Bůh, krev a rituály: Řada dnešních svátků má předobraz v krvavých rituálech

O tom, jak ve skutečnosti probíhaly nejstarší pravěké rituály, toho vzhledem k omezeným dochovaným pramenům nevíme mnoho. Z některých archeologických záznamů nicméně vyplývá, že již pravěcí neandertálci uctívali kulty velkých zvířat jako medvěda nebo mamuta. V rámci „medvědího kultu“ pořádali dávní předkové hony, kdy nejprve zvířata rituálně zabíjeli a poté obřadně pohřbili. Existenci „medvědího kultu“ potvrzují také časté nálezy medvědích lebek zakrytých mohutnými kamennými deskami. Pravěcí lidé pravděpodobně rovněž podstupovali iniciační obřady nových lovců, jimiž museli projít všichni mladíci v kmeni. 

Také nálezy a malby z francouzské jeskyně Cro-Magnon datující se do období asi před 40 000 lety svědčí o existenci  rituálních obřadů. Napůl zvířata, napůl lidé zřejmě symbolizují šamany přivolávající úspěšný lov. S rituály souvisely i proslulé neolitické sošky, které fungovaly jako fetiše plodnosti a úrody. Sošky znázorňující plodné ženy (venuše) sloužily současně jako obětiny – rozbíjely se místo lidských obětí nebo byly rituálně vhazovány do ohně.

Pohanský králík a vejce

• Svátek: Velikonoce
• Slaví se: 21. března
• Stojí za pozornost: vajíčka malovali už pohané

Slovo „Velikonoce“ poprvé použil pro křesťanskou oslavu Ježíšova zmrtvýchvstání v průběhu 8. století anglický učenec, později svatořečený církevní učitel Beda Venerabilis. Název „Eastre“ (nebo „Eostre“) odvodil od jména anglosaské bohyně jara, jitra a nových počátků Ēostre. 

Den jarního slunovratu, 21. března, slavili každoročně příslušníci anglosaských národů dávno před Kristem. Hlavním zvířecím motivem byl přitom králík symbolizující plodnost a nový život. Vajíčka, další nepostradatelná součást pradávných oslav slunovratu, byla malována pestrými barvami a měla znázorňovat sluneční paprsky přinášené probouzejícím se jarem. Stejně jako dnes si lidé tato nabarvená vejce předávali v rámci rodiny i mezi různými rodinami v rámci kmene. Na rozdíl od dnešních velikonočních zvyků pořádali navíc například oblíbené závody v koulení malovaných vajíček.

Krev Vikingů 

• Svátek: usmíření bohů
• Slaví se: během celého roku
• Stojí za pozornost: občas došlo i na lidi

Obětování zvířat bylo u severských Vikingů běžnou praxí. Tomuto rituálu říkali „Blót“ a byl praktikován v různých částech roku; zabíjení zvířat, hlavně vepřů a koní, mělo pro členy kmene zcela zásadní význam. Sloužilo k usmíření božstev a poděkování za jejich přízeň. 

Rituál, během kterého bylo přísně zakázáno jakékoli násilí a rozepře, se odehrával na otevřeném prostranství. Kněz předčítal posvátné texty a zpíval oslavné písně na počest uctívaného božstva. Nádobu s krví i maso obětovaného zvířete několikrát přenesl nad ohněm a nakonec na sebe zbylou krev vylil. Maso pak lidé ohřáli ve vyhloubených jámách a společně snědli. Mezi účastníky také koloval posilující nápoj, obvykle medovina nebo pivo, výjimečně i víno. 

TIP: Skandinávský postrach Evropy: Kde se vzali tajemní Vikingové?

Vikingové přinášeli pravděpodobně také lidské oběti, jak dokládá výpověď Adama Brémského v knize Činy biskupů hamburského kostela. Popisuje zde obětní obřad ve svatyni v Uppsale (dnešní Švédsko) v období jarní rovnodennosti. Rituál prý trval devět dnů, kdy kněží každý den obětovali jednoho člověka a další zvířata. Nakolik je však jeho popis možné považovat za pravdivý, zůstává otázkou.

Druidové a stromy 

• Svátek: ochrana zvířat
• Slaví se: šestý den v měsíci
• Stojí za pozornost: Druidové museli dobře šplhat

Při dávných obětních rituálech však nemusela nutně prýštit zvířecí nebo lidská krev. V mnohem mírumilovnějším obřadu keltských druidů například sehrávaly zásadní úlohu stromy. Tím nejposvátnějším byl pro ně dub. Stejně tak přisuzovali posvátné atributy parazitickému jmelí, které na něm občas roste. Podle římského kronikáře a přírodovědce Plinia Staršího žijícího v 1. století n. l. věřili Keltové v posvátný úkaz pádu jmelí ze stromu. Když totiž jmelí spadlo samo, měla taková událost znamenat, že příslušný strom byl vybrán samotnými bohy.

Plinius pokračuje ve svém vyprávění tím, že šestého dne měsíce pak bíle odění druidové uspořádali pod vybraným stromem okázalou slavnost. Tehdy vyšplhali po kmeni stromu nahoru do větví a zlatým srpem odsekli snítku jmelí. Poté byli obětováni dva bílí býci, přivedení k tomuto účelu na místo, a všichni přítomní se společně s druidy vroucně modlili k bohům. Snítka jmelí byla v následujících dnech přidávána do pití dalším domácím zvířatům, aby je ochránila před otravou a zajistila jejich bezproblémové a rychlé rozmnožování.

Plameny v proutí 

• Svátek: obětování lidí
• Slaví se: neurčeno
• Stojí za pozornost: může jít jen o legendu

Jedním z nejhrozivějších rituálů antických pohanů je nejspíš ten, který je spojen s postavou tzv. proutěného muže. Zkazky o krvežíznivosti a častých lidských obětech u starověkých barbarů však mohou být přehnané, protože jsou dnes známy prakticky jen prostřednictvím jejich nepřátel Římanů. 

Naším zdrojem informací je státník a vojevůdce Gaius Julius Caesar (100–44 př. n. l.), který podává svědectví o proutěném muži v Zápiscích o válce galské. Jím zmíněné neobvyklé rituální praktiky galských kmenů pochází z 1. století př. n. l. Galové údajně upletli obří figurínu člověka z proutí, „zasadili“ do ní nebohé oběti a loutku pak celou zapálili. Obětovanými, kteří tak uhořeli zaživa, byli nejčastěji usvědčení zločinci nebo zajatci. Když ale nebyli tito jedinci po ruce, upalovali prý Galové i náhodně vybrané nevinné muže. 

U nás můžeme stopy této tradice, samozřejmě v mnohem mírumilovnější verzi, pozorovat například u rituálního upalování loutek – třeba v podobě vynášení „paní Zimy“ při masopustních průvodech.

Bohyně na divokém praseti

• Svátek: novoroční předsevzetí 
• Slaví se: na Nový rok
• Stojí za pozornost: divočák měl výjimečné postavení

Mnohá pohanská společenství uctívala jako symboly války a plodnosti divočáky, zvířata, která dnes vnímáme spíše jako tvory nevalné inteligence a symbol nečistoty. Římané měli obrazy divočáků dokonce i na svých vojenských standartách, a to na čestném místě hned vedle orlů nebo vlků. 

TIP: Vyznavači krvavých bohů: Lidské oběti v krutém světě Aztéků

V keltské mytologii zase divočáci představovali posvátné zvíře bohyně Arduinny, která na nich jezdila, ochraňujíc pohoří Arden. Například Anglosasové obětováním divokého prasete vítali Nový rok. Tradice našich silvestrů a předsevzetí pro nový kalendářní rok mohou mít své primitivní počátky právě v těchto dávných rituálech.