Břídilové v akci: Největší omyly Velké války

Mezi časté problémy patřil ve válce nedostatek vyhovující výzbroje a výstroje, což se nejvíce projevilo v případě ruské armády. Tam někteří vojáci neměli na počátku války ani boty, takže mašírovali do pole v dřevácích nebo bosí. Navíc se na mnoho mužů nedostala ani puška, takže buď vyfasovali zastaralé exempláře, či pouze lakonickou radu: čekat, dokud nepadnou jejich druhové, a pak si vzít zbraň po padlém. 

Dobře viditelný nepřítel

S nevhodnou výstrojí se kromě carské potýkaly i další armády. Rakousko-uherští důstojníci se kvůli žlutým šerpám a nablýskaným pochvám stávali snadnými terči pro nepřátelské střelce. Podobný efekt měly také bílé rozlišovací rukávové pásky, které používali britští vojáci po vylodění na Gallipoli. A tak zatímco se jeden z důstojníků expedičního vojska kasal, že „Turek je nepřítel, který nikdy nedokázal, že je tak dobrý bojovník jak běloch“, Osmani rozsévali v řadách nepřítele zkázu.

Potíže s příliš výraznými uniformami řešila během Velké války většina mocností. Nakonec převládly stejnokroje nenápadných barev, i když například Francouzi se této změně bránili s odkazem na tradici červených kalhot. Zatímco se vojáci země galského kohouta posmívali nepraktickým „piklhaubnám“ svého nepřítele, umírali po stovkách a tisících, protože byli v otevřeném terénu výborně vidět.

Důstojníci carské armády měli – kromě nedostatků v oblasti výstroje a výzbroje – problémy také s mentalitou mužstva. Vojáci navzdory rozkazům stříleli na vlastní letadla, protože nevěřili, že by něco takového mohlo v jejich zemi vzniknout! Mezi jednotlivými armádami východní velmoci často docházelo k výpadkům ve spojení, nicméně se nejednalo o nepřátelskou sabotáž. Když carští vojáci sháněli dřevo na otop, neváhali porazit ani telegrafní sloupy. 

Neúmyslná lest

Velké štěstí měli Němci na začátku války při přepadení Belgie a obléhání nedobytné pevnosti Lutych. Oddíly určené k boji s obránci se totiž ztratily ve městě a k citadele v jeho středu tak dorazil jen velitel štábu 2. armády generálmajor Erich Ludendorff. Vojevůdce se domníval, že je již obsazena Němci, a proto v klidu zaklepal na bránu. Otevřeli mu ale Belgičané, kteří se mu po prvotním překvapení vzdali. Údajně se domnívali, že se za osamělým generálmajorem skrývají početné vilémovské oddíly.

Ze všech případů vojenských omylů je nejtragičtější první den britské ofenzivy na Sommě (1. července 1916). Důstojníci ujišťovali muže, že týdenní dělostřelecké bombardování nenechalo v německých zákopech nikoho živého: „Budete moci přejít přes vrchol s vycházkovou holí, pušky potřebovat nebudete. Až se dostanete k Thiepvalu, zjistíte, že všichni Němci jsou mrtví, ani jedna krysa to nepřežije.“ A Britové skutečně vyrazili vstříc nepříteli jako na procházku, s holemi, deštníky a někteří před sebou dokonce kopali míč! Jenže protivník přečkal útok v betonových bunkrech a rozpoutal v jednotkách Jeho Veličenstva masakr, který stál život na 20 000 mužů. 

Americký řezník

Za vysoké ztráty v bitvě často mohli vysocí důstojníci, kteří neváhali v honbě za slávou obětovat životy svých mužů. To je bezpochyby případ také amerického generálmajora Roberta Lee Bullarda (1861–1947), jenž na podzim 1918 velel 4. pěší divizi. Během dohodového útoku na Montfaucon měl zaútočit na silně opevněnou vesnici, odkud němečtí pozorovatelé řídili dělostřeleckou palbu. Bullarda ale zaslepila ctižádost a odmítl uposlechnout přímého rozkazu. Jeho splnění by totiž usnadnilo postup vojákům jeho rivala generálmajora George Camerona. Místo aby připravil německé dělostřelectvo o významnou pozorovatelnu, hnal Bullard svou divizi co nejdále na nepřátelské území, zatímco protivníkova artilerie rozsévala zkázu mezi Cameronovými muži.

Slávychtivý generál tak způsobil smrt stovek svých krajanů, přesto jej po válce nikdo nepotrestal. Major Harry Parkin, jehož muži krváceli nedaleko Montfauconu, později prohlásil, že rozkaz o odložení útoku vydal Bullard přímo s úmyslem zastavit svého rivala: „Generál Bullard prohlásil, že nepomůže Cameronovi získat válečné vavříny, takže kvůli této odporné žárlivosti mezi vysokými důstojníky nám nebyla poslána pomoc. 4. divize lehce postupovala vpřed a nechala nás zmasakrovat.“ Svého bývalého spolužáka se ale zastal velitel amerických sil v Evropě John Pershing s tím, že šlo o „špatné předání rozkazu“. Navzdory tak závažnému pochybení dostal Bullard po válce nejvyšší americká, francouzská či britská vyznamenání! Podle Parkina by si však zasloužil něco jiného: „Měl sedět pěkně dlouho v americkém žaláři za to, že nechal vědomě pozabíjet spoustu amerických vojáků.“

Marně na Marně

Německá armáda v létě 1914 oplývala sebevědomím a prvotní úspěchy dávaly naději na rychlé vítězství. Počátkem září se střetla s nepřítelem na řece Marně a zdálo se, že vše hraje do karet císařským zbraním. Jeden císařský pěšák vzpomínal: „Širá rovina je doslova poseta mrtvolami. Jsou to Francouzi. Kam až oko dohlédne, leží tu sta a sta, ba tisíce lidských těl. Tvoří dlouhou, stáčející se linii, která se táhne k obzoru, stává se tenčí a tenčí, až nakonec mizí kdesi v dálce. Leží všichni jedním směrem – jako posečená tráva. Běsnící smrt je zaskočila svým atakem. Padli rozvinuti do rojnice, všichni tváří dopředu. Téměř všichni mrtví tu leží s otevřenými ústy, zsinalým obličejem k zemi, zasaženi do čela nebo do prsou.“

Tou dobou však trápilo Velký generální štáb v čele s Helmuthem von Moltke váznoucí spojení s armádami na frontě. Von Moltke proto vyslal podplukovníka Richarda Hentsche, aby prozkoumal situaci. Náčelník jej navíc pověřil, že v krajním případě může jednat v jeho jménu a případně i nařídit ústup. Důstojník nejprve navštívil štáby armád na levém křídle a ve středu, kde jej informovali, že je vše v nejlepším pořádku. Stařičký velitel 2. armády generál Karl von Bülow však působil dojmem, že situace je vážná, a po poradě nařídil podplukovník Hentsche(!) ústup celého svazu. Údajně se měl vyjádřit, že „2. armáda je už jen pouhá sračka“.

TIP: Bezhlučná smrt: Německé vzducholodě nad Londýnem (1)

Když dorazil na štáb 1. armády překvapila jej dobrá nálada a optimistický výhled do budoucna. Přestože jej velitel generál pěchoty Alexander von Kluck ujistil, že vítězství je na dosah, zavelel podplukovník i zde k ústupu. Obával se totiž vzniklé mezery po stažení 2. armády. Vyvíjela by se bitva na Marně jinak, kdyby se zkušení polní důstojníci neřídili rozkazem jednoho nepříliš zkušeného podplukovníka Richarda Hentsche? Mohlo Německo zvítězit už v září 1914? Tato otázka trápí mnohé historiky dodnes.