Centrum tří učení: Čínské kláštery na hoře Wu-tchaj
Na vrcholcích hor, které svou krásou po staletí přitahovaly čínské básníky a malíře, se tyčí desítky klášterů. Uchovávají přitom jedinečnou formu buddhismu, jenž splynul s tradičními čínskými naukami.
Popsat stavby na hoře Wu-tchaj jen jako „klášterní komplex“ by znamenalo ohromné podhodnocení. Na pěti plochých vrcholcích v nadmořské výšce asi dvou tisíc metrů se rozkládá 41 posvátných mnišských institucí, přičemž každá z nich funguje podle vlastních řádů a pravidel. Podobnou koncentraci klášterů a chrámů lze v celé miliardové Číně najít pouze na dalších třech místech a dohromady pak tvoří čtveřici posvátných hor čínského buddhismu.
Komplex leží asi tři sta kilometrů jihozápadně od Pekingu, což je na čínské poměry opravdu nedaleko. Proudí tam tudíž davy návštěvníků, kteří se mísí mezi šest tisíc stálých obyvatel místa. Jen část z těchto mnichů však patří ke konkrétnímu klášteru: Mnozí naopak svobodně putují z jednoho do druhého a prosí o ubytování a jídlo.
Dva tisíce let historie
První stavby v lokalitě vyrostly za vlády dynastie Východní Chan mezi léty 25 a 220. Během staletí však přibývaly nové a nové chrámy, takže se místo proměnilo v dokonalou encyklopedii čínských stavebních stylů. Největšího rozkvětu dosáhly kláštery za dynastie Tchang, vládnoucí v letech 618–907, kdy jich na okolních kopcích stály zhruba tři stovky. Jejich udržování však bylo nákladné, tudíž zas postupně ubývaly, až do dnešního počtu.
Úpadek staveb se ovšem nijak neprojevil na kvalitě učení. Naopak – na hoře Wu-tchaj se zrodila jedinečná směsice vlivů, kdy se buddhismus propojil s tradičním konfucianismem a taoismem. Filozofové o nich s respektem hovořili jako o „třech učeních“ a na rozdíl od zvyklostí v Evropě či na Blízkém východě mezi nimi nedocházelo k tření, nýbrž k harmonickému propojení. Za wutchajskými oltáři přitom putovalo nejméně osmnáct císařů, kteří jinak zřídka opouštěli hradby Zakázaného města: Podobné pocty se tedy mnoha místům v čínské historii nedostalo.
Božská oběť
K největším místním sochám patří sedmnáctimetrové zpodobnění tisíciruké Kuan-jin. Podle legendy se jedná o převtělenou princeznu Miao-šan, kterou chtěl její otec provdat za bohatého, ale bezcitného muže. Dívka se však vzpírala a každý den prosila, aby se mohla místo svatby stát jeptiškou. Král sice souhlasil, nicméně přikázal mnichům v klášteře sužovat ji tou nejtěžší prací, aby se podvolila – a nakonec nařídil ji zavraždit, ale její duše se vrátila do těla. Panovníka za jeho skutky stihla těžká choroba a bylo mu vyjeveno, že ho může vyléčit jedině lektvar uvařený z očí a rukou jeho dcery. Otec poté pokorně požádal Miao-šan o zmíněnou oběť a ona mu vyhověla, načež v klidu zemřela. Vladař se kál a stal se oddaným buddhistou, zatímco jeho dcera se proměnila v božstvo soucitu.
