Cesty do sovětské utopie: Jaké zážitky si přivezli Češi ze Sovětského svazu?

Obrozenci si Rusko vysnili jako slovanského spojence, který Čechy spasí před Němci. Idealizovaný obraz Ruska naboural už Karel Havlíček Borovský, otec kritické novinařiny, kterého roku 1843 zaskočily zaostalost a despocie carského režimu. Přesto se Češi panslavismem opájeli dál, a tak spisovatel Vilém Mrštík v roce 1896 ironicky doporučoval poslat „celý český národ na Rus a možno-li – přímo na Sibiř“. Oproti „dekadentnímu Západu“ bylo prý vitálnější a po bolševické revoluci roku 1917 se pro radikálně levicové autory stalo jasným vzorem.

Jejich cestopisy proto SSSR líčily jako utopický ráj na zemi a domovinu hrdinných sovětských lidí, kteří přes obtíže sibiřských zim, kavkazských velehor a zaostalost střední Asie budují moderní svět komunismu. V meziválečné éře se ovšem objevovaly i kritické hlasy, které po uchopení moci čs. komunisty roku 1948 musely umlknout.

Mezi rájem a peklem

Po bolševické revoluci se Rusko stalo záhadnou destinací budující komunismus, se kterým Sovětům odjížděli pomáhat například členové dělnického výrobního družstva esperantistů a idistů Interhelpo založeného roku 1923. Cestovatelé toužili poodhalit aspoň část tajemství „sovětského Orientu“, o němž kolovaly neověřené a neuvěřitelné zkazky. Na východ jeli vlakem přes Polsko, kde je mnoho Poláků varovalo: „Tam za kordónem na východě je Divoký západ, poušť smrti.“

Přechod Stolpce – Něgoreloje (dnes obě sídla leží v Bělorusku asi 50 km západně od Minsku) představoval hranici mezi dvěma světy, soupravy projížděly bránou se srpem a kladivem, všude byly rudé prapory, hvězdy a propagandistická hesla, ale i vojáci a drátěné zábrany. 

Do SSSR se nemohl vydat každý a nešlo se jen tak toulat krajinou. Sověti pečlivě organizovali program cest, jejichž itinerář se i kvůli omezenosti infrastruktury opakoval a měl prezentovat úspěchy sovětské společnosti. Do Moskvy, Leningradu či vzorových kolchozů se od roku 1929 bylo možné dostat také se sovětskou cestovní kanceláří Inturist. Průvodci cizincům sice umožňovali předbíhat ve frontě, současně ale pečlivě filtrovali informace – o velkých hladomorech se nikdo ani nezmínil.

Přesto svobodné poměry meziválečného Československa daly vzniknout poměrně pestré paletě cestopisů. Komunisté jako Ivan Olbarcht či Julius Fučík vytvářeli mýtus země zaslíbené, kdežto nekomunisté jako Josef Kopta či Helena Bochořáková-Dittrichová viděli i negativa. Malířka Bochořáková si třeba po návštěvě kláštera přeměněného na muzeum ateismu zapsala: „Tam v rohu vidíme včelín, sbitý z ikon. Píchlo mě u srdce.“ 

Moskva nejsou lázně

Kritických hlasů přibývalo poté, co na konci dvacátých let Stalin upevnil svou moc a pozdější stalinistický teror, o němž psal Francouz André Gide nebo český literát Jiří Weil, rozštěpil i levicový tábor, byť během sílící nacistické agrese mohla být kritika Moskvy vnímána jako nahrávání Hitlerovi.

Portréty Stalina byly „na plechu, na dřevě, na cementu a na hlíně“ a autoři jednoho cestopisu z roku 1935 srovnávali Sověty a třetí říši, přičemž podle nich byly „sovětské pedagogické cigarety rozhodně lepší než hakenkrajclerská sterilizace“, ale „není nám možno přijmout bolševický optimismus (…) je těžko uvěřit, že v tomto tvrdě kolektivizujícím státě lidé pohrdají intimními radostmi nesešněrovaného soukromí…“.   

Na cestách po „komunistickém ráji“ si někteří s překvapením všimli množství špinavých tuláckých dětí, sirotků z občanských válek a hladomorů. Levicový tábor ale věřil, že pionýři a pionýrky v rolích pouliční policie je převychovají. Ani levice nedostatky zcela nezamlčovala, ale vždy je omlouvala.

Například Marie Pujmanová roku 1932 napsala, že „Moskva jistě nejsou žádné Biarritz (…) mají tu mnoho práce, než aby pečovali o pohodlí turistů, kteří sem jedou detektivně očenichávat podrobnosti, vytrhávat je z celku a soudit říši, která hrdinsky staví z chaosu svět, podle nedostatku citronů“.

Diktatura, prázdné obchody i žebráci byly pro Ivana Olbrachta a další ospravedlnitelné z perspektivy enormního tempa výstavby průmyslu s cílem dostat Rusko před Američany, jejichž moderní pásovou výrobou se ale Sověti inspirovali. Na rozdíl od amerických dělníků ti ruští prý jedli „maso jen o velkých svátcích 1. máje a 7. listopadu“ a sovětská metropole vypadala tak, „jako by v Moskvě bydleli jenom dělníci (…) Pokud jde o šaty, nastala již téměř komunistická rovnost, jen ještě místní ženy se houževnatě brání a zachovávají si aspoň zdání elegance“.

Opěvování Stalinovy říše

Když po únoru 1948 odstartovalo budování čs. stalinismu pod taktovkou KSČ, byly starší a k Sovětům kritické cestopisy zakázány a SSSR se proměnil v nedotknutelný vzor. Do role vzorové knihy z cest po SSSR byla vyzdvihnuta agitka komunistického novináře popraveného za války nacisty Julia Fučíka  V zemi, kde zítra již znamená včera (1932). Vzniklo nakladatelství Svět sovětů s edicí SSSR našima očima a objevily se takzvané profesní cestopisy, zprávy početných zemědělských a dělnických delegací, které do sovětských kolchozů a továren jezdily obdivovat údernické pracovní nasazení. Šlo o cestu do ráje na zemi, vždyť v roce 1951 se čs. návštěvníci od jistého Ukrajince dozvěděli, že přestal kouřit, protože by nerad zemřel dřív, než nastane komunismus. 

Cestovalo se opět vlakem, ale v důsledku posunu hranic na západ nebyl přechod v Něgoreloje, ale v dříve polském Brestu Litevském. Do odlehlejších destinací včetně Altaje se už létalo. Se skutečností ale neměly stalinistické „cestopisy“ nic společného, šlo o nábožné poutě po novém světě, při nichž bylo nutné uctít kult Lenina.

Mystický vrchol tudíž představovala návštěva moskevského mauzolea: „Pak jsme sestupovali kolem čestných stráží dolů mramorovým schodištěm ke skleněnému sarkofágu, ve kterém jako živý, odpočívá bílým světlem ozářený velký vůdce Sovětského svazu – Lenin.“ V programu býval i poněkud odlehlejší rodný dům Stalina v gruzínském Gori. Z technických vymožeností si obdiv získávalo moskevské metro, prosté „špinavých páchnoucích tunelů“ jako na Západě, ale naopak s nádhernými stanicemi, kde si našinci připadali jako v říši pohádek. A rudá říše hodlala poroučet větru dešti, neboť sovětští vědci prý vyvrátili „zastaralou vědu Mendela“. 

Krasavice na 300 %

SSSR údajně tvořil kolektiv šťastných a nesobeckých lidí. Samostatnou kapitolu pak představovala sovětská žena, symbol pracovitosti a ctností, z níž si měly vzít Češky příklad: „U nás to ještě pořád bývá taký ten limonádový styl, vášnivé objetí à la Červená knihovna. Pořád jsme se ještě nezbavili těch milostných zmetků, té lásky – braku, té hollywoodštiny, zápaďáckých vlivů, měšťáckých zašmodrchanin. (…) Taková údernice z textilky, Kirejeva, stachanovka, která plní normu na 300 %, dělnice, ta například přišla na náš večer v rudých šatičkách s velkou broží, skutečná krasavice, i se vším tím barevným příslušenstvím na rtech a na nehtech. Ale jak promluvila, když vstala, to už je jiná.“ 

Sověti vystupovali v líčeních jako ochotní učitelé, kteří Čechoslovákům bratrsky pomáhají a nejsou jako nafoukaní „zápaďáci“. Negativa neexistovala, a pokud někdo z návštěvníků pochyboval, označili ho za zpátečníka: „Byli mezi námi čtyřiceti dva tři takoví (…) Ptají se, proč Ivan Ivanovič nespravil střechu, proč Marie Petrovna plot nechala shnít – a Marie Petrovna jezdí třebas na traktoru a obdělává zemi jako celý náš jeden okres. Nedohlédneš konce. Dnem i nocí, za reflektorů.“ Zkrátka sovětský člověk byl hrdina, který po vítězství nad nacismem nyní bojuje za blahobyt: „Když jsem se za měsíc vrátil do Moskvy, byla ulice úplně změněna. Staré domy zmizely a po obou stranách širokého bulváru čněly čtyřpatrové domy.“

Za exotickým dobrodružstvím

S politickým táním po „odhalení Stalinova kultu“ v roce 1956 se zájezdy do zemí východního bloku včetně SSSR zčásti přiblížily našim současným představám o cestování. Důležitou roli v otevření nových možností hrál fakt, že Čechoslováky a Bulhary Moskva chápala jako nejspolehlivější spojence, a cestovatelům místní říkali, „vy nejste cizinci, vy jste Češi“. Problémy měli jedině s fotografováním, když Sověti nechtěli, aby si fotili rozestavěné či ošklivé věci, neboť snímky se mohly dostat na Západ a „ti tam potom uvěří, že ještě žijeme pod doškovými střechami“. Jelikož bylo zároveň aspoň pro někoho snadnější cestovat jinam včetně USA či Japonska, zájem o SSSR zčásti ochladl a po roce 1965 dokonce nevyšel žádný původní cestopis ze SSSR.

Návštěvníci mohli do určité míry opustit dosud povinné trasy ve prospěch turistiky zaměřené na dobrodružné poznávání exotického Kavkazu či Sibiře. Využívali rozšiřující se vnitrostátní leteckou a lodní dopravu a v roce 1959 zkušený cestovatel František Alexander Elstner spolu s fotografem Janem Fialou projel osobním vozem Škoda Octavia přes Moskvu, Krym a Kavkaz až do Gruzie. Médii sledovaná jízda propagovala čs. automobily, ale testovala také zázemí pro individuální rekreaci v SSSR (ceny benzinu a potravin, kvalita ubytování).

Cestopisy kosmického věku

Moskva a Leningrad cestovatele-dobrodruhy už tolik netáhly, chtěli poznat přírodu a někteří vodáci či horolezci užasli nad její krásou. Ovšem nedejme se mýlit, šlo převážně o jakousi technokratickou romantiku, tajga musela být zúrodněna, v tundře vrtali těžaři a řeky tu byly hlavně pro hydrocentrály: „Za devatenáct hodin bylo do řeky shozeno 15 000 kubických metrů kamene. Za devatenáct hodin se divoká řeka vzdala. Lidé z Bratska se ukázali silnější než nespoutaná krasavice. Ještě téhož dne zpívali a tančili na dně jímky: ANGARA BYLA POKOŘENA.“

Cestovatelé rádi popisovali civilizační pokrok Kyrgyzů či sibiřských etnik včetně emancipace tamějších žen, které dřív bývaly považovány za méněcenné a nečisté. Zesměšňovali též tmářství šamanů, jež „trachom léčili kousky barevných sklíček, plivali nemocným do obličeje, řezali choleriky karabáčem“. Odvrácená stránka modernizace sovětské periferie (rusifikace, alkoholismus či odliv mladých do měst) se do oficiálně vydávané literatury pochopitelně nedostala.

Přijedeme zase

Z cestopisů zmizel Stalin stejně jako jeho pomník z Letné a nový vůdce Nikita S. Chrušov byl prezentován coby lidový politik. Takto zachytil setkání českých turistů s prvním tajemníkem cestovatel Elstner: „Koupáme se a najednou pluje na moři malý člun, v němž je veslař se slaměným kloboukem (…) a najednou někdo zavolal: ‚To je Nikita Chruščov!‘ V té chvíli byla celá pláž ve vodě… Podnikli veselý námořní útok na osamělý člun a veslař se dobrovolně vzdal. Přistal, chvíli se koupal v teplém příboji, pak se vrátil na zlatý písek, porozprávěl.“

TIP: Trolebuzina, Dazdraperma, Perkosraka: Bizarní křestní jména sovětského socialismu

Návštěvníci SSSR si rovněž všímali množství čs. výrobků: „Na letišti stály seřazeny v dvojstupu české aerotaxíky Morava-200, pět obyvatel Alma-Aty z desíti má české boty. Ti zbývající alespoň české kalhoty, sako nebo košili…“ A snad vždy potkali někoho, kdo v roce 1945 osvobozoval Československo a kdo jim sliboval, že kdyby bylo potřeba, přijede zase, jen zavolat! Asi nikdo z návštěvníků SSSR netušil, že v srpnu 1968 se tyto sliby stanou smutnou skutečností…