Bratr číslo jedna: Krvavý diktátor Pol Pot má na svědomí dva miliony lidí

Za pouhé čtyři roky vlády Rudých Khmérů pod vedením Pol Pota se Kambodža proměnila v krajinu plnou polí smrti, na nichž z bláta trčely lidské kosti a po příkopech ležely desítky roztroušených koster. Více než dva miliony Kambodžanů byly povražděny nebo zemřely hladem, nemocemi a vyčerpáním. Šlo o více než třicet procent obyvatelstva země! Jaký byl muž, který celému krvavému divadlu velel?

Studentská léta

Narodil se jako nejmladší ze sedmi dětí 19. května 1928 v Preksbanu. Jeho rodné jméno znělo Saloth Sar – Pol Potem se totiž stal až v roce 1976. Město Preksban tehdy náleželo do Francouzské Indočíny. Pol Potův otec byl úspěšný pěstitel rýže, ale jeho nejmladší syn na poli nikdy nepracoval. V šesti letech ho totiž rodiče poslali za starším bratrem do Phnompenhu, aby se vzdělával v buddhismu. 

Několik let se tak opravdu dělo, ale skutečné vzdělání nabyl Pol Pot na několika francouzských školách a později na katolické koleji. I když nesložil závěrečné zkoušky, přesto získal vládní stipendium v Paříži. Tam studoval radio-elektrotechniku. Školu však znovu nedokončil. Místo toho se scházel se skupinkami marxisticky orientovaných studentů, kteří se spíše než o učivo zajímali o revoluční socialismus. 

Po návratu do Kambodže Pol Pot tříbil své revoluční ideály a připojil se ke kambodž­ské komunistické straně, pro kterou do úmoru pracoval. Kolem roku 1960 však už měl on i další radikálnější členové strany dost toho, že partaj nic nepodniká, a tak její vedení svrhli. Sami pak převzali kontrolu a přejmenovali se na Dělnickou stranu Kampučie. Pol Pot získal třetí nejvyšší funkci a začátkem roku 1963 postoupil na pozici číslo jedna, když ho zvolili generálním tajemníkem. Jeho předchůdce za záhadných okolností zmizel… 

Revolucionář

Aby se Pol Pot něčemu přiučil, odešel po do Hanoje. Komunistický Vietnam měl ale dost svých starostí s občanskou válkou a konfliktem s USA, takže nemohl a ani nechtěl pomáhat někomu jinému než sobě. Pol Pot se tedy v roce 1966 vydal do Číny. Velkým dojmem na něho zapůsobila zejména tamní kulturní revoluce. Když se vracel do Kambodže, byl pevně rozhodnut přenést některé z čínských myšlenek i na podmínky své rodné země. 

Stranu nechal opět přejmenovat, tentokrát na Komunistickou stranu Kampučie. Její příslušníci však byli známější pod označením Rudí Khmerové. Pro samotného Pol Pota se však politická situa­ce vyvíjela čím dál hůř. Nakonec v roce 1967 utekl na severovýchod země, kde žil mezi horskými kmeny, oněmi „původními Khmery“ – soběstačnou skupinou lidí, kteří nepotřebovali peníze a hluboce nenáviděli buddhismus. Mezi nimi se Pol Pot cítil jako doma. 

Na konci roku začal se svými revolucionáři podnikat ničivé útoky na vládní jednotky. Ke konci roku 1968 byly hlášeny občanské nepokoje už v jedenácti z osmnácti kambodžských provincií. Této vnitrostátní rebelie se chopilo USA, které ve snaze porazit Vietnam bombardovalo vietnamsko-kambodžské hranice. To ale odpor komunistů ani v nejmenším nezbrzdilo a Rudí Khmerové se s Pol Potem v čele stávali stále populárnější. Členská základna strany se rychle rozrůstala. Rudí Khmerové slavili úspěch obzvlášť u rolníků, protože jako většina maoistických režimů i oni stavěli omezenost nad vzdělaností, venkov nad města a především chudé nad bohaté.

Občanská válka

USA čím dál víc zatlačovaly vietnamské bojovníky přes kambodžskou hranici. Vládce Kambodže, princ Sihanuk proto odjel roku 1970 do Číny, aby zde získal podporu a pomoc. Toho okamžitě využili jeho vládní oponenti, prohlásili ho za exulanta a předsedou vlády byl místo něho zvolen generál Lol Nol. Sihanuk v Číně zformoval „exilovou vládu“ a snažil se spojit s Rudými Khmery. A tak začala krutá občanská válka, která trvala pět let.

Když Rudí Khmerové v roce 1974 obsadili bývalou metropoli Odongk, předvedli hrůznou ukázku toho, co mělo přijít později. Město zpustošili a přes 20 tisíc tamních obyvatel vyhnali z jejich domovů na venkov. Stovky učitelů, intelektuálů a veřejných činitelů popravili prostě jen proto, že byli vzdělanější než průměrný Kambodžan. 

Když Rudí Khmerové obklíčili Phnompenh, prezident Lol Nol uprchl do zahraničí a město padlo. Pol Pot se stal nejvyšším vůdcem celé Kambodže a mohl tak začít uskutečňovat svoje revoluční ideje. Datum převzetí moci Rudými Khmery nazval „rokem nula“, aby zřetelně označil začátek nové epochy země. Ve skutečnosti šlo o čtyři roky utrpení, vraždění, ničení a mrzačení.

Exodus na venkov

Obyvatelstvo Phnompenhu násilím vyhnali na venkov. Vysídlování ostatních měst brzy následovalo. Všichni se museli pod hrozbou trestu smrti přestěhovat do zemědělských oblastí, kde pracovali na polích, stavěli přehrady, silnice či mosty. Už jen samotné masové evakuace si vyžádaly smrt stovek tisíc lidí. Venkovem se ploužily dlouhé zástupy lidí a míjely nafouknuté mrtvoly povalující se u cesty. 

V Pnompenhu zatím Pol Pot pozavíral všechny ekonomické instituce. Školy a redakce novin byly vypleněny, kostely a svatyně zničeny. Na učitele, úředníky, policisty a kněží čekala poprava bez soudu. I za drobné přečiny dostávali lidé brutální postihy. Když někoho přistihli, jak ukrývá osobní majetek, zatkli ho a umučili. Všechno patřilo státu – včetně lidí. Obyvatelé vysídlení z měst zaplavili rýžová pole, kterým se brzy začalo říkat „pole smrti“. Tam pracovali do úmoru, aby vůbec dostali denní dávku jídla. Před hladověním to ale zemi neuchránilo. Žilo se podle hesla Rudých Khmerů: „Vydržovat vás není žádný přínos a zničit vás není žádná ztráta.“

Když člověk nepracoval, buď zemřel hladem, nebo byl zastřelen pro vzpouru. Pocit vykořenění a ponížení zhoršovalo i to, že rodina byla prohlášena za buržoazní přežitek a postavena mimo zákon. Ženy tak byly izolovány od manželů, matky od synů a děti byly podněcovány k tomu, aby donášely na dospělé i ty nejnicotnější prohřešky. Mezi zločiny, které mohly být potrestány smrtí, například patřilo udržování sexuálních vztahů, stížnosti na životní podmínky, nošení šperků, uchovávání rodinných fotografií, projevy zármutku nad smrtí příbuzných nebo jakýkoli projev náboženské víry. 

Tuol Sling

Velké množství obviněných skončilo v někdejším školním areálu Tuol Sling v Phnompenhu, přeměněném ve věznici. Vězňové zde byli v malých celách po dvou nebo po třech přikováni ke zdi. Na stěnách visela různá pravidla a směrnice, například: „Je přísně zakázáno se se mnou hádat. Musíš na mé otázky okamžitě odpovídat a nemařit čas uvažováním. Když dostáváš bití nebo elektrické šoky, nesmíš vůbec křičet. Když ti řeknu, abys něco udělal, musíš to udělat hned a bez nejmenších protestů.“

Dělat cokoli bez povolení, například i močit nebo měnit polohu těla během chatrného spánku, znamenalo vysloužit si kruté bití. Velitel věznice, známý pod svým revolučním jménem Duch, si do notesu zapisoval různé způsoby mučení, které se svými muži praktikoval. Někdy Rudí Khmerové bodali vězně spící na bambusové podlaze zdola bajonetem, takže jim působili velmi bolestivá zranění na zádech nebo na nohou.

Tuol Sling ovšem nebyl jedinou věznicí. Po celé Kambodži jich bylo roztroušeno nejméně dalších dvacet. Navíc mohla být v žalář proměněna jakákoli opuštěná budova v blízkosti, jak prokazuje následující svědectví: „Od chvíle, kdy mého otce vytáhli z chaty, kopali do něho, vláčeli po zemi a bili celou cestu až na místo, kde popravovali. Před popravou ho spolu s dalšími třemi muži spoutali do okovů a svrhli do sklepa v opuštěném chrámu. Několik dní tam byli bez jídla, než ho odvedli k jeho hrobu, protože Rudí Khmerové věděli, že ho stejně zabijí.“

Likvidace všeho

Dnem 5. ledna 1976 přejmenovali Rudí Khmerové Kambodžu na Demokratickou Kampučii. Vláda zvaná Angka oznámila, že se stává skutečnými rodiči všech kambodžských dětí. Původním rodinám je odebrala a poslala do „převýchovných“ táborů, kde se učili, jak zabíjet, mučit a mrzačit.

Děti od šesti do dvanácti let byly nahnány do zvláštních jednotek, jež chodily po venkově a pátraly po těch, kdo se stranou netáhli za jeden provaz. Tito malí „bojovníci“ byli vůbec nejstrašnější. Nevzdělaní, s rudými šátky a s „vymytými mozky“, řádili po celé Kambodži a pustošili, na co padli. Naprosto běžně stříleli na občany, kteří je přitom ničím neprovokovali – jen proto, že se jim zachtělo. 

Pol Pot, známý spíš pod přezdívkou Bratr číslo jedna, se u likvidace rodiny nezastavil. Měl v úmyslu zničit také buddhismus, v němž spatřoval přímou hrozbu svému postavení. Rudí Khmerové popravili stovky nejvýznačnějších mnichů, ostatní zbavili kněžství a jejich chrámy zničili. Chovat se podle buddhistického učení bylo prohlášeno za zločin.

Cílem jeho nevraživosti se stala také inteligence, protože každý, kdo měl nějaké vzdělání, mohl zpochybnit učení Rudých Khmerů. Školy a knihovny byly pozavírány a některé vypáleny do základů. Vlastnit knihu bylo zločinem a často byli lidé popravováni jenom proto, že nosili brýle.

Vlna hladomoru

Lidé na Západě se sotva mohli dozvědět, co se v Kampučii děje – zahraniční diplomaté byli ze země vypovězeni. Vydávání novin bylo zastaveno, televizní stanice nevysílaly, jakýkoli poštovní styk byl pro občany zakázán. Tak se ke zbytku světa nedostaly žádné informace o zvěrstvech, která se v Kampučii děla. Pouze občas se někomu podařilo utéct přes hranice, ale když začal vyprávět o genocidě, kterou praktikovali Rudí Khmerové, o mučení a kanibalismu, nikdo ho nebral vážně. 

Koncem roku 1976 zahájili Rudí Khmerové čtyřletý zemědělský plán, jenž měl za necelý rok ztrojnásobit zemědělskou produkci. Pol Pot také stanovil pevný časový harmonogram sázení a sklizně, přičemž ale vůbec nebral ohled na rozdílnou klimatickou situaci v různých částech země. A tak v roce 1977, ačkoli téměř všechno obyvatelstvo dřelo na polích, nastal kritický nedostatek potravin. Nedaly se sehnat ani léky a nebylo možné navštívit lékaře. Kdo si chtěl přilepšit rybolovem či sbíráním plodů spadlých ze stromů, páchal tím kontrarevoluční zločin. Udeřil hladomor a následovala další vlna úmrtí. Některé lidi to dohnalo až ke kanibalismu. To ale Pol Pota nijak zvlášť nezajímalo, pouze nařídil, že pokud bude někdo přistižen, má být zakopán po krk do země a ponechán tak, dokud nezemře. Poté měly být hlavy provinilců useknuty a nabodnuty na vysoké tyče pro výstrahu ostatním. 

Nakonec se Pol Pot vydal do Číny, aby tam žádal o další podporu. Nezajímal se ovšem o dodávky potravin, ale o vojenskou pomoc. Obával se totiž vietnamské invaze. Vždycky dával najevo silné rasistické sklony. Snažil se Kambodžu „očistit“ jak od etnické skupiny Chamů, tak od muslimů. Vietnamci byli jen další na seznamu nežádoucích. Nejprve Rudí Khmerové odstranili všechny, kteří měli vietnamské příbuzné nebo nějaké vztahy s Vietnamem. Později však bylo nebezpečné i jen mluvit vietnamsky, nebo jen trochu vypadat jako Vietnamec. Pol Pot dokonce přikázal, aby každý, kdo se oženil s Vietnamkou, svou manželku zabil, jinak mu hrozila poprava.

Konec hrůzovlády

Zdálo se, že v Pol Potově totalitním režimu mučivé živoření obyvatel nikdy neskončí. Hrůzy se nevyhýbaly ani stranickým funkcionářům. Z původních dvaadvaceti členů ústředního výboru komunistické strany zbyli pouze čtyři, ostatní skončili na popravišti. V roce 1978 se vnitřní situace v Kambodži přiblížila k naprostému kolapsu. Na konci roku pak kambodžskou hranici překročilo 150 tisíc vietnamských vojáků a ti bez větších problémů převálcovali podvyživenou a dezorganizovanou kambodžskou armádu. 

Phnompenh padl 7. ledna 1979 a Pol Pot s hrstkou věrných uprchl na severozápad země, kde zformoval novou mocenskou základnu zvanou Khmerská lidová osvobozenecká fronta. Krátce nato Pol Pot zcela zmizel z politické mapy. Jen ojediněle vyvolal pár partyzánských akcí. Trvalo bezmála sedmnáct let, než o něm svět zase uslyšel. V roce 1997 totiž nechal popravit velitele vojska Rudých Khmerů Song Senga i s jeho ženou a rodinou. Jenže tentokrát už ho ostatní Rudí Khmerové svrhli a odsoudili k „domácímu vězení“. Odmítali připustit další vlnu čistek.

TIP: Zvrácená mysl diktátorů: Co se děje v hlavách šílených vůdců?

Z této izolace poskytl Pol Pot rozhovor americkému redaktorovi. „Myslíte si snad,“ ptal se bývalý diktátor, „že jsem nějaký násilnický člověk? Nejsem. Co se týče mého svědomí a mého poslání, nemám žádné problémy. To je třeba objasnit… Měl jsem stejné podmínky jako celé moje hnutí. Byli jsme nezkušení a události se kupily jedna za druhou a se všemi jsme se museli vypořádat… To, co jsme dělali, bylo projevem lásky k národu a lidu a bylo to správné, i když jsme se dopustili i některých chyb.“

Muž zodpovědný za smrt až dvou milionů lidí, vyhladovění celé populace Kambodžanů a hrůzné mučení tisíců občanů zemřel 15. dubna 1998. On a jeho Rudí Khmerové představovali (s ohledem na počet obyvatel) nejvražednější diktátorský režim v moderních dějinách Asie. Nikdo z těch, kdo dnes v Kambodži žijí, na Bratra číslo jedna nejspíš nikdy nezapomene.