Naši planetu obklopuje magnetosféra, tedy vlastní magnetické pole. Jeho siločáry vyvěrají v okolí zemských pólů (avšak ne přesně z nich) a utvářejí strukturu podobnou magnetickému poli dipólového magnetu. Geomagnetosféru pouze deformují účinky slunečního větru, jehož nabité částice do ní také pronikají, načež se pro ně asymetrická struktura magnetického pole stává opravdovou pastí. Částice jsou nuceny kmitat podél jeho křivek od pólu k pólu, a vytvářejí tak pás obepínající Zemi s největší koncentrací nad rovníkem.
Výzkumy přímo na místě ukázaly, že tyto tzv. Van Allenovy radiační pásy jsou ve skutečnosti dva: vnitřní ve vzdálenosti 0,1–1,5 zemského poloměru a vnější ve vzdálenosti 2–10 zemských poloměrů. Popsané oblasti vysokého výskytu nabitých částic potenciálně ohrožují astronauty i elektroniku kosmických družic. Drtivá většina pilotovaných letů se ovšem odehrává hlouběji v magnetosféře, pod radiačními pásy.
TIP: Do neznáma! Kosmická loď DSX zamíří do radiační pustiny poblíž Země
Van Allenovými pásy prolétala Apolla na cestě k Měsíci, riziko se však omezovalo jednak volbou trasy (vnitřnímu pásu se lodě vyhýbaly a prolétaly pouze okrajem vnějšího) a především rychlostí plavidla: Posádka strávila v nebezpečné oblasti asi jen hodinu a půl. Citlivá zařízení například na palubě Hubbleova dalekohledu se pak při průchodu radiačními pásy vypínají, aby se nepoškodila.
