To chce klid a hlavně nohy v teple: Důležitá prevence zákopové nohy

Každý voják již od základního výcviku ví, že při nasazení v poli musí pečlivě dbát o svá chodidla a udržovat je v suchu a čistotě. Jinak mu hrozí strašák jménem zákopová noha. V praxi jde o to, že při dlouhodobé chůzi ve vlhku či přímo ve vodě se kůže svraští, změkne a je studená, což při následném pohybu vojákovi působí bolest a v zimě tento problém navíc značně zvětšuje riziko těžkých omrzlin. 

Memento světové války

Pokud se navíc takový nebožák musí pohybovat v bahnitém terénu (typicky například v podmáčeném zákopu), dostává se jemná směs vody, hlíny a drobných kamínků do bot a mezi prsty, kde působí jako jemný smirkový papír. 

Do prodřené kůže pak snadno proniká infekce a rozvíjí se zánět. Tento stav při neléčení může vyústit až v odumírání tkáně a amputaci. Zákopová noha se nejvíce rozšířila v období první světové války, ve velké míře se však objevila i během dalšího globálního konfliktu. 

Na kolorovaném snímku jsou zachyceni příslušníci segregované afroamerické 92. pěší divize v polorozbořeném domě v italském městě Viareggio dne 12. února 1944. Všichni vojáci jsou zutí a u krbu si vysoušejí své ponožky a boty. Zleva doprava jde o vojína Edwarda Imese, technika 5. třídy Williama Whitea, vojína 1. třídy Jamese Glasbyho a vojína Henryho McKinneyho.