Bukrinské předmostí 1943: Sovětský výsadkový Arnhem (1)
Rudá armáda byla v budování výsadkových vojsk průkopníkem. Navzdory dlouhodobým zkušenostem však masový útok parašutistů v bitvě o Kyjev na sklonku léta 1943 skončil krvavým fiaskem. Zavinilo ho zbrklé velení, počasí a paradoxně i příliš úspěšný postup vlastních sil
Sověti už ve 20. letech pochopili obrovské možnosti jednotek snášejících se do týlu nepřítele na padácích a jako první sestavili větší parašutistické jednotky. Za druhé světové války je ovšem zastínily úspěchy jejich žáka: parašutistického sboru nacistické Luftwaffe. Naopak Rudá armáda se po napadení SSSR omezovala spíš na menší diverzní akce, často k podpoře partyzánů nebo obklíčených jednotek, případně výsadky na území okupovaných zemí.
Katastrofální zkáza Stalinova letectva v roce 1941 a neúspěch větších akcí, jako rozprášení 4. výsadkového sboru u Vjazmy a Rževa počátkem roku 1942, ochromily kuráž velení Rudé armády na řadu měsíců. Z parašutistů se dokonce na čas stali pěšáci, když výsadkové sbory plnily roli gardových střeleckých divizí. Sebevědomí Rudé armády ovšem vzrostlo po mohutné ofenzivy sovětských vojsk na jižním úseku fronty po bitvě u Kurska a Charkova. Velitel Voroněžského frontu, mladý a energický generál Nikolaj Fjodorovič Vatutin, hnal 3. gardovou tankovou armádu spolu s 38. a 40. armádou kupředu, aby zabušily na brány Kyjeva a dosáhly Dněpru.
A skutečně, jednotky 3. gardové armády a 1. jízdního gardového sboru dosáhly 22. září 1943 břehu největší ukrajinské řeky. Menší oddíly dokonce pronikly za Dněpr a vytvořily předmostí v německých pozicích u Ržiščeva a Velikého Bukrinu. Luftwaffe na ně zuřivě útočila ze vzduchu, rudoarmějci se ale drželi díky podpůrné dělostřelecké palbě ze severního břehu Dněpru. Jejich pozice byla klíčová pro budoucí generální útok. Průlom s pomocí tanků přes řeku nepřipadal v úvahu, tudíž nejvyšší velení Rudé armády (Stavka) rozhodlo, že útvarům hájícím předmostí pomohou parašutisté.
Precizní plán, detailní průzkum
Stavka situaci, jež nastala u Velikého Bukrinu, předvídala. Předem proto nařídila vrchnímu veliteli nově zformovaných výsadkových jednotek generámajorovi A. G. Kapitkočinovi intenzivní výcvik mužstva pro podobnou misi. U Moskvy tak cvičil 3. gardový výsadkový sbor, podobné kurzy podstoupil i 1. a 5. gardový výsadkový sbor. Na počátku září 1943 měl už všechny tři útvary k dispozici Voroněžský front. Provizorní výsadkové skupině tvořené deseti tisíci muži velel Kapitkočinův zástupce generálmajor I. I. Zatevachin.
Velitelem 1. gardového výsadkového sboru se stal plukovník P. I. Krasovskij, velitelem 3. gardového výsadkového sboru plukovník P. A. Gončarov a velitelem 5. gardového výsadkového sboru P. M. Sidorčuk. Štáb výsadkové skupiny vytvořil detailní plány operace 16. září 1943. Seznámil se s nimi i Vatutin. Výsadkáři i s velením se teprve v noci z 23. na 24. září, tedy dva dny před operací, usídlila na letišti Lebedino severně od Charkova, štáb se později přesunul blíž k frontě na velitelství 40. armády. Formace měla ve spolupráci s ostatními zabezpečit a posílit předmostí u Velikého Bukrina a později ho rozšířit tak, aby posloužilo jako nástupiště velké ofenzivy.
Výsadkářům Vatutin nařídil dosáhnout linie Lipovyj Rog – Makedony – Stěpanci a zabránit německým protiútokům z jižního břehu Dněpru do sektoru Kaněv a Traktomirov. Obranný perimetr měl dosahovat šířky 30 a délky 15–20 km. Pro noční operaci Stavka vyčlenila 50 dopravních a 150 bombardovacích letadel a 35 kluzáků. Startovat měly z letišť Smorodino a Bogoduchov u Lebedina, tedy 175–200 km od míst seskoků. První a pátý gardový výsadkový sbor dostaly úkol seskočit první den, 3. sbor druhý den.
S přistáním kluzáků naložených děly velení počítalo až po parašutistech. Vatutin před akcí požadoval třídenní nepřetržitý letecký fotoprůzkum bojiště, bitevníky a bombardéry měly napadat nepřítele v jeho postaveních před tím, než Sověti seskočí. K zásobování předmostí a evakuaci raněných sovětský generál vyčlenil 25 letounů Lisunov Li-2 a 10 dvojplošníků Polikarpov Po-2. Parašutisté měli dostat jídlo na dva dny a dva až tři palebné průměry munice a obdrželi rozkaz seskakovat v několika fázích. Nejprve přišla řada na malé skupiny s cílem vyčistit oblast seskoku od nepřítele a navázat kontakt s tamními partyzány.
Pokračování: Bukrinské předmostí 1943: Sovětský výsadkový Arnhem (2)
Pak teprve následoval hlavní odřad – jeho velení mělo povinnost co nejrychleji navázat komunikaci štábem Voroněžského frontu. Pro ni velení vyhradilo dva radiové kanály, před seskokem úmyslně němé, případně vedoucí pouze falešnou komunikací ke zmatení nepřítele. Plán schválil za Stavku 19. září 1943 maršál Žukov.
