Čertova dánská balalajka: Lehký kulomet Madsen v ruské armádě (2)
Ruská propaganda se během obou světových válek snažila vzbudit dojem, že carská a později sovětská armáda používala zbraně výhradně domácí produkce. Arzenál ruské armády byl ale mnohem pestřejší, což dokládá i nasazení dánského lehkého kulometu Madsen.
Carská armáda vstoupila do první světové války s pošramocenou pověstí po nedávné porážce od Japonska a prahla po vojenském úspěchu. Zátarasy z ostnatého drátu a kulometná hnízda na mandžuské frontě předchozí války se však nestaly dostatečně jasným ukazatelem dalšího vývoje vedení pozemních bojů a již v prvních měsících nového konfliktu bylo patrné, že se kulomety staly nepostradatelnou zbraní a obávaným protivníkem. Neodhadnutelný vývoj války, který přinesl první prohry, tak jako nedostatečný počet kulometů u pěchoty i jezdectva vrátil zpět na scénu dánský lehký kulomet Madsen.
Úvodní část: Čertova dánská balalajka: Lehký kulomet Madsen v ruské armádě (1)
Již na počátku roku 1915 Hlavní dělostřelecká správa předala frontovým jednotkám veškeré provozuschopné madseny a zároveň ve zbrojním závodě v Tule probíhaly nutné opravy poškozených a nefunkčních kusů. Zásoba „pevnostních“ madsenů se ale vyčerpala za méně než rok a v srpnu 1915 oznámila Hlavní dělostřelecká správa, že již nejsou k dispozici.
Neutrální řešení
Nové příležitosti se opět chopila firma Madsen A/S a bez ohledu na fakt, že Dánsko je neutrální a Rusko ve válečném stavu, nabídla Petrohradu řešení. V lednu 1916 nepřímo navrhla Hlavní dělostřelecké správě výstavbu závodu na výrobu licenčních kulometů s kapacitou přibližně 800 kusů měsíčně. S plánem se seznámilo i carské ministerstvo války, jež návrh na vybudování továrny přijalo s velkým zájmem. Rusové věděli, že mají k dispozici jen kusově nedostatečnou výrobu maximů a další zbrojovky v Tule a Iževsku nejsou technicky a organizačně schopné zvládnout produkci náročného dánského mechanismu.
Na tomto pozadí vypadal návrh na licenční výrobu madsenů neodolatelně, protože Dánové nabídli dodat veškeré moderní vybavení, měřicí a výrobní nástroje i tým zkušených techniků a mistrů. Události nabraly rychlý spád. Dánsko-ruská komise vybrala jako vhodnou lokalitu město Kovrov ve Vladimirské oblasti, pro které hovořila blízkost Moskvy, železnice do Nižného Novgorodu i dostatek pracovní síly.
Jedinou překážkou v plánu se pro Rusy stala jejich vlastní pravidla. Od dubna 1914 vláda omezila Židům a cizincům možnost zastávat funkce v akciových společnostech. To nyní představovalo problém při založení společného podniku, neboť všichni dánští techničtí zaměstnanci byli cizími státními příslušníky a zprostředkovatel celé akce dokonce osobou židovské víry. Zasáhlo až ministerstvo války, které přípisem umožnilo účast „alespoň jednomu Židovi“.
Trocha improvizace
Dne 14. srpna 1916 byl v Kovrově slavnostně položen základní kámen a do 1. února 1917 měly vyrůst tři hlavní zděné výrobní budovy. Tyto plány se ukázaly jako nereálné, a tak se muselo improvizovat. Náhradní dřevostavba stála do listopadu 1916 a poskytla místo pro více než 200 obráběcích strojů a švédské dieselové generátory, jež je měly pohánět. V lednu 1917 konečně stála konstrukční kancelář závodu. Technický a obchodní ředitel, konstruktéři, kresliči, mistři a strojníci byli Dánové, zatímco Rusové zastávali jen nižší dělnické a administrativní profese s výjimkou kvalifikovaných kreslířů.
Hlavní dělostřelecká správa podepsala 28. ledna 1917 s Dány smlouvu na výrobu 15 000 kusů licenčních kulometů Madsen s dodávkou od ledna 1918 do února 1919. Cena zakázky činila astronomických 25 999 500 rublů a výrobní společnost dostala zálohu ve výši 40 % částky. V květnu 1917 byl závod uveden do provozu „výhradně pro potřeby státu“ a první čtyři zbraně opustily výrobní linku 12. srpna. Výroba improvizovaně běžela, ale stále nesla rysy ruční práce, neboť oproti plánům v závodě nevznikla nástrojárna s dánským vybavením.
Konec starých časů
Ruské madseny sice vykazovaly vyšší poruchovost, ale ministerstvo války považovalo za důležitější, že Rusko získalo novou, moderní a na místní poměry dobře vybavenou zbrojovku. Revoluční události a občanská válka ale vedly k odchodu dánského personálu a tím pádem útlumu výroby. Závod byl na nějaký čas uzavřen a teprve v únoru 1919 rozhodla Mimořádná komise pro zásobování Rudé armády o obnovení výroby licenčních madsenů, byť došlo ke zpřetrhání vazeb s dánskou firmou. V souladu s rozhodnutím prezidia Nejvyšší rady národního hospodářství továrnu v Kovrově převzala Ústřední rada dělostřeleckých závodů a došlo tak de facto k jeho znárodnění. V sovětském Rusku se pak zbrojovka věnovala vlastní produkci, která trvá dodnes.
Oprava bajonetem?
Lehký kulomet Madsen si u ruských vojáků vysloužil nelichotivou přezdívku „čertova balalajka“ právě kvůli jeho technické složitosti a nutnosti pravidelné údržby. S trochou nadsázky vadilo, že na rozdíl od ruské pušky nešlo madsen „opravit“ pomocí bajonetu, tak jako neakceptoval promazání čímkoliv, co měl zrovna pěšák po ruce – na rozdíl od nenáročného maximu, který své obsluze leccos „odpustil“. Navíc vysoká úroveň zpracování všech dílů byla na ruském bojišti kontraproduktivní.
Dánští konstruktéři nepočítali ani s vysokou mírou technologické „tolerance“ v carské zbrojní výrobě. Ruští výrobci nábojů 7,62 Mosin měli odlišné výrobní tolerance a stávalo se, že se kulomet často zasekával. Kromě toho dánský výrobek i jeho licenční dvojče vyžadovaly dobře vycvičené kulometčíky a pro opravy přítomnost mobilní opravárenské dílny v blízkosti fronty. Obojího bylo v ruské armádě pomálu, a tak se v tu nejméně vhodnou chvíli mohl kulomet Madsen proměnit v „čertovu balalajku“.
