Co když na tom něco je? Hluboké kořeny některých městských legend

Jistě není třeba rozebírat, že nepravdivé a skandální historky výrazně ovlivňují veřejné mínění. Proč je tak těžké s nimi bojovat? Z jakého důvodu má lidstvo tendenci věřit spíše báchorkám než názoru odborníků? Důvodů je samozřejmě celá řada, jedním z nich však je, že některé mají nebývale hluboké kořeny. Třeba už ve starověkém Římě.

Kanibalské hody

Synové kapitolské vlčice se mohli pochlubit velkou náboženskou tolerancí a početnou sbírku svých bohů doplňovali se značnou chutí. Když se však objevila podivná sekta, jejíž příslušníci prý na svých obřadech pojídají lidské maso a zapíjí je krví, bylo to moc i na ně. Přitom šlo jen o to, že někdo z vnějšku nepochopil podstatu eucharistie, tedy mystické přeměny chleba a vína na tělo a krev Páně. Světlo světa tak spatřila velmi nebezpečná fáma.

Pronásledované křesťanství se ale posléze stalo hlavním politicko-náboženským směrem, a tak bylo nutné hledáček veřejné nenávisti posunout poněkud bokem. Novými nepřáteli lidstva se tudíž stali Židé, o nichž se vědělo, že mají „podivný“ vztah ke krvi.

Na rozdíl od mnoha jiných kultur včetně té křesťanské není totiž semitská duše plynná. Je krvavá, a tato tekutina je tak zároveň svatá i zakázaná. Z toho plyne celá řada příkazů. Například správně košerované maso musí být pečlivě zbaveno životadárné tekutiny. Daný způsob porážky se nazývá šchita a probíhá tak, že je zvířeti proříznuto hrdlo až k páteři. A tato praktika ve spojení s hlubokým antisemitismem, který lze podle některých vědců vystopovat až do starověkého Egypta, se stala kořenem mýtu o židovských rituálních vraždách. Synové Jákobovi prý potřebují dětskou nebo panenskou krev, aby jí mohli zadělávat macesy a léčit komplikace při obřízce.

Dítě na prodej

Mýtus prosvištěl staletími jako uragán a přinesl vlnu nenávisti a nepochopení. Například Právní kniha města Brna z poloviny 14. století popisuje případ, kdy se dvě ženy pokusily prodat malého chlapce Židovi jménem Osel. Ten ženám koupi předběžně přislíbil a uhradil i část smluvené ceny. Potom ale zašel za rabínem a staršími a celou věc poctivě ohlásil. Když druhý den ráno dámy znovu přišly, čekalo je hned po uskutečnění prodeje zadržení. Jedna byla pohřbena zaživa, druhá díky pokročilé fázi těhotenství „jen“ oslepena.

Prodej dětí nebyl pro naše předky nikterak nepředstavitelnou záležitostí, což dodnes dokládá celá řada písní a říkanek. Pro nás je však zajímavé, že obě ženy považovaly židovskou potřebu dětské krve za tak jistou a samozřejmou, až je vedla ke konkrétnímu činu.

„Nekupujte u Žida…“

Pomluva žila dál a s nemenší silou se objevila třeba o více než 500 let později. Tehdy se udál notoricky známý zločin v Polné, kde byla v březnu roku 1899 zavražděna Anežka Hrůzová. Okamžitě vyvstalo podezření, že za tím stojí Židé toužící po panenské krvi. Jedním z těch, kdo se velmi statečně zastali obviněného Leopolda Hilsnera, byl i Tomáš Garrigue Masaryk.

Ani veřejná diskuze, ani racionální argumentace budoucího prezidenta však báchorku nevykořenily. Zkazka se totiž stala součástí takzvaných městských legend, tedy ústně předávaných historek vydávaných za pravdivé. (Pro větší věrohodnost je často zažil blíže neurčený „známý známého“ či „kamarád kamaráda“.) Ještě v padesátých letech tak existovaly v Sovětském svazu současné pověsti o bandách židovských lékařů, kteří jezdí v černých autech a kradou krev nic netušícím obětem. Tento komplex fám postupně zbavený antisemitského kontextu dostal v sedmdesátých letech ve střední Evropě podobu pověstí o černých volhách a sanitkách. A moderní pověsti podobného typu jsou vyprávěny i nadále.

Ukřižovaný chlapeček

Mýty o Židech a krvi se však samozřejmě stávaly součástí širšího konceptu. Oblíbená byla například městská legenda o nešťastném formanovi, který omylem srazil židovské dítě. Robátko utržilo těžké zranění, ale ještě žilo. Vozka je proto rychle odvezl k lékaři a na místě zanechal vůz a malého synka. (Ano, samozřejmě, že to nedává smysl. Ale tak už tyto příběhy fungují.) Když se pak vrátil, našel vlastní dítě posměšně ukřižované na žebřiňáku. S tím se však mstiví Židé nespokojili a ještě hošíčkovi podřízli hrdlo.

Smyšlená historka se stala tak oblíbenou, že přečkala až do moderní doby. Údajně v sedmdesátých letech v severních Čechách se udála verze, v níž již formana nahradil řidič kamionu a Židy pak cikáni. V nové podobě tedy kamion srazil romské dítě. Provinilý řidič vystoupil a vida, že je maličké ještě naživu, stopnul rychlejší vozidlo. (Opět máte pravdu, v této verzi to dává smysl ještě méně.) Na místě zanechal kamion a malého synka. Když se vrátil, našel chlapečka s podříznutým hrdlem ukřižovaného na přední masce automobilu.

U nás, stejně jako v sousedním Polsku byl příběh oblíbený zejména v minulosti, nejvíce pak v 70. letech 20. století, kdy se měl odehrát vždy přímo v dané zemi. V Polsku šlo nejčastěji o Slezsko, u nás právě o severní Čechy. Někdy konkrétně o sudetské Teplice-Trnovany. Novější verze z 80. a 90. let umísťovaly děj na Balkán do Bulharska, Rumunska, Maďarska či Turecka.

Veřejní nepřátelé

Pověst má jasnou souvislost s archaickým folklorem a jeho xenofobním podtextem. Poměrně roztomilé je, že jí na oblibě neubírá ani zjevná nelogičnost. Vždyť většina českých Romů se náboženstvím hlásí k římským katolíkům, a nemají tedy důvod snižovat vlastní víru posměšným křižováním.

TIP: Židovské rituální vraždy: Stále živá pověra probudila temné vášně v Kolíně

Historik Umberto Eco tvrdil, že mít nepřítele je důležité nejen k tomu, abychom vymezili vlastní identitu, ale i k tomu, abychom si obstarali překážku, na níž můžeme poměřovat svůj systém hodnot. Chybí-li nepřítel, je potřeba si ho vykonstruovat, a právě tomu pak napomáhají divoké historky, které denně zaplevelují internet. Zdá se, že se jich jen tak nezbavíme.