Cesta smrti Středozemním mořem: Nebezpečné zásobování Afrikakorpsu (1)

Když v červnu 1940 vstoupila Itálie do války, muselo velení její armády začít velmi rychle řešit otázku zásobování pozemních vojsk v severní Africe. Ukázalo se, že ačkoli Sicílii a Libyi dělí sotva 500 km, nepůjde o nijak snadný úkol. Hlavní přístav v Tripolisu totiž mohl odbavit jen pět lodí najednou a jeho malá kapacita tak určila i velikost konvojů.

Trn v patě

A tak místo toho, aby vyplouval menší, leč efektivnější počet velkých seskupení, museli Italové plýtvat palivem pro časté cesty ozbrojeného doprovodu. A ten byl skutečně zapotřebí, protože v cestě stála Malta coby silná britská základna. O tom, že si Italové dobře uvědomovali své slabiny, svědčí jak fakt, že už dva dny před vypovězením války položili minová pole u Pantelerie, Sicílie, Lampedusy a tuniského souostroví Kerkennah, tak i skutečnost, že dokud měli dostatek paliva, konvoje doprovázely také těžké křižníky.

Za největší hrozbu přitom italské velení pokládalo právě britskou základnu na Maltě. Ačkoli Mussolini navrhoval její obsazení, admirál Domenico Cavagnari invazi odmítl. Sice souhlasil, že vylodění by zřejmě mělo úspěch, obsazením ostrova by se však otevřela další zásobovací cesta a k jejímu udržení neměli Italové palivo ani lodě. Od prvních hodin nepřátelství se tak nad malým ostrovem objevovaly „jen“ bombardéry a k pokusu o invazi nikdy nedošlo. 

Pomalá britská reakce 

Jakkoli se Italové britských sil z Malty děsili, středomořská základna přidělávala vrásky na čele i admirálům v Londýně. Padaly dokonce návrhy Maltu vyklidit, avšak premiér Winston Churchill rozhodl, že pumami bičovaný přístav se bude držet, dokud to bude alespoň trochu možné. Na začátku se zdálo, že obrana Malty je spíše otázkou prestiže. V červnu 1940 v La Vallettě kotvil jen jeden monitor, dva dělové čluny a šest ponorek.

Právě podmořské čluny obstarožní třídy O okamžitě a statečně vypluly k blokádě italských přístavů, nedosáhly však ničeho a tři se nevrátily. Podobně si britské síly vedly i v následujících měsících. Do konce roku 1940 bylo ztraceno dalších šest ponorek britských, jedna řecká a jeden člun Svobodných Francouzů. To byla cena za zničení pouhých 11 lodí s nákladem pro africkou frontu.

Miny vs. ponorky

Italské velení považovalo takové ztráty za přijatelné a snažilo se znesnadnit Britům další akce pilným kladením min. Do konce roku 1942 do moře mezi Sicílií a Libyí Italové položili na 54 000 min a doprovod konvojů získal zaběhnuté schéma. Klasický konvojový svaz tvořily zpravidla čtyři lodě s doprovodem torpédoborců a torpédovek a minimálně jedním předsunutým letadlem. Trasy se plánovaly tak, aby byly od Malty co nejdál – vedly tedy kolem tuniského nebo balkánského pobřeží, což ovšem zdvojnásobilo délku plavby a vedlo ke větší spotřebě pohonných hmot.

V prvních měsících války se preferovaly noční akce, ale když měl konvoj dostatečné letecké krytí, doporučovaly se spíš plavby za denního světla. Zásobování tak až do počátku roku 1941 fungovalo relativně bez potíží, což Brity donutilo jednat. Dne 8. ledna 1941 na Maltu z rozkazu velitele Středomořské eskadry admirála Andrewa Cunninghama přicestoval kapitán George Simpson s úkolem řídit ponorkové operace.

Jedním ze svých prvních rozkazů se Simpson zbavil starých ponorek tříd O a R, které se do konvojových bitev vůbec nehodily. Kvůli tomu sice prozatím neměl čemu velet, ale na cestě už bylo prvních pět malých a obratných ponorek třídy U. Právě tyto čluny v prvních třech měsících roku 1941 potopily deset nepřátelských lodí. V dubnu se k ponorkám připojily také čtyři torpédoborce a počet zničených italských plavidel přesáhl dva tucty. Přesto to bylo málo.

Informace pro vítězství

Italové totiž dopravu zintenzivnili a jejich ztráty tak nepřesáhly devět procent. I to bylo ještě přijatelné, protože se na africké bojiště podařilo dopravit o 45 000 t nákladu víc, než armáda potřebovala. Naopak německý Afrikakorps, který na černém kontinentu působil od února 1941, měl větší problém dostat materiál na frontu, protože disponoval jen 7 000 nákladních automobilů. Zdálo se, že neutěšený zásobovací stav vyřeší obsazení Benghází, které síly Osy dobyly 4. dubna. Na frontu to odtud bylo jen 300 km, jenže se ukázalo, že přístav dokáže měsíčně odbavit pouze 24 000 t materiálu, a hlavním přístavem tak i nadále zůstával přetížený Tripolis. 

Dokončení: Cesta smrti Středozemním mořem: Nebezpečné zásobování Afrikakorpsu (2)

Situace Osy se navíc zhoršila kvůli převelení německého X. leteckého sboru ze Sicílie do Řecka. Údery na Maltu zeslábly a konvoje do Afriky přišly o letecké krytí. V červenci 1941 agilní britské ponorky zničily 19 % nákladu, v srpnu ztráty sice klesly, ale v září a říjnu Afrikakorps nedostal plnou čtvrtinu materiálu naloděného v Itálii. Přišly i další rány. Přístav v Benghází vyřadily letouny RAF a italským námořníkům takřka došly velké lodě. Buď už byly zničené, anebo po mnohaměsíčním nepřetržitém provozu potřebovaly údržbu. Italům tudíž nezbylo než používat menší plavidla a zásoby se nakládaly i na křižníky a torpédoborce.