Co kdyby Ludvík nepadl? Jak bitva u Moháče změnila běh evropských dějin

Nešťastné utonutí dvacetiletého českého a uherského krále vypadá jako zásah vyšší mocnosti, jež náhle katapultoval na výsluní středoevropské politické scény Osmanskou říši a rod Habsburků. Než se začneme ptát na možné alternativní varianty vývoje po roce 1526, je třeba zdůraznit, že bitva u Moháče se za daných okolností nedala z hlediska Uhrů vyhrát. Turecká armáda měla několikanásobnou početní převahu, vynikala výzbrojí i organizací vojska. Můžeme uvažovat pouze o tom, že král Ludvík mohl přežít a šťastně utéct. K bitvě také nemuselo vůbec dojít, kdyby byl Ludvík ochoten se s tureckým sultánem Sulejmanem „Nádherným“ nějak rozumně domluvit. 

Mladý rytířský král 

Historik Josef Macek se pokusil poskládat charakteristiku Ludvíka Jagellonského, ale je to dost těžké u krále, který nastoupil na trůn v deseti letech (1516) a zemřel o dalších deset let později. Je dost nejisté, nakolik byly jeho činy i charakterové vlastnosti ovlivněny mládím a mohly se v dospělosti změnit. Panovník měl evidentně slabou vůli a snadno se nechal ovlivnit svými rádci. Ale těžko můžeme od desetiletého dítěte čekat něco jiného. Silnému vlivu uherských magnátů nešlo uniknout. Navíc i české stavy (či spíše jednotlivé zájmové skupiny) posílaly do Budína za králem spoustu žádostí, případně upomínek. 

Na mladíka měla vliv i energická manželka Marie Habsburská. Sňatky mezi Habsburky a Jagellonci domluvil už roku 1507 císař Maxmilián Habsburský (1493–1519), jenž se proslavil právě ambiciózní sňatkovou politikou, která umožnila Habsburkům ovládnout na další staletí evropskou politickou scénu. Císařův vnuk Ferdinand, který měl zdědit rakouské země, si vzal Ludvíkovu sestru Annu Jagellonskou a sám Ludvík byl zaslíben císařově vnučce Marii. Do Budína připlula královna ale až na konci roku 1521 a pro krále znamenal její příjezd významný životní zlom. 

Na patnáctiletého mladíka o rok starší sebevědomá manželka silně zapůsobila. Marie, zvyklá od svých bratrů Ferdinanda a Karla V. na silné prosazování královské vlády, byla dost roztrpčená z poměrů na budínském dvoře, kde královo slovo nemělo takřka žádnou faktickou váhu. Pod Mariiným vlivem začal Ludvík více vzdorovat tlaku magnátů a královských rádců, ale fakticky to byl spíš zápas s větrnými mlýny. Problém byl v totální zadluženosti Jagellonců, za což mohl svou nedůslednou správou královské komory už Vladislav Jagellonský. 

Výrazným rysem Ludvíkovy osobnosti byl také obdiv ke středověkým rytířským ideálům. U mladíka rozmazlovaného na budínském dvoře a připravovaného na budoucí roli krále je něco takového zcela pochopitelné. Považoval sám sebe za pevnou hráz křesťanstva a obranu proti Turkům za svoji svatou povinnost. To byl také hlavní důvod, proč v tomto případě odmítal rozumné rady k opatrnému postupu a návrhy na jednání s tureckým sultánem. Varovala ho i manželka a švagr Ferdinand, kteří odmítli uherského krále v tažení podpořit. Ale jinak váhavý a snadno ovlivnitelný Ludvík byl v tomto směru skálopevně přesvědčen, že křesťanský král s nevěřícími nevyjednává. Proto dal na rady papežského vyslance a vytáhl do pole proti sultánovi bez sebemenší šance na úspěch. 

Rod s povislým pyskem 

Rod Habsburků, do 13. století prakticky nevýznamný, se během krátké doby přenesl do nejvyšších pater říšské politiky a pevně se tam zabydlel. To ovšem držel pouze rakouské země. Vítaná příležitost se Habsburkům naskytla, když od roku 1438 po delší době opět získali korunu římského krále a už ji nikdy nepustili. O další strmý vzestup rodu se zasloužil především Maxmilián I. Habsburský (1493–1519). Přestože získal pověst posledního rytířského císaře a celý svůj život bojoval hlavně s Francií, jeho hlavní zásluhou byla odvážná sňatková politika, o níž už byla řeč. Sám se oženil s Marií Burgundskou, což Habsburkům přineslo rozsáhlé državy na severozápadě říše včetně nizozemských provincií. 

Svého jediného syna Filipa oženil se španělskou infantkou Janou Šílenou. Ta přes zjevnou duševní poruchu porodila svému manželovi během desetiletého manželství (1496–1506) šest dětí, načež Filip roku 1506 zemřel. To dalo císaři Maxmiliánovi příležitost pokračovat ve smělé sňatkové politice prostřednictvím svých vnuků a vnuček. Karel V. zdědil nejen říšský titul, ale hlavně rozsáhlou španělskou říši. Ferdinand I. měl zdědit rakouské země ve střední Evropě, ale to jeho ambicím zjevně nestačilo. 

Díky výše zmíněným sňatkům s Jagellonci pokukovali Habsburkové významně po české a uherské koruně. Po smrti Maxmiliána I. rozjel schopný mladý „intrikán“ Ferdinand vysokou politickou hru, která mu měla zajistit podporu v obou středoevropských monarchiích. Přes smlouvy a různé dědičné nároky totiž v žádném případě neměl českou ani uherskou korunu jistou, pokud by ho nezvolily stavovské sněmy obou zemí. Ale ani rozsáhlá kampaň by mu nestačila, kdyby nepomohl osud nešťastnou smrtí mladého Ludvíka Jagellonského. 

Osamocené tažení 

Proč nikdo z křesťanských panovníků Ludvíka v jeho protitureckém tažení nepodpořil? Jednoduše jejich zájmy ležely jinde. V Evropě se právě šířila reformace pod vlivem vystoupení Martina Luthera roku 1519 a císař Karel V. zatím bojoval o vliv v Itálii proti francouzskému králi Františkovi I. Papež zase brojil proti císaři a na boj s Turky zkrátka nebyl čas a chuť. Zlé jazyky dokonce říkaly, že Ludvíkovi na útěku pomohly do hrobu meče uherských šlechticů, kteří chtěli předat trůn Habsburkovi. To je ale zjevný nesmysl už proto, že Ludvíkovo tělo, později vytažené z bažin, nebylo poznamenáno žádnou ranou. Králova smrt byla stejně nečekaná, jako převratná. 

Ferdinandovi však nespadla ani jedna koruna jen tak do klína. Je pravda, že při boji o tu českou byl jednoznačně nejsilnějším kandidátem, který prakticky neměl konkurenci. Polský král Zikmund svou kandidaturu raději stáhl a bavorští kandidáti podporovaní francouzským králem v podstatě neměli šanci. Ani žádný z českých šlechticů neměl tak silnou pozici, aby se mohl o korunu ucházet. Ferdinand si svou pozici dopředu dobře pojistil zmíněnou kampaní. 

S uherskou korunou to bylo horší, protože Turci po vítězné bitvě u Moháče zabrali dvě třetiny uherského království včetně hlavního města Budína a Habsburky čekal ještě mnohaletý boj alespoň o teoretické uznání své vlády. Přestože se jim to nakonec podařilo, dlouho drželi vlastně jen pár západních krajů a Horní Uhry. Nicméně od konce 17. století se karta začala obracet a Habsburkové dobyli na stále slabších Turcích většinu Uher zpět. 

Po bitvě u Moháče byly tedy položeny základy k silnému středoevropskému soustátí pod jednotnou habsburskou vládou. Když později docházelo k oslabování španělské rodové větve, tedy potomků Karla V., přeneslo se právě do střední Evropy těžiště habsburské moci, proti níž se v třicetileté válce spojila většina zbylé Evropy a později v 19. století mohlo vzniknout Rakousko-Uhersko. Mohl se vývoj po roce 1526 ubírat jiným směrem? 

Slabá jagellonská vláda 

Z uvedeného popisu osobnosti Ludvíka Jagellonského je zřejmé, že ani v případě jeho vyváznutí ze zrádných bažin by česko-uherské soustátí pravděpodobně nečekala šťastná budoucnost. Přicházela totiž doba, kdy se ve většině evropských států postupně prosadil absolutismus se silnou centrální vládou. A k tomu Ludvík evidentně neměl předpoklady, ostatně jako většina Jagellonců. Rozhádané poměry v obou královstvích mohla zkrotit jen silná panovnická ruka – i nekompromisní Habsburkové na to potřebovali skoro sto let. Můžeme samozřejmě spekulovat, zda by se lépe nedokázali prosadit Ludvíkovi případní potomci s příměsí habsburské krve (přes jeho manželku Marii). 

Nejpravděpodobnější scénář se však jeví tak, že silné stavovské kliky by panovníkovi nedovolily žádnou důraznější akci, která by nevyhovovala jejich zájmům. A zájmy českých i uherských stavů byly bohužel přízemně provinciální. V zásadě se šlechtici soustřeďovali na boj mezi sebou, případně se zástupci měst a o nějaké cílevědomé zahraniční politice nemůže být příliš řeč. Čeští stavové jen neradi poskytovali pomoc králi proti Turkům, protože ti byli pro ně daleko a jejich zájmy neohrožovali. 

Za téhle situace by Ludvík musel čelit sílícímu osmanskému tlaku, který po bitvě u Moháče zesílil. Bůhví, zda by se mu podařilo dojednat se sultánem nějakou rozumnou dohodu, aby mu zůstalo alespoň hlavní město Budín, ale rozhodně by zůstal v nezáviděníhodné pozici. O něco lepší to mohlo být, kdyby dal na radu svých rádců a jednal se Sulejmanem Nádherným o míru dřív, než vyrazil s vojskem k Moháči. Ať tak či tak, Uhry byly pravděpodobně stejně odsouzeny ke značnému oslabení a trvalo by dost dlouho, než by dostaly nějakou pomoc od evropských „bratrů křesťanů“, a nejspíš by ji nedostaly vůbec. 

A co Habsburkové? 

Je tedy zřejmé, že v téhle situaci by žádné silné středoevropské soustátí nevzniklo. Polsko se zmítalo ve vlastních problémech, Uhry byly na pokraji krachu a české království ponořené do vnitřních žabomyších válek. Polský příklad ostatně ukázal, kam až vede chybějící silná ruka vládce. Když došlo koncem 18. století k trojímu dělení Polska mezi evropské velmoci, byla země totálně rozložená zevnitř. Je docela pravděpodobné, že podobný osud by stihl i české země, pokud by Jagellonci nevymřeli včas a na český trůn se nedostal nějaký osudový zachránce typu Karla IV. 

Jaký osud by však stihl ambiciózní Habsburky, kdyby Maxmiliánova sňatková politika vyšla ve střední Evropě naprázdno? Ferdinand v podstatě ani neměl možnost expandovat někam jinam než do Čech a Uher. Říšská knížectví byla rozdělena mezi Wittelsbachy, Wettiny a další významné rody, jimž by se těžko zabavovala, byť pod záminkou náboženských válek. Možná by mu vzhledem k jeho ambicím ponechal bratr Karel V. pod správou některá z dobytých italských území, ale historická zkušenost říká, že Itálii je pro cizince snadné dobýt, ale je těžké jí vládnout. 

Přes Ferdinandovy nepochybné diplomatické a politické schopnosti hrozilo středoevropským Habsburkům, že zůstanou jen jedním z mnoha říšských rodů, a je otázkou, zda by se jim dlouhodobě podařilo udržet si římskou korunu. Při nastupujícím věku absolutismu nemůžeme pominout ani možnost, že by se Svatá říše římská rozpadla předčasně a na jejím místě by vzniklo ještě v 17. století několik nástupnických států rozdělených podle rozdílného vyznání knížat. Třicetiletá válka mohla získat zcela jinou podobu…