Civilizace od Mrtvého moře: Kdo vytvořil legendární svitky, které změnily pohled na dějiny lidstva?

Mrtvé moře, napájené životodárnou a posvátnou řekou Jordán, se rozkládá v západním cípu pomyslného úrodného půlměsíce. Historici se shodují, že právě v uvedené oblasti začali lidé kolem 10. tisíciletí př. n. l. žít usedlým způsobem a praktikovat zemědělství – což vedlo k rychlému rozvoji nových dovedností, k výstavbě prvních stálých sídel a ke vzniku raných komplexních společností s hierarchickým uspořádáním. Šlo o natolik významnou změnu, že se v učebnicích dějepisu označuje jako neolitická revoluce. Kočovní lovci a sběrači se proměnili v zemědělce a naučili se cíleně šlechtit plodiny: Mezi první domestikované rostliny náležela pšenice, ale také čočka nebo cizrna, jež na Blízkém východě dodnes patří k nejpopulárnějším potravinám.

První usedlíci

Klíčový faktor umožňující tak dramatické proměny představovalo tehdejší klima. Údolí Jordánu a Mrtvého moře ještě nepokrývala poušť, nýbrž úrodná půda porostlá listnatými lesy. Řekou protékalo násobně víc vody a zmíněné jezero mělo oproti současnosti bezmála dvojnásobnou rozlohu – ačkoliv z hlediska salinity bylo již tehdy podobně „mrtvé“ jako dnes. K vyšším výnosům půdy navíc záhy přispěl systém zavlažování.

Pozdně paleolitický Natúfien se považuje za historicky první usedlou kulturu v dějinách. Zformovala se už dva tisíce let před vznikem zemědělství, konkrétně ve 13. tisíciletí př. n. l. Víme, že v tzv. mladším dryasu zhruba před třinácti tisíci lety přechodně zavládlo chladnější a sušší podnebí, což znemožnilo trvalé přebývání v libovolné lokalitě a život se začal soustředit do oblastí s dostupnými zdroji. Archeologické nálezy drobných kamenných nástrojů ve tvaru půlměsíce u dnešní palestinské osady Ein Sultan dokládají, že si lidé kultury Natúfien zbudovali u tamního pramene sídliště. Když pak zhruba o tisíc let později zmíněné období odeznělo, šlo o první známou společnost, jež se naučila vytvářet trvalá osídlení, a později stála u zrodu zemědělství. 

Budiž chléb!

Podle jedné z hypotéz dokonce popsaná změna klimatu a související sucho ohrozily plané obiloviny, jež tak začaly ustupovat divoce rostoucím křovinám. Tehdejším obyvatelům tudíž nezbylo než cíleně vybírat životaschopná semena původních forem pšenice, vysévat je a zavlažovat, čímž mimoděk vyšlechtili odolnější dvouzrnku. Dle Jacoba Bronowského, polsko-britského filozofa, právě spojení obilí a vody umožnilo vznik a rozvoj civilizace: Objevil se první chléb, zřejmě jednoduché placky typu pita, přičemž těsto se sušilo na rozpálených kamenech. Lidé kultury Natúfien nejspíš domestikovali i některá zvířata, a to nejen užitková. V archeologické lokalitě Ain Mallaha na severu Izraele se našel hrob datovaný dvanáct tisíc let do minulosti, jenž ukrýval kostru postaršího člověka a zhruba půlročního štěněte – jedno z nejdávnějších svědectví o společném soužití lidí a psů.

Značnou kulturní vyspělost zmíněné civilizace dokládá i fakt, že budovala vesnice zhruba pro 150 obyvatel a dřevěné domy opatřovala zahloubenými základy. O existenci sýpek na obilí pak svědčí četné nálezy kosterních pozůstatků myší. Pro srovnání: Na našem území tehdy vrcholila poslední doba ledová. Ve střední Evropě se hojně vyskytovali sobi a stále ještě i mamuti, zatímco v dnešních francouzských a španělských jeskyních vznikaly slavné nástěnné malby. A do počátků osídlení starověké Mezopotámie, jež se mnohdy uvádí jako příklad nejstarší vyspělé civilizace, zbývalo dlouhých pět milénií.

Nesmrtelné město

Přibližně ve stejné době, kdy se zrodilo zemědělství, vyrostlo severně od Mrtvého moře první známé opevněné město v dějinách. Jericho zpočátku obývali vyznavači měsíčního kultu, od nichž se odvozuje i jeho název – ze starohebrejského „yarah“ neboli „měsíc“. V 8. tisíciletí př. n. l. už mělo dva až tři tisíce obyvatel, a třebaže se opakovaně měnilo v terč ničivých válek, vždy znovu vstalo z popela, a dnes tak patří mezi nejdéle trvale osídlená místa planety. 

První kultura se tam usadila kolem roku 9500 př. n. l. a ještě neznala keramiku. Její příslušníci si stavěli menší kruhová obydlí o průměru asi pěti metrů, uvnitř i vně budovali ohniště a své mrtvé pohřbívali pod podlahu. Na přelomu 9. a 8. tisíciletí př. n. l. již existovalo sídliště zhruba o rozloze čtyřiceti tisíc metrů čtverečních, zatím bez uličního uspořádání, přičemž jej obklopovala zeď vysoká 3,6 metru a široká bezmála dva metry. Uvnitř se podařilo odkrýt pozůstatky asi pětimetrové kamenné věže, jež patří k nejstarším stavbám svého druhu na světě. Předpokládá se, že její zbudování trvalo stovce mužů asi sto dní a jedná se o náznak prvních rysů určité společenské organizace.

Asfalt na mumie

Později hrála oblast kolem Mrtvého moře stěžejní roli v dějinách židovského národa. V roce 1856 objevil britský archeolog William Petrie v egyptských Thébách žulovou stélu, vztyčenou ve 14. století př. n. l. faraonem Amenhotepem III., na níž se dochovalo nejstarší známé svědectví o existenci země zvané Izrael. Dnes se archeologové domnívají, že izraelská kultura vznikla coby odnož semitského národa Kanaánců. Judaistické náboženství se potom rozvíjelo až v době babylonského zajetí, tedy nuceného odchodu Židů z Judského království do Babylonu počátkem 6. století př. n. l. Postupně tak vymizely všechny prvky někdejšího mnohobožství a z židovství se stal první ryzí monoteismus na světě.

Ještě předtím ovšem v okolí Mrtvého moře vyrostlo několik osad. Západně od nehostinné vodní plochy leží například oáza Ein Gedi s pramenem, který dnes obklopuje přírodní rezervace. V roce 630 př. n. l. tam vzniklo první židovské osídlení a v následujících staletích region vzkvétal díky datlím a cedrovému balzámu, jimiž zásoboval řecko-římský trh. Už ve starověku křižovaly Mrtvé moře lodě s nákladem z obou břehů, jenž putoval dál do celého známého světa.

Žhavým obchodním artiklem se stal asfalt, který se přirozeně vytváří na dně. Mnohé kultury se jej naučily sbírat do sítí a záhy rozpoznaly jeho obchodní potenciál: Například Egypťané využívali zmíněné živice k balzamování. Ve starém Římě se o Mrtvém moři hovořilo jako o „asfaltovém jezeře“ neboli „Palus Asphaltites“ a zaujalo i známého filozofa Aristotela, jenž se o něm zmínil ve spise Meteorologika: „Říká se, že je tak hořké a slané, že v něm nežijí žádné ryby, a že když do něj namočíš šaty a zatřeseš jimi, očistí se.“

Otisky dějin

S tím, jak se oblast postupně vysušovala a jezero odpařovalo, klesal i počet bezprostředních osídlení – až do míst nakonec přicházeli prakticky jen mystici. V jeskyních v nedalekém Kumránu se usadila sekta esejců, kteří sice sdíleli většinu hodnot židovské společnosti, ale vyvinuli si také řadu svých doktrín: například víru v nesmrtelnou duši či vyznávání lásky k bližnímu a posmrtného vzkříšení těla. Jejich učení se natolik podobalo pozdějším pilířům křesťanství, že podle názoru řady historiků strávil mezi esejci několik let i Ježíš a následně svoji zkušenost včlenil do vlastních morálních pravidel. A právě v kumránských jeskyních se v roce 1947 podařilo nalézt tzv. svitky od Mrtvého moře, které badatele přiměly kompletně přehodnotit přístup k Bibli (viz Sekta z pouště).

Význam okolní pouště coby duchovního místa se nikdy nevytratil. I poté, co Římané vyvrátili židovský stát a zničili jeho Chrám, tam kvetl mysticismus. Okolo 5. století vyrůstaly v regionu úchvatné opevněné kláštery obývané ortodoxními mnichy a mnohé fungují dodnes. Navštívit tak můžete třeba klášter sv. Jiří z roku 460, doslova „nalepený“ na strmou stěnu údolí, na jehož konci leží Jericho. 

Ostatně, na březích Mrtvého moře či Jordánu se nachází řada významných lokalit spojených s velkými událostmi dějin – například místo Ježíšova pokřtění, hrobka Mojžíše či pevnost Masada, kde se poslední židovští povstalci bránili římské armádě. Jinou oblast tak dokonale prostoupenou historií bychom nejspíš hledali stěží.