Britsko-francouzské spojenectví: Jak se vyvíjely předválečné vztahy dvou tradičních rivalů? (2)

Po ztrátě československého spojence v roce 1938 a v předtuše hrozícího konfliktu hodlala Francie vybudovat kolem Německa pomyslný obkličovací kruh ze sobě nakloněných států. S jejich pomocí by v případě, že by se Říše pokusila vpadnout do Francie, nejdříve zahájila hospodářskou blokádu a následně by protivníka drtivou koaliční převahou rozdrtila. Jenže se projevily důsledky mnichovské dohody i pozdějšího opuštění Polska. Evropské země se začaly od Spojenců odtahovat a hledaly jiné alternativy.

Úvodní část: Britsko-francouzské spojenectví: Jak se vyvíjely předválečné vztahy dvou tradičních rivalů? (1)

Obklíčit Německo?

Severním ramenem kýženého obklíčení měla být snaha o využití sovětsko-finské války k proniknutí do Skandinávie. V první řadě Francie hodlala připravit Německo o dodávky švédské železné rudy. Británie se sice k plánu připojila s deklarovaným cílem, aby Říše proti ní nemohla využívat norských přístavů, ale celé skandinávské tažení přes střídavé úspěchy spíše sabotovala, neboť pokud by bylo francouzského záměru dosaženo, Německo by nemohlo zesílit do skutečné protiváhy SSSR. Tak se opět prosadila britská vůle, a to jak zachováním dodávek švédské rudy do Německa po celou válku, tak tím, že Londýn vytvořil mezi sebou a svým hlavním protivníkem nárazníkové území v podobě silného Německa.

Problémy spojenecké koordinace se projevily hned zpočátku bitvy o Francii, a to jak v neustále slábnoucí britské účasti na boji s útočníkem, tak na nerespektování přímých rozkazů společného velení ze strany Britského expedičního sboru. Německý úspěch z 20. května 1940 v podobě proniknutí k Lamanšskému průlivu a odříznutí spojeneckých armád v Belgii se mohl obratem změnit v porážku. Na 22. května spojené velení připravilo protiútok na odříznutí německého průlomu a obnovení souvislé fronty. Předvoje z jihu útočících francouzských jednotek sice pronikly až k výchozímu postavení Britů u Arrasu, ti ale nejenže svou část útoku neprovedli, ale z postavení ustoupili o dalších 40 km směrem k průlivu. Omezili se přitom na demonstrační tankový útok na úplně jiném směru. Tím byla promarněna možnost situaci ještě zvrátit. Z takovýchto příkladů pak vychází domněnka, že Britové mohli Francouze vědomě „hodit přes palubu“ a potrestat je tím za spojenectví se Sovětským svazem, proti kterému by se navíc Německo s Francouzi v zádech neodvážilo zaútočit.

Neklidný Balkán 

Vraťme se ale nyní o několik měsíců zpět. Jako svorník budoucí koalice Jugoslávie, Rumunska a Řecka, dokončující obkličovací kruh Německa z jihu, měl posloužit francouzský expediční sbor sestavený na podzim 1939 ze 191. a 192. pěší divize v Sýrii pro vylodění v Soluni. Později jej posílila ještě 86. alžírská divize. Plán ale selhal, když zmíněné státy v důsledku Mnichova přestaly Spojencům plně důvěřovat a začaly hledat nějakou formu dohody s Německem. 

Francouzům poté šlo alespoň o zastavení dodávek rumunské ropy Německu, Britům také o rušení dopravy na Dunaji, po kterém do Říše proudily suroviny ze Sovětského svazu v době, kdy tyto země ještě neměly společnou hranici. Britové proto zahájili sabotážní operaci na Dunaji prostřednictvím lodí maskovaných jako civilní, ovšem vezoucích výbušniny a odborníky mající za úkol zničení plavebních zařízení i ropných rafinerií. Akce ovšem byla již v zárodku 5. dubna 1940 odhalena a zastavena rumunským četnictvem.

Turci, poučeni porážkou v předchozí válce, přistupovali k meziválečnému vývoji obezřetně, otevřeni více směry, se snahou nikoho si neznepřátelit. Těžili ze své strategické polohy na Bosporu a Dardanelách. Pro státy Osy představovali lákavý odrazový můstek směrem k Perskému zálivu a Suezu. Díky deklarované neutralitě získali například dovozem z Němci ovládaného protektorátu přes 400 pásových dělostřeleckých tahačů a několik set děl. 

Naopak Francie dodala turecké armádě jen od začátku roku 1940 arzenál v podobě 400 lehkých kulometů s 350 000 náboji, 190 protitankových kanonů, 100 minometů, 24 protiletadlových děl, 500 000 ručních granátů, 45 tanků R-35 a 75 000 plynových masek. Francouzi hodlali udržet Turecko mimo německý i sovětský vliv a především z něho vytvořit nárazníkový stát mezi svými blízkovýchodními državami a SSSR. Zároveň v něm viděli možnou základnu svého vlivu směrem na Balkán a do Černého moře. Šlo o případ, kdy se britsko-francouzské záměry skutečně shodovaly, a proto byly korunovány dokonalým úspěchem, z něhož plynuly výhody jak Spojencům, tak samotnému Turecku, které bylo ušetřeno válečných hrůz a ještě mnoho získalo.

Boj o ropu

S popisovanými událostmi úzce souvisí také plán útoku na sovětská ropná pole. Pakt Ribbentrop–Molotov z roku 1939 oživil hrozbu britsko-francouzské hegemonii na Středním východě tradičním zájmem SSSR o oblast Persie. Obsazení jejích ropných polí by totiž z příští mechanizované války vyšachovalo zbytek světa. Tuto hrozbu se Spojenci rozhodli urychleně řešit posílením svých kontingentů na Středním východě. 

Podstatou letecké složky plánu nazvané Pike (kopí) bylo leteckými údery vyřadit nebo alespoň eliminovat produkci kavkazských ropných polí a rafinerií, ať už k oslabení sovětských ofenzivních možností, nebo k podvázání jeho dodávek Německu. Na základě průzkumu měl být jako první napaden Groznyj, poté i Batumi a Baku. Operace se neuskutečnila ve své pozemní ani vzdušné podobě, neboť Spojenci nebyli s to poskytnout Turecku ani Íránu, z jejichž území by operace musely vycházet, ochranu proti předpokládané sovětské protiakci.

Z výše uvedených příkladů je zřejmé, že to, co bývá prezentováno jako spojenecká váhavost, nedostatek iniciativy nebo přímo vojenská impotence, mohlo z britské strany představovat spíše záměrnou sabotáž daného úsilí. Aby ale mohla být tato taktika úspěšná, musel se Londýn zmíněných operací účastnit, aby nakonec s pokrčením ramen zalitoval výsledného neúspěchu. Albion tak pod heslem „účel světí prostředky“ obětoval vlastní vojenskou prestiž svým reálným záměrům. Tady je nutné vidět skutečné kořeny britské druhoválečné strategie, mylně nazývané „periferní“. Pro Brity byla bojiště v Itálii, Řecku, severní a východní Africe, na Středním východě nebo v Indii z hlediska zájmů jejich impéria skutečně klíčová, ačkoli jsou dnes historiky spíše opomíjená. Britové si diskrétně a efektivně dovedli zajistit tichá vítězství v operacích, o které jim skutečně šlo, i v období, kdy na evropské scéně šli od jedné porážky (evakuace) ke druhé.

Vzájemná hořkost

Naopak Francouzi museli soustředit naprostou většinu úsilí a prostředků na střetnutí s Německem, kvůli čemuž nemohli na okrajových bojištích zasadit dostatek sil, zejména námořních a leteckých, takže tyto operace nedokázali dovést k žádoucímu výsledku. Mnoho zlé krve pak způsobila operace Catapult, útok britské středomořské flotily na francouzské loďstvo kotvící po úniku z domovských základen v alžírském Mers-el-Kebiru. Labutí písní celého spojenectví se pak staly operace Exporter a Ironclad, vnímané jako snahy o rozšiřování britského koloniálního panství na francouzský úkor pod záminkou boje proti Němcům. Navzdory tomu všemu Francouzi nikdy na Brity neútočili, nestali se ani přímými německými spojenci. Naopak již od příměří připravoval vichistický generální štáb využití Francouzské Západní Afriky a tam umístěných vojsk coby základny pro opětné vylodění v neokupované zóně jižní Francie.

V zemi galského kohouta popisované skutečnosti neumějí vnímat jinak než jako řadu hlubokých křivd a britských zrad. Rádi přitom ale zapomínají, že se jim jen vrátil bumerang osudu, který oni sami připravili svým bývalým spojencům tím, že se „dívali jinam“, když šlo o osud Španělska, Československa, Polska nebo Rumunska. Přitom častý argument, že tak učinili pod anglickým nátlakem, má sice reálný základ, pokládám jej ale za nedůstojný světové velmoci. 

Ve druhé polovině války se v důsledku stále významnějšího angažmá Francie v protihitlerovské koalici vratké spojenectví s Velkou Británií zrodilo znovu, už navždy na něm ale ležel stín vzájemné nedůvěry a hořkosti. Jakousi historickou spravedlnost lze spatřovat v tom, že osud obou bývalých impérií, nad kterými slunce nezapadalo, se naplnil velmi podobně a velmi smutně. Jejich zašlou slávu dnes připomínají jen tradiční ceremonie, obě země samotné, redukované na svou národní podstatu, se na světové scéně musí spokojit jen s partem třetích houslí.