Bouřlivák, pán jazyka i otrok lásky: Kdo skutečně byl Oscar Wilde?

„O tom, že jste, Wilde, středobodem rozsáhlého ničení mravů mladých lidí v jeho nejodpornější podobě, nelze pochybovat. Mohu uložit jen ten nejtěžší rozsudek, který je dle mého ještě příliš mírný pro takový případ,“ zaznělo jednacím sálem a na místech pro veřejnost propukl jásot, přičemž někteří lidé samou radostí dokonce tančili. Ironií osudu předstoupil slavný bonviván Oscar Wilde ve zmíněné kauze před tribunál zprvu jako žalobce. Odcházel však jako odsouzený na dva roky těžkého žaláře – navzdory tomu, že mu během procesu několikrát nabídli možnost z případu odstoupit a trestu se vyhnout. Vyšší kruhy totiž rozhodně neměly zájem, aby se veřejně rozmazával skutečný život smetánky, tak vzdálený upjaté morálce doby. 

Výstřednost v genech 

Autor mimořádného jazykového nadání se smyslem pro humor, legendární dandy a hédonista nerespektující dobové konvence se narodil v roce 1854 v Dublinu do rodiny intelektuálů. Jeho otec William byl nejuznávanějším očním a ušním lékařem v Irsku, a za zásluhy na tomto poli byl dokonce pasován na rytíře. Mimoto patřil ke štědrým filantropům a psal knihy o irské archeologii či folkloru. Za irskou věc bojovala i jeho manželka Jane, ačkoliv sama byla italského původu. Pod pseudonymem Speranza („naděje“) publikovala nacionalistické básně a texty otevřeně volající po ozbrojeném povstání proti britské nadvládě. Po matce zřejmě Oscar zdědil nejen jazykové nadání, ale také sklon k excentricitě.

V 17 letech se zapsal na dublinskou Trinity College ke studiu filologie, škola ho však zoufale nudila. Raději až do poledne vyspával, poté skládal básně a navrhoval si obleky extravagantních střihů. Svůj byt vyzdobil pavími pery, liliemi a slunečnicemi, sochami i porcelánem. Upachtěná průměrnost ho odpuzovala a rád dával na odiv svou výřečnost i vzdělanost – mezi ostatními studenty tak asi nepatřil k nejoblíbenějším. Jednou mu čtveřice mladíků dokonce chtěla srazit hřebínek pěstmi: Jenže netušili, že ačkoliv se Oscar sportování s oblibou vysmíval, sám občas boxoval. S přesilou se tedy nakonec úspěšně vypořádal. 

Miláček všech kruhů

Po dokončení univerzity přesídlil Wilde do Londýna a rychle se stal miláčkem tamní kulturní scény i smetánky. V roce 1881 vyšla jeho první básnická sbírka, načež autor vyrazil za oceán na šňůru čtení a přednášek. „Nemám nic k proclení kromě svého génia,“ prohlásil prý, když vystoupil z lodi v Novém světě. 

Americký tisk jej vesměs líčil jako dekadentního šaška bez talentu. Přesto bývala jeho vystoupení vyprodaná a turné se nakonec ze čtyř měsíců protáhlo bezmála na rok. I v zámořských salonech patřil Wilde k nejzářivějším hvězdám, zároveň však neváhal popíjet whisky s umouněnými coloradskými horníky a v Kalifornii prý pologramotným zlatokopům vysvětloval jemná specifika anglické renesance. 

Sveden mladíčkem 

V roce 1884 pojal za ženu o pět let mladší Constance Lloydovou, dceru zámožného právníka. Narodili se jim dva synové, v roce 1885 Cyril a o rok později Vyvyan, to už však svazek zcela vyhasl. Po druhém těhotenství prý totiž začala manželka připadat Wildeovi odporná a údajně si po každém polibku s ní musel umýt ústa. 

Hlavní důvod ovšem možná tkvěl úplně jinde – spisovatel totiž mezitím potkal pozdějšího žurnalistu, kritika a obchodníka s uměním Roberta Rosse. Tehdy sedmnáctiletý mladík byl v mnoha směrech předčasně vyspělý a svoji homosexualitu otevřeně projevoval, rodině i zákonům navzdory. Po četbě Wildeových básní si vzal do hlavy, že barda svede, a také to dokázal. Ačkoliv si jednatřicetiletý Wilde svou orientaci nepochybně uvědomoval již dlouho, právě Ross se stal zřejmě jeho prvním milencem.

Zlá múza

Osudným však pro spisovatele mělo být až setkání s jednadvacetiletým básníkem, lordem Alfredem Douglasem, k němuž došlo o pět let později. „Bosie“ byl sice slovy Wildea „mužem neobyčejné krásy“, ale zároveň i rozmazleným, egoistickým a pomstychtivým frackem. Navzdory tomu se do něj umělec doslova zbláznil. Ze svých vysokých honorářů mu financoval přepychový život, platil hráčské dluhy i zástupy mladých prostitutů, kteří se hrnuli na hotelový pokoj, když Bosie zrovna nehledal pánskou lásku v temných zákoutích města. 

Wilde svůj soukromý život nijak zvlášť netajil, Douglas se však na veřejnosti choval vyloženě provokativně. Bylo tak jen otázkou času, kdy oslavovaného autora Obrazu Doriana Graye, Salomé či Strašidla cantervillského smete vášeň k bezohlednému mladíkovi z piedestalu. 

Na vrcholu sil

S premiérou hry Jak je důležité míti Filipa stál Wilde v únoru 1895 na vrcholu tvůrčích sil i slávy, ze kterého měl však za necelé tři měsíce tvrdě dopadnout na kamennou podlahu žaláře. Záminkou se stala následující událost: Bosieho otec – markýz Queensberry – nechal svoji vizitku v klubu, kam Wilde docházel, a označil jej na ní za sodomitu. Mladík pak spisovatele dotlačil k tomu, aby na jeho otce podal žalobu za urážku na cti. 

Přátelé Wildea od kroku marně odrazovali: Podle zákona se totiž obžalovaný mohl z procesu vyvléct, pokud dokázal, že vznesl původní obvinění právem. Jenže literát trval na svém – a soukromí detektivové najatí Queensberrym nakonec našli řadu prostitutů, kteří ochotně dosvědčili, co všechno se zkaženým spisovatelem provozovali.

Osudný pád 

Ve vězení musel Wilde šest hodin denně rozplétat nařezané kusy lodních lan nebo chodit ve šlapacím kole. Ve viktoriánské Británii byly podobně nesmyslné a namáhavé tresty běžné. Vězni na sebe nesměli mluvit a nosili čepice zakrývající obličej, aby se navzájem nepoznali. Mohli číst jen Bibli a dobový román o napravení hříšníka skrz víru. Až později Wildeovi povolili také jinou literaturu a nakonec prý i papír a psací potřeby. 

Po půl roce vazby nicméně nemocný a podvyživený autor zkolaboval ve vězeňské kapli a po nárazu hlavou na tvrdou zem mu praskl ušní bubínek. Jedna z hypotéz o příčině jeho pozdější smrti tvrdí, že skonal na zápal mozkových blan, který byl právě následkem zmíněného zranění.

Zlomený muž 

Wildea propustili v květnu 1897, už jako vnitřně zlomeného muže. Ředitel věznice údajně při jeho odchodu prohlásil, že lidé neuvyklí fyzické práci po takovém trestu do dvou let zemřou. Příliš se nemýlil – Wilde měl před sebou poslední tři a půl roku života. Strávil je v chudobě a pod falešným jménem ve francouzském exilu. Svou rodinu už nikdy neviděl, stejně jako Bosieho, který se k němu nehlásil a později ho tím nejhorším způsobem veřejně pomlouval. 

Vedle dopisu bývalému milenci, v němž shrnul jejich romanci i celý svůj život, napsal Wilde již pouze baladu o 109 slokách líčící nelidské podmínky v britském vězeňství. Dny trávil bezcílným touláním po pařížských bulvárech nebo v tichu hotelového pokoje. Když ve věku 46 let zemřel, většina anglických novin jeho odchod ani nezmínila.