivené střechy čtyř věží strážících Zakázané město. 

Draci, lvi i létající opice

K nejčastějším symbolům komplexu patří císařský drak. Zdobí a chrání řadu paláců, budov i schodišť, a to spolu s fénixy, kteří zas reprezentovali císařovny. V Zakázaném městě však najdeme řadu dalších posvátných tvorů. Například v síni Nejvyšší harmonie shlíží z každého rohu střechy devět mytických zvířat: drak, fénix, lev, kůň, mořský koník, drak podobající se lvu, drak podobající se rybě, drak podobající se býku a létající opice. 

Návštěvníky však dosud uchvacuje i barevnost místa. Nejvýznamnější tón představuje posvátná žlutá, zdobící palácové střechy i množství dekorací. Považovala se za barvu císařskou, příznivou a posvátnou, a v dobách dynastie Ming i Čching zůstávala vyhrazena vladařům a jejich rodinám. Červeň, spojovaná se štěstím, bohatstvím a mocí, zas hojně zkrášluje okenní rámy i vnější sloupy; zatímco zelená, jež v tradičním pojetí znamenala růst, se vyskytuje například na některých střešních taškách a dekoracích. 

V prosinci 1420 bylo Zakázané město dokončeno a vrchní architekt Žuan An si mohl oddechnout: Císař byl spokojen a on sám nejen přežil, ale těšil se i poctám. Podobné štěstí však neměly desítky tisíc pracovníků, jež megalomanská stavba pohřbila buď přímo, nebo podlehli hladu, vyčerpání a nemocem. Vydrancovaná zůstala i císařská pokladnice, kterou vybudování sídla značně zatížilo.