Československé zbraně vyvinuté z německých vzorů: Stíhač tanků ST-I
Ve snaze obnovit své ozbrojené síly čelilo Československo v prvních poválečných letech vážným problémům. Významnou pomocí při vývoji nové techniky se tak staly třeba i německé zbraně, které na území osvobozené republiky zůstaly
Německá armáda v prvních letech války spoléhala také na původem čs. lehký tank LT vz. 38, který se v hojném počtu účastnil tažení v Polsku, Francii a později i úvodních bojů na východní frontě. Jeho spolehlivý podvozek a pohonné ústrojí posloužily i jako základ pro řadu dalších zbraní, od samohybných houfnic Grille až po stíhače tanků Marder III.
Legendární Hetzer
Zřejmě nejslavnější konverzí se stal stíhač tanků Jagdpanzer 38(t), známější pod přezdívkou Hetzer. Ten kombinoval kompaktní rozměry, výkonný 75mm kanon PaK 39 a na svou velikost vynikající balistickou ochranu díky zkosenému 60mm pancíři. Během války vzniklo v továrnách BMM (přejmenovaná ČKD) a Škoda Plzeň téměř 3 000 kusů.
Není proto divu, že po odchodu Němců jenom v těchto závodech zůstalo na tři stovky téměř hotových strojů a dalších několik desítek v různém stadiu kompletace. Po konsolidaci výroby obdržela ČKD v únoru 1946 zakázku na sériovou výrobu jak původních Hetzerů (nově označených jako ST-I), tak i výcvikové verze ST-III; u ní došlo k nahrazení kanonu pozorovatelnou pro instruktora a montáži pevné pozorovací věžičky na stropu nástavby.
Příliš složitý název
Škodovka mezitím dostala za úkol shromáždit a repasovat co nejvíce kanonů PaK 39, které následně produkovala pod označením vz.39/44N. Do konce roku 1948 opustilo linky ČKD 234 kusů ST-I a 50 strojů ST-III. Na základě ST-I později vzniklo i vyprošťovací vozidlo VT-III a plamenometný tank PM-I, u obou typů ale zůstalo jen u prototypů.
Po reorganizaci armády v roce 1949 pak byly ST-I a většina ST-III shromážděny do stavu tankosamohybných dělostřeleckých pluků 351 a 352, zatímco desítka ST-III putovala do tankového učiliště v Milovicích. Krátce na- to se stroje dočkaly přejmenování – ST-I se nově označoval jako SD 75/39-44, zatímco ST-III obdržel označení CPV (cvičné pásové vozidlo). Po další reorganizaci armády v roce 1950 pak došlo k rozdělení strojů do více tankosamohybných pluků či baterií samohybných děl přidělovaných pěším divizím.
Odchod do důchodu
S tím jak vozidla stárla, se ale počet pojízdných kusů neustále snižoval vinou chybějících náhradních dílů – například koncem roku 1956 mechanici rozebrali 30 obrněnců, aby zbývající vozidla udrželi v provozu. V říjnu 1958 pak armáda všechny SD 75/39-44 a CPV převedla do rezerv a uložila do skladů, kde zůstaly až do vyřazení z výzbroje v roce 1963.
TIP: Těžký tank KV-1 vs. stíhač Marder: Nerovný souboj lovce a obra
Za zmínku stojí i fakt, že Československo dodalo mezi roky 1946 a 1950 celkem 158 strojů ST-I Švýcarsku, které je provozovalo pod označením G-13. Tato vozidla se lišila především instalací úsťové brzdy kanonu, absencí lafety pro kulomet na střeše nástavby a chybějící radiostanicí. Do roku 1972 byly všechny G-13 staženy ze služby a následně sešrotovány či uskladněny.
