Československá loupež století: Komunistická měnová reforma v roce 1953
V Rudém právu z neděle 31. května 1953 se dočítáme o nové měnové reformě, která měla zatočit se spekulantskými živly, jež se „obohacovaly na úkor pracujícího obyvatelstva a nahromadily mnoho peněz ve svých rukách“. Tento krok ale naopak vedl ke zbídačení prostých členů opěvované pracující třídy
Pravé motivace a příčiny měnové reformy z roku 1953 jsou dnes jasné: stát prostě zbankrotoval. Státní bankrot znamená, že vláda není schopna utáhnout výdaje ze svých příjmů a přitom není nikoho, kdo by jí půjčil. Do podobné situace se třeba dostalo na sklonku roku 2008 Maďarsko. Do zbankrotovaného státu přišel nucený správce, v daném případě Mezinárodní měnový fond (MMF), přikázal škrty ve výdajích, politika nepolitika, a jelo se dál.
Pod termínem státní bankrot si nyní mylně představujeme totální kolaps ekonomiky, ve skutečnosti ovšem nestátní instituce pracují dále nedotčeny. Jiná situace samozřejmě nastává, když v dané zemi vláda kontroluje de facto veškerou výrobu, jak tomu bylo ve stalinistickém Československu. Když pak vládě docházejí peníze, znamená to často zastavení velké části výroby. Lidem se hromadí peníze, které není za co utrácet, protože se vyrábí hlavně zbraně a tanky. Roku 1952 například dosáhly výdaje na zbrojení 28 % národního důchodu.
O kolik lidé zchudli?
Průměrně přišel v důsledku reformy každý občan o 2 200 korun přímo přepočítáním peněz (viz Jak se měnily peníze), což odpovídalo více než třem průměrným měsíčním platům. O dalších 8 500 korun přišel průměrný občan tím, že se zrušily všechny státní dluhopisy, životní pojistky a peníze na vázaných vkladech (při předchozí měnové reformě roku 1945 například mohli občané směnit za novou měnu pouze 500 „válečných korun“, zbytek zůstal na vázaných účtech a uvolňoval se pouze se na zvláštní žádost, například kvůli svatbě). Za nové peníze si toho navíc mohl koupit ještě méně, neboť ceny neklesly ani na pětinu, ale v průměru jen na polovinu až třetinu. Reálně tak všechno skokově zdražilo.
Alternativy existovaly a mezi národohospodáři se před reformou hojně diskutovaly. Stát mohl uspořádat nucenou půjčku od obyvatel (kterou by ale někdy musel splatit), či jednoduše skokově zvýšit ceny a národ okrást tímto způsobem (což bylo nakonec částečně použito v kombinaci s reformou). Hlavním politickým problémem, důrazně apelovaným z Moskvy, však bylo, že naše měna ještě v roce 1952 nebyla jako poslední z východního bloku vázána na rubl, nýbrž skrze MMF na dolar.
Hospodářské následky
Obzvláště tvrdě dopadla peněžní reforma na zemědělství. O peníze přišli zemědělci ve stejné míře jako ostatní, ale změny výkupních cen jejich produkce byly ještě méně příznivé než v jiných oborech. „Protikapitalistická“ rétorika, která v oficiálních materiálech reformu ospravedlňovala, tak vyznívá obzvláště paradoxně.
Hlavním dlouhodobým výsledkem reformy bylo, že československá vláda mohla do posledního detailu převzít sovětský model plánování výroby úplně všeho, „od špendlíků po lokomotivu“. Končila zrovna první pětiletka, jejíž výsledky zůstávaly daleko za očekáváním. V systému zůstávalo příliš mnoho subjektů, jejichž chování se dalo těžko naplánovat, kupříkladu „drobnosti“, jako kolik bot či toaletního papíru budou chtít lidé nakoupit. Volné peněžní prostředky zůstávaly pro systém latentním nebezpečím – vždyť by je mohli lidé chtít za něco utratit! A neseženou-li zboží v chronicky nedostatkovém hospodářství, kde stále existovaly dva trhy – vázaný (čili na lístky) a volný, oddálí se vidina světlých zítřků.
Řešení je nasnadě: Když nebudou mít nepředvídatelní spotřebitelé žádné volné prostředky, nemohou pak jejich utrácením ohrozit plnění plánu. Peníze přestaly mít svoji tradiční funkci, a tak se do posledního detailu mohly doslovně převzít a přeložit sovětské tabulky plánů výroby. V nich pak člověk mohl najít řádky typu: „Velbloudi: | Plánovaná výroba: 0 kusů | Skutečná výroba: 0 kusů. | Plán splněn na: 100 %“. Takový plán se plní mnohem lépe!
Plzeňské nepokoje
S masovostí protestů, které vypukly, asi režim nepočítal. Lidové milice byly povolány do zbraně již v předvečer vyhlášení reformy, přesto proběhlo minimálně 120 větších stávek po celé zemi, z nichž nejslavnější se stala stávka v Plzni.
V den vyhlášení reformy zrovna v plzeňské Škodovce dělníci dostávali plat, a ačkoliv je prezident Zápotocký před pouhými dvěma dny v rozhlase ujišťoval, že se žádná reforma nechystá, měli nyní v kapse takřka bezcenné peníze. Komunistické špičky se zalekly otevřených výstupů proti „straně a vládě“, a tak propaganda začala hlásat, že nepokoje vyvolávají nastrčenci a „buržoazie převlečená do dělnických halen“. Velkým paradoxem dějin zůstává, že mohli mít částečně pravdu.
Tou dobou již minimálně šestým rokem probíhalo násilné zařazování bývalých elit národa do výroby. Když nebyly stávkující stovky dělníků vpuštěny do svých závodů, postupně se spojily a vydaly se do plzeňských ulic. Ve městě dokonce na chvíli ovládly městský rozhlas, kde pouštěly sokolské písně a pronášely „provolání ke světu“ o svobodě. Vyrojily se americké džípy (bylo to přece v Plzni) a demonstranti také ovládli budovu soudu.
Odpoledne se však kolem demonstrantů začala stahovat smyčka ozbrojených jednotek armády, Lidových milicí, Pohraniční stráže i StB. Režim upletl síť ze všeho, čím disponoval, a kolem jednoho účastníka se nakonec i utáhla smyčka oprátky.
Bouře lidu
Často se v učebnicích píše, že k prvním masovým protestům proti komunistickému režimu došlo ve východním bloku 17. června 1953 v NDR. U nás se tak ale stalo minimálně o dva týdny dříve. Trpí-li čtenář traumatem ze „švejkovitosti“ českých dějin a nepovažuje-li hrdinný odboj v menších skupinkách v padesátých letech za dostatečně masový, nechť alespoň vzpomene na rozsah československých demonstrací během červnových dní roku 1953. Jejich organizátoři se pak s ostatními mukly setkali v jáchymovských trestaneckých lágrech, kde těžbou uranu spláceli „dluh“ vůči Sovětskému svazu, který stál v pozadí československé měnové reformy z roku 1953.
Jak se měnily peníze
Na výměnu peněz měli lidé jen čtyři dny, od 1. do 4. června 1953. Za 300 starých korun dostali 60 nových, tedy v poměru 5:1. Každá další koruna nad 300 se měnila v poměru 50:1. Vklady ve Státní spořitelně nebo ve Státní bance se přepočítávaly takto:
- v poměru 5:1 bylo přepočteno celých 5 000 korun
- částky nad 5 000 do 10 000 v poměru 6,25:1
- částky nad 10 000 do 20 000 v poměru 10:1
- částky nad 20 000 do 50 000 v poměru 25:1
- částky nad 50 000 v poměru 30:1
Týkalo se to ale jen vkladů do 15. května 1953. Vklady uskutečněné po tomto datu se přepočítávaly v poměru 50:1. Režim usoudil, že od 15. května již byly spekulace o nadcházející reformě mezi lidem dostatečně rozšířené.
Tisk reformních bankovek
Zhruba od poloviny roku 1952 si většina vrcholných kádrů na ministerstvu financí uvědomovala, že peněžní reforma bude nutná. Nicméně pražská tiskárna bankovek byla shledána neschopnou vytisknout v dostatečně krátkém termínu potřebné oběživo, a navíc samozřejmě panovaly obavy z prozrazení. Proto se vláda 17. listopadu 1952 obrátila na Sovětský svaz s žádostí o pomoc při výrobě bankovek „podle návrhu sovětských umělců“ (nakonec Sověti navrhovali pouze bankovky v hodnotách 1, 3, 5, a 10 korun, vyšší nominály pocházely z československých ateliérů). Sověti měli dodat celou zásilku včetně mincí do pohraniční stanice Čop do 5. dubna 1953, za což ministerstvo financí zaplatilo 14 813 736 rublů (jeden rubl stál necelé dvě poreformní koruny).
Jak kázaly dobové zvyklosti, přísně tajná smlouva byla podepsána v Moskvě až následně, dne 10. dubna 1953. Přesto došlo z neznámých důvodů k posunutí termínu dodávky na 5. květen a nakonec na 24. květen. Pak již stačilo počkat na nejbližší víkend, protože mimo pracovní dny jsou lidé nejméně schopni si stěžovat.
Původní smlouva stanovila, že se při překládce dodaných peněz do československých vlaků na hraniční železniční stanici udělá protokol. Měly se alespoň spočítat bedny, ale žádná taková kontrola neproběhla. O počtu mincí, ve smlouvě přesně specifikovaném, pak nevěděl nikdo vůbec nic, a tak se ministr Kabeš musel 10. června 1953 obrátit na velvyslanectví SSSR v Praze s dotazem, kolik vlastně podle Sovětů mincí přišlo a jaké bylo složení kovu použitého na jejich výrobu. Odpověď došla na nedatovaném a nepodepsaném kusu papíru a sdělovala: Nevíme. Mince však evidentně chyběly ve značné míře, neboť již od prvních dnů po reformě musela kremnická mincovna jet na plné obrátky.
