Carcassonne: Znovu obléhané hradby

Vinice, třešňové sady, olivové háje, pinie a vůně tymiánu. Taková je krajina jižní Francie, oblasti Languedocu a Roussillonu, povodí řeky Aude. Z každého koutu tam vyzařuje stabilita a neměnnost – a tak vás téměř nepřekvapí, když v dálce spatříte hradby starodávného města pod ochranou tříkilometrových hradeb a 52 věží: Stojí v místě jako připomínka časů, kdy planinou projížděly hordy nájezdníků, žoldáci, zchudlí rytíři i křižáčtí bojovníci.

V roce 1849 přitom stačilo uposlechnout vládní nařízení, a Carcassonne by bylo srovnáno se zemí. Tehdejší starosta přilehlého města pod pevností, Jean-Pierre Cros-Mayrevieille, si ovšem velmi dobře uvědomoval historickou hodnotu stavby. Přizval proto na pomoc generálního inspektora Prospera Mériméeho, aby památku prověřil a případně podnítil změnu vládního rozhodnutí.

Od Keltů po krále

Mériméeho místo nadchlo. Mezi jeho koníčky patřila mimo jiné archeologie, tudíž znal bohatou historii pevnosti, v jejíchž výkopech se podařilo nalézt střepy etruské, punské i řecké keramiky. Věděl, že v 6. století př. n. l. vyrostlo na vršku Carsac keltské oppidum jako sídliště i centrum obchodu a směny. Byl si vědom významu místa pro Římany, kteří celý vršek kolem roku 100 př. n. l. opevnili a novou kolonii pojmenovali Julia Carcaso, později jednoduše Carcasum. Po nich přišli Vizigóti, Saracéni, Frankové a v roce 1067 se místo dostalo pod nadvládu šlechtického rodu Trencavelů (viz Rozhněvaná církev). 

V roce 1224 přešla pevnost do majetku francouzského krále: Měšťané i námezdní dělníci museli své domovy opustit a usadit se za hradbami. Postupně tak vzniklo tzv. dolní město La Bastide Saint-Louis, zatímco z původního hradebního opevnění se stala královská pevnost, jež střežila hranice se Španělskem. Když pak v roce 1659 došlo k podpisu mírové pyrenejské smlouvy, územní linie se posunula a oblast Carcassonne ztratila na politickém i obchodním významu. Mérimée tudíž v polovině 19. století narazil už pouze na ruiny. 

Návrat ke slávě 

Mérimée se ochotně nechal dalšími nadšenými příznivci historie a obdivovateli staré pevnosti přesvědčit, že si místo zaslouží respekt a úctu – už za to, čeho bylo svědkem: vraždění katarů ve 13. století, upalování Židů obviněných z šíření moru ve 14. století, pronásledování hugenotů i násilí francouzské revoluce. 

Společně proto zahájili tažení za záchranu historického pokladu a boj s byrokracií pak dovedli do vítězného konce. Na vršku Carsac tak vznikl pomyslný pomník všem obětem nesnášenlivosti a náboženských válek – v podobě zrekonstruovaného středověkého opevněného města s prstencem dvojitých hradeb, věžemi, tržištěm, hradem i s kostelem, který papež Lev XIII. prohlásil později v roce 1898 za baziliku. 

Příliš dokonalý model 

Architekt Eugène Viollet-le-Duc geniálně využil pozůstatky díla římských, vizigótských a pozdějších stavitelů a spojil je s romantickými ozdobami 19. století v působivou koláž. I výsledek jeho mistrovství měl však své kritiky: Například britský spisovatel a obdivovatel francouzské kultury a literatury Henry James navštívil místo čtyřicet let po rekonstrukci a prohlásil ho za příliš dokonalé. Prý mu připomínalo spíš gigantický model na zeleném muzejním stole než živoucí vzpomínku na minulost.  

Přesto se obnovená památka těšila nebývalé návštěvnosti, načež se v roce 1909 mezi hrad a baziliku „vklínil“ Hôtel de la Cité. Luxusní interiér napodobující honosný středověký dům naštěstí dobře ladí s exteriérem, jenž citlivě zapadá do kontextu hradebního města. Na úspěch hotelu pak navázaly další a dnes se mezi hradbami nachází asi jen pět desítek trvale obydlených domů: Zbylé budovy slouží jako muzea, galerie, obchody, restaurace či penziony. 

Konkurence Eiffelovky 

Pracovní den v „cité“ – jak se ve Francii říká městům obehnaným hradbami – začíná velmi časně. Nejprve přicházejí kuchaři, servírky a uklízeči, poté obchodníci a prodejci. Kolem deváté ranní pak přijíždí první kyvadlový vláček z dolního města a obrovské parkoviště před hradbami se zvolna zaplňuje autobusy, jež přivážejí návštěvníky z celého světa. 

Carcassonne dnes soutěží o druhou příčku mezi nejnavštěvovanějšími destinacemi Francie: První je pochopitelně Eiffelova věž, na druhé pozici se však střídá právě jihofrancouzská pevnost a ostrov Mont-Saint-Michel v Normandii. Kromě vyznavačů historie přijíždějí do Carcassonne i milovníci stříbrného plátna a nadšeně vykřikují, kdykoliv poznají místa z Šípkové Růženky Walta Disneyho či z romantického amerického snímku o králi zbojníků Robinu Hoodovi, pro který filmaři přetvořili opevněné město v Nottingham. 

Pevnost je tak i dnes cílem „nájezdníků“, tentokrát ovšem vyzbrojených fotoaparáty a průvodci. Zároveň se Carcassonne stalo oslavou kultury a tolerance, a když mu UNESCO v roce 1997 přiřklo punc světového významu, vítězství všech milovníků historie se završilo.