Chléb nad zlato: Hladomor na začátku 19. století vyhnal Brity do ulic
Poslední hladová léta v západní Evropě nastala na počátku 19. století, kdy se nepříznivé klimatické podmínky, tuhá zima a válka spojily s poklesem reálných mezd a vylidněním venkova
Všudypřítomný nedostatek pečiva pocítila kolem roku 1800 nejsilněji Británie, neboť kvůli válce s Napoleonem nedokázala dovážet potraviny. Bídnou situaci se vláda pokusila vyřešit tzv. zákonem o okoralém chlebu, na jehož základě se nesmělo prodávat pečivo, jež na pultech neschlo alespoň 24 hodin. Logika opatření vycházela z přesvědčení politiků, že prodejny jsou prázdné, protože lidé nedokážou odolat čerstvým produktům a kupují je ve velkém.
Lékaři zákon schvalovali, neboť věřili, že vysušené pečivo může být až o pětinu výživnější. Pokud by pekaři nařízení porušili, hrozila jim pokuta pět šilinků za bochník. Dva šilinky naopak úřady nabízely každému, kdo zlotřilé prodejce udá.
Nekonečná krize
Situace se však nezlepšila a nedostatek potravin narůstal. Od roku 1815 vznikaly speciální obchody s jídlem pro chudé, kde se daly koupit chlebové kůrky a mouka mletá z plesnivých sucharů: Sypaly se do ní draselné soli, takže byla méně černá i vlhká a tolik nezapáchala. Nouze dosáhla takové míry, že parlament zvažoval zákaz výroby alkoholu, protože se při něm plýtvalo obilovinami.
Ani s koncem války roku 1815 se poměry na ostrovech nezlepšily. Aby vláda získala podporu pozemkových vlastníků, zakázala dovoz obilí, a cena chleba proto rostla dál. V roce 1816 stál bochník již šestinásobek oproti přelomu století. Neúroda ve Francii a v Anglii pak vyvolala hladomor a nepokoje napříč zemí musela krotit armáda.
Soud za kyselé pecny
Mnoho pekařů se navzdory zákazům pokoušelo vyrábět i levnější chléb, který by šel snáz na odbyt. John Dixon se například ocitl před soudem za prodej 257 bochníků velmi kyselé chuti, jež dětem způsobovaly zažívací potíže. Vyšetřování nakonec odhalilo, že 11 let přidával do pečiva síran draselný, jehož antiseptickými účinky se pokoušel zvyšovat kvalitu plesnivé mouky.
TIP: Vyhladovělá Evropa: Řecký a holandský hladomor za druhé světové války
Krizi nakonec vyřešily brambory, propagované věhlasnými ekonomy, jako byli Adam Smith či Thomas Malthus. Vědci na hlízách oceňovali, že je mohou chudí pěstovat na vlastních zahrádkách, aniž by péče o zeleninu jakkoliv ohrozila hodiny odpracované v továrnách. Do roku 1820 se brambory staly běžnou součástí britského jídelníčku a spotřeba chleba klesla o polovinu. Teprve zrušení obilných zákonů v roce 1846 však umožnilo návrat jeho cen na úroveň před přelomem století.
