Císař v železné zbroji: Karel Veliký strávil v sedle s mečem čtyřicet let

Karlovi Velikému v žilách kolovala bojovná krev předků. Jeho dědečkem byl Karel Martell (Kladivo), zakladatel karolínské dynastie, obávaný válečník a mocný majordomus, který významně rozšířil panství Franků na úkor sousedních království i Arabů na jihu Francie. Otcem Karla Velikého pak byl první král nové dynastie Karlovců Pipin III. Krátký. Byl to on, kdo sesadil posledního merovejského panovníka, aby se sám nechal provolat králem Franků, a to s posvěcením papeže, v jehož zájmu porazil severoitalské Langobardy. Pipin Krátký měl dva syny, staršího Karla a mladšího Karlomana, mezi něž před svou smrtí rozdělil franské državy. 

Zatímco Karlovi připadlo původní franské území, tedy Austrasie a umenšená dolní Neustrie, jeho bratru Karlomanovi byla svěřena teritoria, která získal Karel Martell a Pipin – Alamanie, Burgundsko, Provence a Septimánie. Pokud jde o Aquitánii, tu měli bratři zřejmě spravovat dohromady. Od roku 768 tak vládli nad Franskou říší společně, nikoliv však svorně a příliš dlouho. 

Jediný vládce

Aquitánie představovala problematické dědictví. Zdejší vévodové a ostatní nobilita stále úplně nepřijali fakt, že jsou součástí Franské říše, a cizí nadvládě se s železnou pravidelností stavěli na odpor. Nové povstání vypuklo krátce po Pipinově smrti a bylo tak prvním konfliktem, který museli karlovští bratři řešit bez otcova vedení. Roku 769 bylo Karlovi zřejmě již 27 let a zcela jistě měl vojenské zkušenosti, jež získal v předchozích letech po otcově boku. Karel v čele vojska revoltu tvrdě potlačil a území podrobil své svrchovanosti. 

Nevíme přesně, k čemu došlo, ale Karloman svůj nárok na polovinu Aquitánie stáhl. Další vývoj událostí nasvědčuje tomu, že mezi bratry panoval vztah maximálně lhostejný až nepřátelský. Avšak dřív, než mohlo dojít k otevřenému konfliktu, Karloman roku 771 z přirozených příčin zemřel a říši tak zůstal jediný vládce. Bylo ovšem zapotřebí ještě mnohé vykonat, aby si Karel mohl za své jméno připojit Magnus, tedy Veliký. Zda by se stal Velikým nebýt bratrovy předčasné smrti, zůstává otázkou. 

Psal se rok 772 a před franským panovníkem vyvstal mnohem vážnější problém, než jakým byla Aquitánie. Papež Hadrián I. jej požádal, aby podpořil jeho nárok na území v Itálii, která toho času okupoval langobardský král Desiderius. Karel skutečně na papežovu podporu vystoupil, nicméně Desiderius veškeré požadavky rezolutně odmítl. Tak začalo italské tažení Karla Velikého… 

Pán Itálie

Roku 773 Karel překročil Alpy a vpadl do severní Itálie. Vojsko rozdělil do dvou proudů, přičemž prvnímu velel osobně, druhý svěřil svému strýci. Na odpor se jim sice postavila langobardská armáda, ale Karlovi zvědové nalezli jinou cestu, takže franská jízda mohla zaútočit z východu i ze západu. Desiderius se stáhl do opevněné Pavie (Ticinum), hlavního města langobardského království, a Karel jej následoval. Ačkoliv nemáme konkrétní údaje o velikost franského vojska, bylo natolik početné, aby kolem města vytvořilo pevné sevření. Obléhací stroje Frankové neměli, Karel se tedy rozhodl Langobardy vyhladovět. Pavii obléhal od září 773 do června 774. Desiderius neměl úniku. 

Mnich ze St. Gall, jenž o téměř sto let později sepsal životopis Karla Velikého (De Carolo Magno), líčí událost takto: „Pak se objevil železný Karel, s železnou helmicí na hlavě, s rukama krytýma v železných rukavicích, s hrudí a širokými rameny chráněnými železným hrudním krunýřem: v levé ruce držel do výše pozvednuté své železné kopí, zatímco jeho pravá ruka spočívala na neporazitelném meči. Železné pláty, které většina mužů tehdy odmítala, protože jim ztěžovaly nasedání na koně, zakrývaly také jeho stehna. (…) Jeho štít byl jen železný, s puklicí v barvě železa a se železným středem. Každý, kdo šel před ním, kdo pochodoval po jeho boku, každý, kdo jej následoval, a veškeré vybavení vojska se mu snažili co nejvíce podobat. Železo vyplňovalo všechna pole a otevřené prostory, sluneční paprsky se odrážely od železa. Vyděšení obyvatelé města v hrůze volali: ‚Železo! Běda, samé železo!‘“ 

V Pavii nakonec vypukl hladomor a Desiderius kapituloval. A tehdy se stalo něco dosud nevídaného: Frank se prohlásil králem Langobardů. Do té doby bylo běžnou praxí, že vítěz vyhladil vládnoucí vrstvu poraženého a území si přivlastnil. Karel, rex Francorum, se ale začal titulovat také jako rex Langobardorum a zahájil tak budování svého impéria.

Potíže se Sasy

Zatímco Karel válčil v Itálii, vyvstaly potíže na severu, kde Frankové usilovali o podmanění pohanských Sasů. S nimi se již dříve potýkal Karlův otec i děd, nikdy se jim ale nepodařilo Sasy trvale zpacifikovat. Karel musel řešit saskou otázku prakticky od počátku své vlády po dobu dalších tří desetiletí. Sasové se v 8. století dělili do čtyř skupin ovládajících čtyři rozdílná teritoria. Jako zdatný a uvážlivý vojevůdce proto Karel proti Sasům postupoval systematicky a podroboval si jednu skupinu po druhé. V zimě roku 772 Sasové nečekaně vtrhli na franské území a zničili kostel v Deventeru. Takovou troufalost nemohl král nechat bez trestu, a tak se poprvé vydal proti stále pohanským Sasům. 

Jeho odveta byla rychlá a tvrdá. V čele vojska pronikl na území jižních Sasů a dobyl pevnost Eresburg na řece Lippe, kde zničil saský posvátný objekt Irminsul. Sice přesně nevíme, jakou měl podobu, ale nepochybně měl pro Sasy velký symbolický a duchovní význam, patrně spojený i s příslušnou materiální hodnotou v podobě cenných obětin. Karlův přístup byl ale ještě komplexnější. Nejen že Sasy zbavil opěrného bodu a duchovní motivace, ale své tažení spojil s christianizací pohanů. Pochopitelně k jejich značné nelibosti. Poté, co Karel dobyl několik pevností, získal rukojmí a od Sasů přijal slib míru, obrátil se k nám již známým záležitostem v Itálii. Mír se Sasy ale nevydržel. 

Obecně lze říci, že vždy, když král řešil záležitosti v Itálii nebo jinde, Sasové toho využili a znovu povstali. V čase, kdy byl zlomen odpor Langobardů, se Sasové shromáždili kolem náčelníka Widukinda, získali zpět ztracené pevnosti a dokonce vtrhli na franské území. Proto se roku 775 vydal král v čele velké expedice zpacifikovat je podruhé. Získal ztracené pevnosti a prošel saským územím při řekách Lippe, Ruhr, Diemel, Wesser a Oker. Teprve poté se k němu dostavili východní Sasové, aby žádali o příměří a slíbili loajalitu. Na konci tažení vládl Karel nad Sasy z východu, jihu i západu. 

Roku 776 se ale musel vrátit do Itálie, aby se vypořádal s odbojnými vévody a definitivně ovládl sever země. Sasové toho samozřejmě využili, napadli franské pevnosti na svém území a přinutili krále, aby jim znovu připomněl, kdo je v jejich zemi pánem. Opět následovala trestná výprava, žádost Sasů o mír, slib věrnosti a následný křest mnoha z nich. Král navíc nechal zbudovat novou pevnost Paderborn, odkud mělo být podrobené saské území kontrolováno franskou posádkou. Karel se patrně domníval, že je saský problém vyřešen, konec to ale zdaleka nebyl. 

Španělské dobrodružství

Roku 777 přijal Karel Veliký v Paderbornu poselstvo nezávislých maurských vládců ze Zaragozy, Girony, Huesky a Barcelony, kteří u franského krále hledali podporu proti vzrůstající moci córdobského emíra Abd ar-Rahmána I., jenž ovládal jih a střed Pyrenejského poloostrova. Za vojenskou pomoc byli Maurové ochotni Karlovi složit slib věrnosti. Železný král cítil příležitost rozšířit svou křesťanskou říši a v domnění, že od Sasů již nebezpečí nehrozí, se vydal za dalším válečným dobrodružstvím. 

Podobně jako v případě tažení do Itálie, rozdělil i při postupu přes Pyreneje své vojsko do dvou proudů. Od západu směřoval v čele neustrijských Franků sám, kdežto z východu táhl směrem k Zaragoze voj Austrasijců, Burgundů a Langobardů. V Barceloně Karlovu armádu vítali, avšak než mohlo dojít ke spojení obou vojů v Zaragoze, začali mezi sebou arabští vládci bojovat. Navíc z jihu postupovalo silné vojsko córdobského emíra. 

Situace se diametrálně změnila a Zaragoza odmítla vpustit Karla Velikého za hradby. Po měsíčním obléhání Zaragozy dostihla franského vládce zpráva o novém povstání Sasů. Král musel od svých plánů na Pyrenejském poloostrově upustit, aby se znovu utkal s rebely za Rýnem. Cestou se však rozhodl preventivně zasáhnout a zabezpečit problematickou baskickou Vasconii (Gaskoňsko), jež byla ve svazku Franské říše jedním z mladších vévodství s částečně stále nezávislou vládou. Karel věřil, že se Baskové proti němu spolčují s Maury a že by i v budoucnu mohli dělat potíže. Proto zničil baskické hlavní město Pamplonu, nechal strhnout jeho hradby a se zemí nařídil srovnat i některá další sídla. Území poté obsadil vlastními posádkami. 

Odplata Basků byla nečekaná a Frankům způsobila na postupu přes Pyreneje velké nesnáze. Večer 15. srpna 778 napadli postupující Karlovu armádu v Roncesvallském průsmyku. Baskové znalí obtížně schůdného terénu Franky obklíčili a odřízli jejich zadní voj se zavazadly. Zcela zaskočené nepřátele prakticky do jednoho pobili, a to včetně velké části Karlových předních velitelů, mezi nimiž se nacházel správce bretaňské marky Roland, majordomus Eggihard či palatin Anselm. Karlovo vojsko utrpělo těžké ztráty a pryč byla i zavazadla patrně naplněná zlatem, které král získal od Arabů za ukončení obléhání Zaragozy. Španělské tažení nenaplnilo jediný z Karlových cílů a nepřineslo mu žádný zisk. 

Pohané na kolenou

Další kroky Karla Velikého vedly bez prodlení zpět do Saska. Sasové, odmítající franskou nadvládu, pronikli až k Rýnu, odkud je Karel roku 779 zatlačil zpět. Jako tank kukuřičným polem prošel až k Labi, podrobil si západní Sasy, vzal si rukojmí a mnoho Sasů muselo roku 780 opět přijmout křest. Karel se mohl domnívat, že bude konečně klid, ale vydržel pouhé dva roky. 

Zatímco král odcestoval do Itálie, aby ohlídal královskou korunovaci svých synů, Pipina na krále Langobardů a Ludvíka na krále Aquitánie, Sasové opět povstali. Když se panovník konečně dostal do problémové oblasti, byl nesmlouvavý. V čele železné armády podnikl rozsáhlou ofenzivu, Sasy porazil a přinutil je vzdát se. Poté 4 500 z nich nechal bez slitování setnout. Tato krvavá událost z roku 782 vešla do dějin jako masakr u Verdenu. 

Boje pokračovaly ještě další dva roky, než konečně nastal všeobecný mír. Teprve roku 785 se vzdal vůdce Sasů Widukind, složil králi lenní přísahu a nechal se pokřtít. Sedm let měl Karel Veliký od saských záležitostí klid a mohl se tak věnovat válčení na jiných frontách. Jeden ze závažných problémů pro Franskou říši představovali divocí avarští jezdci. Roku 788 hned dvakrát napadli Bavorsko a současně zaútočili také na severovýchodní pomezí Itálie. Ve všech případech však byli odraženi domácími obránci. Karel měl v úmyslu vybudovat v Bavorsku pohraniční opevnění, ale shromáždění v Řeznu roku 791 nakonec rozhodlo, že se proti Avarům vypraví spojenecké vojsko a zasáhne je na jejich vlastním území. Pro nadcházející tažení bylo třeba zajistit dostatek bojeschopných mužů, a tak začaly násilné odvody. 

Za těchto okolností roku 792 znovu povstali západní Sasové a brzy se k nim připojili soukmenovci východní i severní. Síla saského odporu už ale neměla takovou sílu jako dřív. Roku 794 bylo povstání udušeno. O dva roky později vypukla revolta Sasů z oblasti Engern v srdci Saxonie, ale ani tentokrát neměla úspěch. Osobní přítomnost krále, jenž si na pomoc přizval loajální christianizované Sasy a také Polabské Slovany, nedala rebelii šanci. Tíž Sasové naposledy povstali roku 804 a císaři Karlovi Velikému (titul získal roku 800 po korunovaci v Římě) došla trpělivost. Deset tisíc Sasů nechal deportovat do franské Neustrie a uvolněné území daroval loajálním slovanským Obodritům, které si podrobil během tažení roku 789. Po třiceti dvou letech a osmnácti bitvách války se Sasy konečně skončily. 

Úspěchy na východě

Roku 791 se franské vojsko vypravilo proti Avarům. Bohužel, o průběhu tažení se nedochovalo žádné podrobnější vyprávění, faktem ovšem je, že Frankové zaznamenali fenomenální úspěch bez větších ztrát. Karlův syn Pipin, postupující s langobardským vojskem z Itálie, Avary porazil a vyplenil Panonii. Karel bez obtíží pronikl na jejich území ze severu a postupoval dál při Dunaji, aniž by narazil na výraznější odpor. I když se poté musel vrátit, aby řešil problémy se Sasy, Pipin v boji pokračoval. Jedna za druhou padaly avarské kruhové pevnosti, včetně té největší – hrinku, jež byla avarským centrem. Kořist poté putovala do Cách, kde byla rozdělena a poslána Karlovým přívržencům i některým jiným vládcům.

Máme-li být spravedliví, je třeba poznamenat, že franskému úspěchu zřejmě významně napomohl rozkol mezi samotnými Avary. Franské vojsko pak volně plenilo jejich území i v letech 795 a 796. Toho času se Karel Veliký válečných tažení účastnil již méně a trávil stále více času ve svém paláci v Cáchách. Poslední významnou výpravou, kterou Karel Veliký podnikl, i když už ne v čele vojska, ale z titulu nejvyššího velitele v zázemí, bylo tažení proti jihovýchodním Slovanům. 

Zlomení avarské moci otevřelo Frankům cestu na území Chorvatů. Již dříve si Karel podmanil Obodrity na severu a zavázal je k placení tributu. Hlavního vítězství na jihu dosáhli Frankové roku 796, čímž učinili závislými Chorvaty z Panonie, Slavonie a severní Dalmácie. Následně Karel vyslal Bavory a Langobardy také do Korutan a Kraňska, aby zdejší Slovany přivedli pod franskou svrchovanost. K podmanění došlo, nikoliv však k pevnému připojení k říši. Do Karlovy pokladnice měl putovat pravidelný tribut jako v jiných případech. Podobně dopadla i výprava Karlova syna Ludvíka proti Čechům roku 805. Franské vojsko vtrhlo do Čech ve třech proudech, zde se spojilo a přimělo Čechy k pravidelnému poplatku.

Císař Karel Veliký si svůj přídomek nepochybně zasloužil. Potvrzením jeho velikosti bylo uznání jeho císařské hodnosti roku 812 Byzantskou říší. Skutky a život císaře se staly nehynoucí inspirací a postupně i legendou. Legendou o křesťanském panovníkovi, ochránci víry a neporazitelném vojevůdci.