Císař Josef II.: Svérázný reformátor, který předběhl svou dobu

Na počátku roku 1741 nemohla být situace v Rakousku horší. Jen několik týdnů po smrti císaře Karla VI. se koalice evropských mocností, především Francie, Španělsko, Bavorsko a Prusko, pevně rozhodla zmocnit habsburského dědictví. A to v době, kdy se Marie Terezie musela vyrovnávat s téměř nepřekonatelnými těžkostmi: státní kasa byla prázdná, ministři přestárlí a nejednotní, nálada lidu velmi špatná, císařská armáda po smrti prince Evžena neměla vůdce a hranice země zase pořádnou ochranu. Marie Terezie navíc ještě nosila začátkem roku 1741 smutek. Oplakávala nejen smrt svého otce, ale i v té době nejmladší dcery Karoliny, která 25. ledna v pouhém roce života zemřela. A neštěstí neodcházelo.

V červnu náhle zemřela Alžběta, nejstarší ze tří dětí panovnice. Tím víc soustředila Marie Terezie své naděje na dítě, které právě očekávala. Modlila k Bohu a svatému Josefovi, aby po třech dcerách konečně přišel syn.

Když jí 13. března začaly porodní bolesti, panovalo téměř nesnesitelné napětí. V dvorní kapli byly vystaveny nejsvětější předměty a ve všech kostelích se konaly modlitby. Asi ve dvě hodiny ráno spatřil světlo světa zdravý silný chlapec, který byl ještě téhož dne pokřtěn jako Josephus Benedictus Joannes Antonius Michael Adamus. Vypuklo obrovské nadšení. Lidé v ulicích oslavovali narození následníka trůnu jako vysvobození. Radostná zpráva o Josefově narození se šířila po celé zemi rychlostí blesku. Papež poslal z Říma do Vídně dokonce posvěcené pleny.

Tvrdý režim

Josef vyrůstal v živé, veselé dítě. V dětském pokoji se brzy točilo všechno kolem něho. Že ho všichni rozmazlovali, mu ovšem neprospívalo. Jakmile se naučil mluvit, jeho nejoblíbenější věta zněla: „Já nechci.“

Už v nejranějším věku si pyšně uvědomoval svou důležitost. Pruský vyslanec ho popisoval jako trucovité zarputilé dítě: „Jeho výraz je hrdý a pyšný a stejně takovou má povahu. Protože ho ani v nejmenším za to nekárají, posilují ho v tom a vychovávají ve staré pýše rakouského domu. Všem lidem tyká. Má už teď přehnanou představu o své důstojnosti,“ napsal a nepřímo dával vinu Marii Terezii. „Nechává mu projít spoustu věcí, za které by ho měla pokárat, i když se mnohdy tváří přísně.“

Josef si ale neužíval volnosti. Byl od svého prvního nadechnutí vpraven do těsného korzetu dohledu a péče, předpisů a pravidel. Denní program měl dopodrobna naplánovaný. Vstával v 6:45 a hned ho čekaly ranní modlitby. Až do večera dostával lekce v historii a zeměpisu, aritmetice a geometrii, šermu a tanci. Učil se latinsky, mluvil plynně francouzsky a k tomu italsky, česky a maďarsky. Ještě v 18:30 měl hodinovou lekci tance a hudby!

Jedním z učitelů, který Josefa ovlivnil do budoucna nejvíce, byl August Beck. V protikladu k zásadám Marie Terezie ho učil, že panovník není za své jednání zodpovědný Bohu, ale mnohem spíš má sloužit poddaným, o jejichž blaho má usilovat. Náboženská tolerance, odmítání mučení a nevolnictví jako dávno překonané formy – takové revoluční myšlenky Beck prosazoval. U mladého rebela našly živnou půdu. Když se pak o mnoho let později Josef dostal k moci, začal je realizovat. Jeho přísně konzervativní matka, duševně setrvávající ve věku protireformace a absolutismu – tedy neomezené, Bohem propůjčené moci, byla znechucena a zděšena!

Sňatek s Isabelou

Jako pro všechny své děti, tak i pro Josefa kula Marie Terezie svatební plány. Do užší volby se dostala Isabela Parmská. Josef měl ze svatby hrůzu. Když se však snoubenci 2. října 1760 poprvé setkali, Josefa jeho nevěsta na první pohled okouzlila. Zatímco on svou duchaplnou a šarmantní ženu doslova zbožňoval, ona k němu cítila jen lhostejnost a jeho projevy lásky ji vyloženě odpuzovaly. Zamilovala se sice, ale do Josefovy sestry Marie Kristiny zvané „Mimi“. Právě jí psala romantické a milostné dopisy. Nazývala ji svým andělem, nejmilejším a nejdražším pokladem. Přidávala i to, jak líbá její „arcivévodský zadeček“.

Josef byl brzy na vídeňském dvoře jediný, kdo nevěděl, že jeho žena je lesba. Tehdy se ještě cítil Josef šťastný. I jeho vztah s matkou byl harmonický, což dokládá dopis, který čerstvě ženatý Josef napsal své matce v květnu 1761 z cesty do Mariazell: „Vy víte, že si na světě nepřeji nic víc než milost Vašeho majestátu, přátelství mé ženy a svou spásu. Zítra se tak rychle, jak jen to bude možné, vrátíme domů, abychom opět viděli matku, která nás zahrnuje důkazy svého přátelství, a vladařku, která je nám tak nakloněná.“

Soukromé štěstí si však Josef užil jen krátce. Jeho manželka se nacházela v šestém měsíci těhotenství, když v listopadu 1763 onemocněla neštovicemi. Ještě přivedla dítě na svět, zemřelo ale dvě hodiny po porodu. Josef se od lůžka smrtelně nemocné ženy ani nehnul. Marně. Isabela zemřela po týdnu v mukách. Její poslední slova zněla: „Celé mé tělo hoří, protože jsem celým svým tělem hřešila.“ Josefa tato osudová rána srazila k zemi. Dopis tchánovi ukazuje tíhu jeho zármutku: „Ztratil jsem všechno. Nejhlouběji zarmoucený a stísněný sotva ještě vím, že žiju. Jak strašlivé odloučení; přečkám je? Ano, jistě, jen abych byl po zbytek života nešťastný.“ Tato jeho slova se tragickým způsobem potvrdila. Josef už ve svém životě skutečné štěstí nepocítil.

Druhé manželství

Marie Terezie si uvědomovala, co mužský následník pro trůn znamená. Jakkoli se Josef vzpíral, Marie Terezie se mu brzy po Isabelině smrti začala poohlížet po nové manželce. Nakonec se rozhodla pro Marii Josefu Bavorskou. Druhé manželství však dopadlo katastrofálně. Marie Josefa totiž trpěla zapáchající lupénkou a Josef se jí štítil. Svou manželku popisoval jako „malou, tlustou bez mladistvého půvabu a s odpornými zuby“. Choval se k ní necitlivě a chladně.

Měsíc po svatbě napsal otci Isabely: „Jak hrubě jsem se sám odsoudil! Nemohu popřít, že se nalézám v neutěšené situaci. Vlastním bezúhonnou ženu, která mě miluje a které si vážím kvůli jejím dobrým vlastnostem. Byl jsem zvyklý svou manželku zbožňovat, a teď trpím proto, že ji nemiluji. Náklonnost srdce se nedá rozumovými důvody přivolat. A hrát komedii je vzdáleno mé povaze…“

Aby nemusel Marii Josefu vůbec vídat, nechal Josef dokonce oddělit i jejich společný balkon. Situace se stala tak neudržitelnou, že vrchní hofmistryně Marie Josefy se už na to nemohla dívat a podala výpověď. Josef si hledal erotická dobrodružství. Jeho mladší bratr Leopold kousavě poznamenal, že ho přitahují „nízké a špinavé ženy“. Marie Josefa unikla dvouletému manželskému utrpení předčasnou smrtí. Zemřela v roce 1767 stejně jako Isabela na neštovice. A Josef? Nestál při ní v jejích posledních chvílích, ani se nezúčastnil pohřbu.

Císař

Po smrti svého otce Františka Štěpána připadla Josefovi císařská hodnost. Jako císař Josef II. se řídil heslem „Všechno pro lid, ale nic skrze lid“. Že to myslel vážně, dostala rodina záhy bolestným způsobem pocítit. Zdědil totiž jakožto nejstarší syn gigantický majetek, který jeho podnikavý rodič v průběhu let nashromáždil. A Josef, sám tím překvapený, na to reagoval pro něho typickým způsobem: odkázal dědictví monarchii k umoření úroků státního dluhu. Marii Terezii se podařilo zachránit pouze malou část majetku pro zabezpečení svých ještě nedospělých dětí. Založila habsburský rodinný zaopatřovací fond, který byl zrušen až roku 1918.

Rozdíly v charakteru, pojetí a politickém smýšlení mezi matkou a synem vystupovaly den ode dne zřejměji. Pokud Josef doufal, že jako spoluvládce zavede změny, mýlil se. Mnoho možností vládnout a rozhodovat neměl, o to už se Marie Terezie postarala. A nejen to. Přísně bděla nad všemi jeho činy a neustále ho kritizovala. Josef ovšem překypoval energií. Měl přesné představy, jak by mohl změnit svět, zlepšit ho. O tom, jak viděl svůj úkol spoluvladaře, svědčí dopis, jenž napsal v červenci 1768 bratru Leopoldovi: „Naštěstí nemám ženu ani jiný přívěsek, následkem čehož jsem volný, bez starostí a neklidu. Mohu se zcela věnovat svým povinnostem, které mám splnit. Láska k vlasti, blaho státu, to je v pravdě, milý bratře, jediná vášeň, pro kterou podniknu všechno…“

Mistr v šetření

Jedna z mála oblastí, kterou dostal Josef na starost, bylo hospodaření vídeňského dvora Hofburgu. Josef tu obrátil téměř všechno naruby. Rozpustil dvory svých sourozenců, zredukoval o třetinu počet koní ve dvorských stájích, zmenšil seznam dní, kdy se oslavovaly narozeniny a jmeniny. A bez náhrady škrtl nákladné slavnosti. Také otevřel pro lid Prater, dosud soukromý lovecký revír dvora. To vše vyvolalo u členů rodiny stejně jako u vysokých hodnostářů nevoli a zmatek. Museli se ale podvolit. Josefova nekompromisní finanční politika nedělala rozdílu. Od bratra Leopolda žádal navrácení dvou milionů zlatých, které František I., jejich otec, vložil do Toskánska. To pro Leopolda znamenalo těžkou ránu. Musel požadované peníze vzít z toskánské státní pokladny. I když Leopold jinak s bratrem vycházel přátelsky, toto mu velmi vyčítal. Jejich vztah tím znatelně ochladl.

Aby se Josef vyhnul neustálým třenicím a hádkám s matkou, začal více cestovat. Inkognito jako „hrabě z Falkensteinu“ procestoval na precizně naplánovaných cestách prakticky všechny země monarchie, ale i Banát, Itálii, Francii, Balkán a Nizozemí. Za 25 let vládnutí strávil na cestách rekordních 2 260 dní. Císař, tak prostý a zříkající se všech pompézních hostin, si získal srdce lidí. Takový vládce tu ještě nebyl. Vlastní zážitky a na cestách získané znalosti zkušenosti nejen pečlivě zaznamenal do svých deníků, ale hlavně se jimi inspiroval.

Jednání s papežem

Když se totiž Josef po matčině smrti v roce 1780 stal samostatným vládcem, konečně mohl prosadit své dlouho plánované a promýšlené reformy. Uskutečňoval je razantním tempem, přímo hekticky a zarputile, jako by věděl, že mu nezbývá příliš mnoho času. Dnem i nocí mu muselo být k dispozici 22 tajemníků. Jako první zreformoval církev. Tolerančním patentem poskytl v roce 1781 náboženskou svobodu protestantům, řecko-ortodoxním věřícím i Židům. Rozpustil „zbytečné“ kláštery, které se nevěnovaly výuce nebo péči o nemocné. A zmenšil vliv papeže – ten ostatně na jaře roku 1782 osobně přijel jednat s císařem do Vídně. Josef II. ovšem přes intenzivní nátlak církvi neustupoval.

Bratru Leopoldovi 11. dubna sdělil: „Dnes konečně jeho svatost porodila spis a já porodím odpověď. Všechno, co Ti k tomu mohu říct, je, že tyto dvě děti se nikdy nezasnoubí…“ Josef II. trávil s papežem Piem VI. denně několik hodin. Vedl tuhá jednání, až si konečně 22. dubna mohl vydechnout. S úlevou napsal Leopoldovi: „Konečně jsem papeže vypakoval. Jsem skutečně rád, že odcestoval, protože zejména v těchto posledních osmi dnech to bylo téměř nesnesitelné. Tyhle úskoky a vytáčky při jeho jednáních, to patolízalství v jeho proslovech, to skutečně směšné nadšení, které se zmocnilo především žen…“

Osvícený monarcha Josef dále zjednodušil bohoslužby a zakázal „pověrčivé zvyky“. Do roku 1786 bylo z 2 163 zrušeno 738. Zakázal, aby se každý mrtvý pohřbíval ve vlastní rakvi. Nařídil místo toho „skládací rakve“, které se díky záklopkám daly vícekrát používat. Aby ochránil spodní vody, vykázal z měst hřbitovy, uvolnil cenzurní ustanovení, zrušil nevolnictví, zakázal mučení a zavedl pozemkovou daň pro selské a šlechtické majetky. Zato podporoval stavebnictví: vznikaly školy, sirotčince a chudobince, jakož i nemocnice, mezi jiným Všeobecná nemocnice ve Vídni.

Mnohé z těchto reforem možná uspěchal a prosazoval nediplomaticky a bez taktu. Brzy se proti němu zvedl vehementní odpor. Mnohé z reforem proto musel zase stáhnout, především zdanění šlechtického majetku a „skládací rakve“. Proti něčemu takovému Vídeňáci bouřlivě protestovali!

V roce 1788 vypukla nová turecká válka. Josef, těžce poznamenaný nemocí, odcestoval na frontu. Na zpáteční cestě z Banátu napsal bratru Leopoldovi: „Jsem dojat účastí, jakou projevuješ mému zdraví. Je tak špatné, že už nevěřím v uzdravení. Dýchá se mi těžce, při sebemenším pohybu se mi rozbuší srdce a nemůžu se pohybovat ani pěšky, ani na koni. K tomu cítím slabost, která mě vysiluje, nohy mi vypovídají službu, puls mám nepravidelný, málo spím; tak na tom jsem a vleču se už téměř tři měsíce…“

TIP: Konec „člověčenství” v českých zemích: Jak probíhalo rušení nevolnictví?

Když se vrátil do Vídně, jeho zdravotní stav se ještě zhoršil. Plicní tuberkulóza, kterou mu lékaři diagnostikovali, mu ubírala síly. V noci mu mučivé záchvaty kašle téměř nedovolily spát. Umřel ve čtyřiceti devíti letech. I když nebyl vládcem, kterého by všichni milovali, jeho zásluhy byly přesto velké. Pokusil se rozbít zastaralé a zkostnatělé struktury habsburské monarchie. V mnohém daleko předběhl svou dobu, a snad proto ztroskotal. V mnohém se mu ale podařila opravdová modernizace a obnova.